Svěží, příjemný, stylově kompaktní večer. Ivo Kahánek a Jan Simon s Jihočeskou filharmonií

  1. 1
  2. 2
V pátek 16. listopadu 2017 se v divadelním sále českobudějovického Metropolu uskutečnil přitažlivý koncert Jihočeské filharmonie, řízený dirigentkou – sympatickou ženou – Zoe Zeniodi. Sólisty byli renomovaní čeští klavíristé Ivo Kahánek a Jan Simon.
Ivo Kahánek, Jan Simon – České Budějovice 16. 11. 2017 (zdroj Jihočeská filharmonie / foto Petr Zikmund)

Koncert stylově příjemně dramaturgicky koncipovaný, s důrazem na interpretačně náročný, leč posluchačsky oblíbený styl klasicismu a neoklasicismu, hudby jasné faktury, diatonického základu, přehledných forem i tonálního harmonického cítění. Polovinu programu tvořil odkaz francouzské tvorby, která u nás přes životně důležité vazby meziválečného Československa na tuto evropskou mocnost kupodivu nezakotvila důsledněji. Jen několik klíčových děl francouzské tvorby zůstává v širším posluchačském povědomí.

Magnety večera byli dva významní čeští klavíristé Jan Simon a Ivo Kahánek, kteří zařadili do programu dva výrazné koncerty světové literatury pro dva klavíry a orchestr – Wolfganga Amadea Mozarta a Francise Poulenca. Jde o koncerty oblíbené a dvojicemi světových klavíristů vyhledávané, nicméně šance slyšet je v krajském městě live a nikoliv jen zprostředkovaně ze záznamů je přece jen vzácná. Před rokem oba výrazní umělci předvedli obdobný program s úspěchem ve Zlíně s Filharmonií Bohuslava Martinů.

Stylově laděný večer vhodně uvedla půvabná skladba Pavana fis moll, opus 50, pro orchestr Gabriela Faurého. Fauré byl žák Saint-Saënsův, osobitý protějšek Franckovy školy. Harmonická průzračnost, návaznost na církevní mody, instrumentace podtrhující podmanivou čistotu barvy zvuku – to vše se zračilo přiměřeně v interpretaci Jihočeské filharmonie pod vedením jevištně půvabné ženy – dirigentky, původem z Řecka, vzděláním z USA na Univerzitě v Miami (obor dirigování orchestru). Zoe Zeniodi zaujala technicky vypracovaným typem dirigentského gesta s exaktním avízem i pevným, energickým bodem dopadu a odrazu gesta, ale hlavně smyslem pro tektonický nárůst plynulého toku hudby. Skladba je dramaturgicky přímo ideální pro komorní typ orchestrálního obsazení, zaujala kultivovaná sóla flétny, hoboje, fagotu i klarinetu, smyčcové nástroje zněly kompaktně, houslová skupina překvapila mírou jednoty, ale i svítivosti zvuku, ač prostor Metropolu nijak nevyniká ideální akustikou. Oproti jiným interpretacím této půvabné kompozice se mi tato zdála méně dynamicky vygradovaná, poněkud vlažná, ač dirigentka začala takticky zřetelně budovat vývoj od velmi jemné pianové dynamiky, s technicky dobře zahranými sóly na flétnu, hoboj, klarinet. Vzestup dynamiky možná působil na jevišti dostatečně, ale v zadní řadě auditoria ne tak zcela.

Mozartovy klavírní koncerty mají zásadní význam pro vývoj této formy. Mozart je ve své éře, kdy místo cembala nastoupil kladívkový klavír, jediným autorem, jenž si troufnul na kombinaci nového nástroje s tradiční doprovodnou nástrojovou skupinou. Klavírním partům se dostává do té doby bezprecedentní síly zpěvnosti, hloubky výrazu, jsou zrodem nového typu melodie právě z oné povahy nového nástroje.

Koncert č. 10 pro dva klavíry a orchestr Es dur, KV 365 Wolfganga Amadea Mozarta se stal klavírní exhibicí obou výrazných sólistů – Jana Simona a Ivo Kahánka – v onom nejlepším míněném smyslu slova, v rytmicky velmi dobré souhře s orchestrem, s imponující jemností zvuku vypracovaných, plynulých frází, uvolněně odvíjených. A s dynamickou citlivostí podporující zřetelnou snahu klavíristů o stylovost provedení. Mozart je vždy i pro doprovázející orchestr zkouškou úrovně zásadních technických parametrů jako jsou intonace, ladění, míra perfekce souhry, vyváženost jednotlivých skupin. Nic se u Mozarta nedá nikdy a nikde zastřít či jen ležérně naznačit, vše je příliš průzračné. Dirigentka Zoe Zeniodi vedla orchestr k citlivému doprovodu jakoby na první pohled trochu nenápadně, leč velmi efektivně. Bohatství invence tohoto díla, ale i pozoruhodná šíře symfonické koncepce byly obdivuhodně vystiženy, řada jemností ve frázování mile překvapila.

Koncert pro dva klavíry a orchestr Francise Poulenca náleží k oblíbeným koncertům celé pařížské Šestky. Poulencova přitažlivá neoklasicistní čistota je dnes nejvíce známa interpretačně ve sborovém repertoáru a capella, na přední mezinárodní sborové soutěži ve francouzském Tours dokáže sbormistry potrápit řada povinných skladeb z tvorby tohoto báječného autora a mimořádně disponovaného klavíristy své doby (1899–1963). Ostatně tento atraktivní koncert Poulenc osobně u klavíru interpretoval v roce 1932 na festivalu v Benátkách, spolu s Jaquesem Febriérem a orchestrem divadla La Scala. Tento instrumentální koncert v sobě charakteristicky obsahuje prvky rezonancí dobové nonartificiální hudby, což dirigentka večera dovedla vhodně z orchestru „vytáhnout“ právě v tomto aspektu typickém vedlejším tématu první věty – Allegru ma non troppu – jakož i v proudu hudby finální věty. První téma zmíněného Allegra přednesli sólisté večera společně, na oba klavíry, simultánně v místech náročných na míru přesné souhry, vytříbenosti jemné techniky úhozu a způsobu vedení frází. V kontrastním tématu se uplatnil spolehlivou intonací sólista orchestru na lesní roh na pevném rytmickém pozadí dřevěných dechových nástrojů.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Jihočeská filharmonie -Z.Zeniodi & I. Kahánek, J. Simon (České Budějovice 16.11.2017)

[Celkem: 22    Průměr: 4/5]

Související články


Napsat komentář