AUDIO: Svěží, moderní, elegantní opera…

Leccos, co se událo v Janáčkově životě před započetím prací na opeře Osud, můžeme v díle samotném vystopovat. Kořeny opery sahají do roku 1903. A to je rok, který pro skladatele začal velmi tragicky; ve věku 21 let zemřela po návratu z Petrohradu jeho dcera Olga. Předtím mu šéf opery pražského Národního divadla Karel Kovařovic vrátil partituru Její pastorkyně s tím, že dílo je neproveditelné. Janáčkovi je v tom čase 49 let…

V srpnu se vydává podle svého zvyku do Luhačovic, které se v té době dynamicky rozvíjejí jako slovanské centrum. Vznikají slavné stavby Dušana Jurkoviče, odkazující na lidové, folklorní motivy, stejně tak ale Luhačovice chtějí být střediskem kulturním. Lázeňské město překypuje životem. Konečně, postavy prvního dějství Janáčkova Osudu, které je zasazeno právě do Luhačovic, mají své předobrazy ve skutečných osobách. Za všechny připomeňme, že doktor Suda je de facto Dr. Blaho, který se o rozvoj města významně zasazoval, v malíři Lhotském pak rozpoznáme Jožku Úprku… A Janáček v bílém obleku tu byl už po několik let pravidelným hostem.

V roce 1903 ho tu ovšem zastihujeme jako velmi deprimovaného muže. Po všech předchozích událostech zvažuje, jestli vůbec pokračovat v komponování. Potkává ale krásnou ženu a jednoho dne od ní dostává na stůl tři rudé růže. Janáček se s Kamilou Urválkovou seznamuje a vyslechne si její příběh. Kamila měla v mládí milostný románek se skladatelem a dirigentem Ludvíkem V. Čelanským. Podezíral jí z nevěry a z pomsty napsal o Kamile jednoaktovou operu, která se v roce 1897 v Praze hrála. Okouzlený Janáček o tom píše domů manželce Zdeňce, přirovnávaje nepřímo Kamilu k zesnulé dceři Olze. A dlouhou dobu udržuje s Kamilou důvěrnou korespondenci, z níž část nechává své choti číst, a část si úzkostlivě zamyká ve svém psacím stole… A odhodlává se Čelanského čin napravit. Na pravou míru má vše uvést nová opera. Která má navíc jasně kontrastovat s Její pastorkyní; Janáček sám píše: „Vím, že jsem v opeře černě do černého maloval… teď bych si přál libreto svěží, moderní, překypující životem a elegancí…“

A rozhoduje se, že libreto nové opery má být veršované. Mnohé z Janáčkova života má totiž velmi prosté kořeny a my zde musíme připomenout, že několik dnů předtím jej v Praze nadchlo provedení Čajkovského Oněgina. Libretistku nachází v přítelkyni své zesnulé dcery, básnířce Fedoře Bartošové. Libreto opery, text, který píše sám skladatel, verše mladičké učitelky Bartošové, sled jednotlivých scén… to vše prošlo mimořádně složitým a dlouhým vývojem. Janáček s Bartošovou si práci vyměňovali jak osobně, tak poštou. Janáček obměňuje samotnou dramaturgii opery, kdy například třetí dějství rozdělí na dvě poloviny a první část se má hrát ještě před prvním aktem na úplný začátek…

Několika osudovými zákruty se stane, že Janáčkův Osud bude na premiéru čekat více než padesát let. Autor se samozřejmě o uvedení velmi snažil, nicméně stále se odkládalo až do chvíle, kdy ho měl na stole šéf opery nového Městského divadla na Královských Vinohradech, onen Ludvík V. Čelanský, o němž už byla řeč… Je otázkou, do jaké míry se sám v Janáčkově opeře poznal a zdali mu vůbec došly všechny souvislosti. Byť prvotní autorův záměr uvést na pravou míru příběh Kamily Urválkové se mezitím poněkud odsunul do pozadí a dílo pracuje mnohem šířeji s tématem hledání umělecké pravdy, může být vztaženo na jakýkoli obor umělecké – i obecně lidské – činnosti, hodnot z ní vznikajících a lpění na těchto hodnotách… I spolupráce s Bartošovou se upozaďuje, Janáček Osud neustále reviduje, nechává si radit, poslední revize je snad z roku 1917… A pak začíná psát Výlety páně Broučkovy a na Osud takřka zapomíná. Opera zazní pouze ve třicátých letech z rozhlasu. A na jeviště se dostává až v Brně v roce 1958, a to v dramaturgické úpravě, která zohledňuje autorovo rozdělní třetího aktu na dvě části, na úplný začátek a na konec. A tak tato premiéra operu v její původní podobě nepředložila.

