Svět staré hudby – pohled za oponu

  1. 1
  2. 2
  3. 3


Jaké je budoucnost staré hudby?
Svět klasické hudby se v posledních letech hodně změnil, a samozřejmě se změnil i svět staré hudby. Dnes je již nad slunce jasné, jak moc se mýlili skeptici, kteří s blahosklonným úsměvem označovali „pazourkáře“ za módní vlnu s jepičím životem. Blahosklonný úsměv rychle zamrzl, když tradiční orchestry s moderními nástroji de facto přestaly hrát barokní hudbu, protože prostě publikum v jejich podání přestalo takové provedení zajímat. V poslední době se osvícení dramaturgové tradičních orchestrů k historické hudbě opět vrací a špičkové orchestry, jako například Berlínská filharmonie, umí zahrát Bacha stejně skvěle a v dobrém slova smyslu poučeně jako třeba Mahlera. Myslím, že vzájemné ovlivňování a prolínání hudebních světů je velmi prospěšné, a je skvělé, že stará hudba vystoupila ze sklepení undergroundu a stala se pevnou součástí koncertního dění. Aby toho entuziasmu ale nebylo příliš, neodpustím si drobnou kritickou poznámku. Tím, že se stará hudba stala částečně součástí hlavního proudu klasické hudby, ubylo mnoho idealismu, odvahy a objevitelského ducha. Je těžko představitelné, že by v dnešní době nově vzniknuvší soubor investoval čtyři roky práce, zkoumání a experimentování, aniž by jeho členové měli jakýkoliv příjem ze své činnosti, jak to bylo na počátcích Harnoncourtova orchestru Concentus Musicus. I mezi hudebníky-specialisty ubylo odvahy experimentovat a hlavně seriózně pracovat s historickými informacemi, které jsou dnes daleko snadněji přístupné než v době ještě celkem nedávné. I na scénu staré hudby doputovala mantra „proč to hrát jinak, když obvykle se to hrává takto“ a velmi rozšířeným interpretačním principem se stalo kopírování již stokrát kopírovaného. Riziko bezduchého napodobování nahrávek a obecně uznávaných interpretací se samozřejmě týká scény klasické hudby jako celku a souvisí s obecně známým jevem globalizace zvuku. U symfonických orchestrů stále obtížněji rozeznáte německý orchestr od amerického nebo ruského. Tento duch rozmanitosti stále ještě žije u barokních orchestrů a škála barev u italského Il Giardino Armonico je naprosto odlišná od berlínské Akademie für Alte Musik nebo francouzského Les Arts Florissants. Stejně jako v osmnáctém století nadále platí, že Italové umí na nástroje zpívat a uchvacují živelností, Němcům je vlastní disciplína a precizní artikulace a Francouzům chladná ušlechtilost. Kultivace zvuku však sama o sobě nestačí. Neméně důležité je udržovat plamen hledání, kreativity a tvůrčí odvahy zkusit dosud nevyzkoušené a dotknout se nedotknutelného.

(Pokračování)
Autor je uměleckým vedoucím souboru Collegium 1704

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na