Svěcení jara v originálním pojetí má u plzeňského publika úspěch

Slavné a z hlediska dějin hudby přelomové monumentální dílo Igora Stravinského – balet Svěcení jara – má v neobvyklém pojetí choreografky a režisérky Aleny Peškové na svém repertoáru od soboty 16. ledna Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

Svěcení jara, které má podtitul Obrazy z pohanského Ruska a je rekonstrukcí slovanského pohanského rituálu, jehož vyvrcholením je obětování mladé dívky bohu Jara, vyvolalo při své premiéře v roce 1913 v Théâtre des Champs-Elysées skandál, v hledišti se ozýval smích, hučení, dupání a pískot. Příčinou premiérové bouře byly novátorské kompoziční techniky, složité rytmické struktury, použité disonance. A rovněž nezvyklá moderní choreografie Václava Fomiče Nižinského, která obrátila naruby principy klasického baletu a vyvolala v Paříži nesouhlasné reakce publika. Onoho premiérového večera byly však v Paříži položeny základy moderního scénického tance i hudební avantgardy. Při dalších uvedeních se již Svěcení jara setkávalo s nadšením a dnes již klasické dílo je nejen slavným baletem, ale snad ještě více se provozuje na koncertních pódiích. Přesto je pro publikum i milovníky baletu velkým svátkem, uvede-li se. Je totiž pro hudebníky extrémně náročné a ne každá divadelní scéna si i vzhledem k náročnosti tanečního provedení může dovolit inscenovat jej v originální verzi.

Plzeňský balet se rozhodl k odvážnému kroku. Uvést titul v komorním prostředí Malé scény Nového divadla. Samozřejmě za použití nahrávek. Vzhledem k charakteru díla se toto rozhodnutí mohlo jevit jako sporné a riskantní.

Ale plzeňská inscenace ukázala, že Svěcení jara může i na malém prostoru být přitažlivým celovečerním titulem a že i zde může velmi silně vyznít genialita a syrová krása vysoce emotivní Stravinského hudby. Alena Pešková sice vytváří vlastní libreto na hony vzdálené původnímu. Ale provokativní až avantgardní, pro tanečníky extrémně náročná inscenace po choreografické stránce plně reflektuje Stravinského hudbu. Vychází z ní a koresponduje s ní. A proto je také sdělná a divácky zajímavá. Inscenace má vydařený výtvarný rámec. Scéně (Richard Pešek jr.) dominuje zborcené pianino, šňůry jsou napjaté od něj k reproduktorům jako notová osnova, na nich novinové výstřižky a fotografie místo not. Velmi dobře jsou volené i kostýmy (Monika Kletečková a Alena Pešková), které nevtíravě charakterizují jednotlivé okamžiky v samotné inscenaci a přitom dávají celku jednotící ráz.

Alena Pešková opouští původní dějové a tematické schéma baletu, vytváří zcela nový příběh, který není o Svěcení jara, ale o Stravinském, o umělecké tvorbě, jejím zrodu a jejích dopadech. Na společnost i na umělce samého. Tento syžet je motivován filozofickými úvahami o oběti ve spojení s uměleckou tvorbou. V inscenaci samé se mísí různé časové roviny – budoucnost i vlastní doba Stravinského života. Na jeviště přivádí choreografka Múzu, která vstupuje jako žena z hlediště. V první části inscenace zní nahrávka Stravinského neoklasicistického díla Apollon Musagète. Vlastní Svěcení jara přichází až po částech Prolog a Skladatelův časoprostor, které mají charakterizovat Stravinského tvorbu, život a spojení s Múzou. Svěcení jara je pak jakýmsi divadlem na divadle. Herci hrají hru na svěcení, která je ale stále více pohlcuje, až ztrácejí vládu nad sebou samými.

Relativně složité filozofické úvahy, které jsou platformou pro vlastní inscenaci, se v ní projevují někdy i mluveným slovem, které však působí spíše rušivě. Narušuje totiž místy plynulost dějové linky a gradaci hudebního toku. Simultánní citace kritik v několika jazycích mísících se vzájemně do sebe není v Prologu srozumitelná, a brzdí tak rozjezd inscenace. A posléze zbytečná je pauza ve Svěcení jara při rozdělování divadelních rolí členům chóru, v níž tanečníci dostávají cedulky se svými rolemi – soudce, viník, oběť a tak dále. Samotnému rozdělování rolí totiž chybí další logická návaznost a vyústění. Proč a kde se vzal soudce, koho soudí, co způsobil vlastně viník, postavení oběti… Je toho najednou zbytečně moc a během okamžiku se vytratí napětí, které tanečníci svými vynikajícími výkony na scéně vytvořili. Stejně tak jako při náhlém přerušení tanečních orgií při útěku zděšené Oběti, když je hudba v dramatickém bodě přerušena a vygradované emoce uťaty. Představení je velmi efektní, ale efekt mohl být větší, kdyby Svěcení jara nebylo takto rozdrobeno.

Tanečníky Alena Pešková nijak nešetří. Dynamická je choreografie sboru, náročné prvky v duetech a sborových číslech vyžadují maximální souhru a přesnost. Ale tentokrát nebyly tím nejtěžším. Celé Svěcení jara totiž získává svůj výlučný působivý charakter použitím velkého množství obilných zrn, která se v části Svěcení jara stávají klíčovým výrazovým prostředkem. Jestliže v první části mají tanečnice špičky, při Svěcení jara jsou již všichni tanečníci bosí. Rozsypávané a smetané zrní vytváří obrazce, tanečníci musí tancovat na něm a s ním. Musí na něm stát, běhat, tančit, musí v něm ležet, sypat jej na sebe, vyhazovat do výše. Je to nápad originální a efektní, ale také riskantní. A klade na všechny tanečníky obrovské nároky. Fyzické i psychické. Stačí jediný trochu chybný krok, drobné uklouznutí, zrní zapíchnuté do odřené kůže… Za svoji profesionalitu a obrovskou energii, s níž v těchto podmínkách vytvořili působivé taneční divadlo, si všichni tanečníci zaslouží hluboký obdiv.

Martin Šinták již nejednou dokázal, že je vynikající výrazový tanečník s výbornými technickými dispozicemi. Jeho Stravinskij je proto nejen vysoce profesionálním tanečním výkonem, ale i působivou psychologickou sondou do umělcovy duše. Jeho nedílnou součástí je na jevišti jako Múza Jarmila Dycková.

Tato Múza není však laskavou a mírnou rádkyní, ale dráždivou, provokující svůdkyní, která má nad svým umělcem podivuhodnou magickou moc. Na Jarmilu Dyckovou čekaly až akrobatické výkony, jimž jako výborná tanečnice dala eleganci a ladnost. Skvělí byli v rolích Oběti a Spoluviníka Anna Srncová a Michal Kováč. Však provést náročný duet na podlaze plné kluzkého zrní nebylo nikterak snadné, a mladí sympatičtí tanečníci nezvyklým nárokům plně dostáli.

Silným hráčem na scéně je chór. Působivé ansámblové scény s dynamickou choreografií svým provedením až braly dech. Dámský chór tvořily tanečnice Martina Diblíková, Kristýna Potužníková, Andronika Tarkošová, Kristýna Piechaczková. V pánském chóru tančili Michal Lenner, Richard Ševčík, Grzegorz Moloniewicz a Geronymo Fuhrmann.

Svěcení jara v úpravě a pojetí Aleny Peškové je provokativní představení. Jakkoliv můžeme k jednotlivostem zaujímat rozdílná stanoviska, jako celek je to inscenace efektní, působivá, z inscenačního hlediska celistvá a výtvarně mimořádně zdařilá. Jejím velkým přínosem je Stravinskij samotný a důmyslné propojení jeho dvou baletů v jednom večeru. Alena Pešková tak ukazuje možnost, jak dílo velkého skladatele inscenovat i v komorním prostoru s menším tanečním souborem. Upozornit tak na Stravinského, připomenout jej veřejnosti a především mladým lidem. Neboť tato inscenace bude nepochybně právě pro mladé lidi svým originálním přístupem přitažlivá. Mnohým možná pomůže Stravinského objevit a stane se vstupenkou do jeho hudebního světa. Vysoká profesionalita a přístup všech tanečníků jsou zároveň zárukou pro další reprízy. Stojí za to se za nimi do Plzně vypravit.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

Igor Stravinskij:
Svěcení jara
Režie a choreografie: Alena Pešková
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková, Alena Pešková
Balet Divadla J. K. Tyla
Premiéra 16. ledna 2016 Malá scéna Divadla J. K. Tyla Plzeň

Stravinskij – Martin Šinták (alt. Miroslav Hradil)
Múza – Jarmila Dycková (alt. Jana Schweitzerová)
Oběť – Anna Srncová (alt. Karolína Beerová), Michal Kováč (alt. Ondřej Martiš)

www.djkt.cz