My si ve stručnosti nastiňme jednotlivá dějství opery tak, jak se odehrávají v nové ostravské inscenaci Jiřího Nekvasila. Jsme na živé lázeňské kolonádě v Luhačovicích, krásná mladá paní Míla Válková potkává skladatele Živného a je zřejmé, že se už znají. Sbor učitelek nacvičuje vystoupení, celá společnost odchází na výlet. Míla a Živný si vyjasňují svůj dávný milostný vztah a jeho konec. V retrospektivě se dovídáme, že Mílina lakotná matka chtěla zabránit sňatku s nepřijatelným „žebrákem“ Živným, leč oba svůj vztah i nadále tajně udržovali a zplodili syna. Po porodu musí Míla na matčin pokyn na Živného zapomenout a ten se celý čas trápil domnělou nestálostí Míliných citů. Matka se se vztekem o jejich novém setkání a rozhodnutí vést společný život dovídá.

Ve druhém aktu – o čtyři roky později – již existuje část Živného autobiografické opery, kterou skladatel přehrává u klavíru a líčí, jak v ní Mílu dehonestoval za její údajnou nevěru. Žije s nimi Mílina duševně nemocná matka, která si úzkostlivě střeží svoje šperky. Útočí na Živného a v nestřežené chvíli se se šperky vrhá přes zábradlí, Míla se jí snaží zadržet, ale obě ženy umírají.

Třetí akt – tentokrát o více než deset let později – nás zavádí do auly konzervatoře, kde studenti zkoušejí novou operu z pera profesora Živného. Napjatě očekávají, že autor předloží poslední dějství, které dílu zatím schází. Na jejich prosby vykládá Živný, že hlavní postavu díla dobře zná, přemítá o umělecké tvorbě i o základních aspektech lidského života. Zjišťujeme, že operu napsal sám o sobě a že poslední dějství, které dosud chybělo, se právě odehrává…

V hledišti divadla a mezi diskutujícím diváky jsme zaslechli různorodé názory. Mluvilo se o geniální hudbě a chabém libretu, které strhává dílo do umělecké nicoty, mluvilo se o surreálnosti celého příběhu, o tom, že Osud je napsán záměrně a cíleně tak, že samotné jeho postavy jsou na rozpacích, co mluvit a jak jednat. O tom, jak si často hýčkáme jednu jedinou věc jako domnělý vrchol našeho života a nedokážeme se jí odříci. Mluvilo se o pomezí, kdy aktéři sami nevědí, jestli se ve třetím dějství na operu ještě dívají, nebo už v ní hrají. A došlo samozřejmě i na srovnávání s někdejší pražskou inscenací Roberta Wilsona, s přidanou postavou Osudu – Fatum v podání Soni Červené, která v Ostravě nechyběla mezi premiérovými diváky…

Čtenářům našeho portálu nebudeme nic z toho podsouvat. Navíc o Osudu i ostravské produkci již bylo mnoho napsáno, na Opeře Plus i jinde. Poslechněte si naše audiozáběry a svůj obrázek si udělejte osobně. Buď v ostravském Divadla Antonína Dvořáka, kde vás navíc před každým představením čeká dramaturgický úvod, nebo v Brně, kde ostravský tým uvede Osud ve druhé polovině listopadu jako součást festivalu Janáček Brno 2018.

Režisér Jiří Nekvasil hovoří o nastudování Janáčkovy opery Osud v NDMS:

Dramaturgyně Eva Mikulášková hovoří o autobiografických stopách v Janáčkově Osudu a o trojici hlavních postav: