Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (38)

  1. 1
  2. 2

21. a 22.10. Berlín, Apollonův sál Německé státní opery
Händel: Suity č. 1, 4, 6, 7 a č. 15, 10, 13, 11. Andrej Gavrilov
Když jsme šli na Gavrilovovův první (odpolední) recitál, viděli jsme u pokladny frontu na lístky. Paní Gondová, která se starala o organizaci, řekla, že je koncert vyprodaný a tihle lidé už se tam nedostanou. Když jsme pak nakoukli do sálu, viděli jsme, že je prvních šest řad úplně prázdných. Koupilo je sovětské velvyslanectví, ale nikdo z nich nepřišel. Do zákulisí přišel zástupce velvyslanectví, totální omezenec, a vykládal, že byla dopoledne nějaká schůze, ale že na můj večerní koncert určitě všichni přijdou. Ten idiot to Andrejovi řekl v okamžiku, kdy šel na pódium. Andrej zbledl… V sále – pěkný klasicismus – to ještě páchlo po zkažených rybách.

Mnichov, záznam koncertu ze Salzburgu
Schubert: Sonáta C dur (nedokončená). Prokofjev: Legenda, Prchavé vidiny, Tanec, Valčík, Pět kusů z baletu Popelka. S. R.
Určitě jsem ten program hrál takhle. Zdál se mi naprosto přijatelný; kdy to ale bylo? Kolik vody od té doby uplynulo? Poprvé jsem hrál Schubertovu Sonátu C dur v sále paláce de Chaillot v Paříži. Měla u Pařížanů obrovský úspěch, uvedla je v úžas… Ty rozkošné Prokofjevovy kousky už hraju dlouho. Sergej Sergejevič kritizoval mou interpretaci Tance: „Nehrajete to správně.“ A jak tedy? Na to neodpověděl. Popelka se mi jako balet líbí nekonečně víc než Romeo. Mladá Plisecká byla jako Podzimní víla úžasná; ale v gavotě a valčíku to byla Ulanova!

4. 11. Nantes, restaurace Roma (vedle domu, kde se narodil Jules Verne), nahrávka
Verdi, sbory z Aidy, Trubadúra, Lombarďanů atd.
Příjemný a sympatický večer. Často, když člověk slyší na neočekávaném místě neočekávané věci, působí to svěžeji než na koncertě, kde se něco z vjemu ztrácí tím, že to očekáváme. Když jsme jedli, proběhla kolem malá toulavá kočka. Najednou začala hrabat v Ninině kabelce, vylezla s cigaretou, nakonec skočila na obraz, který se utrhl z háčku a spadl s ní na zem. Strašně jsme se nasmáli.25. 12. Velké divadlo
Šostakovič: Kateřina Izmajlovová, dirigent Gennadij Rožděstvenskij, režisér Boris Pokrovskij
Zase jsem jednou udělal chybu. Dávno jsem si přísahal, že už do Velkého divadla nevkročím… No, vkročil jsem… A draze jsem za to zaplatil. Kompletní bláznovství! Z čistě hudebního hlediska to bylo perfektní, ale nezanechalo to žádný dojem (od Rožděstvenského, který je zkrátka mechanická loutka, se také nic jiného nedalo čekat). Pokud jde o samotnou inscenaci, přítel Pokrovskij se překonal… Ale takový horor jsem přesto nepředpokládal. Jestli jsem to dobře pochopil, měl ten osvícený nápad, že smíchá obě Kateřiny (Leskovovu předlohu a Ostrovského Káťu) a výsledek si lze snadno představit! V celém představení měly jen tři okamžiky něco společného s uměním: nečekané, nádherné houslové sólo (hrál Serjoža Giršenko) při noční milostné scéně, lucerny při transportu v posledním jednání a role Sonětky, kterou dojemně a přesvědčivě hrála Taťána Jerastová. To bylo tak všechno…
P. S. A ty dekorace! Proč tam byl místo Mcenska moskevský Kreml, a ještě k tomu krvavě rudý?

8. ledna 1981, nahrávka
Liszt: Sonáta h moll (New York), Funérailles (Budapešť), Fantazie na uherské lidové melodie (Budapešť), S. R., dirigent János Ferencsik
Když jsem hrál v Carnegie Hall Lisztovu Sonátu, nepozval náš americký impresário Hurok ani jednoho hudebního kritika newyorského tisku, a tak ten velmi dobrý koncert prošel úplně bez povšimnutí. Rachmaninovova dcera Irina Sergejevna Volkonská mi udělala radost a přišla, říkala mi lichotky a haněla slavného newyorského kritika Harolda Schonberga, který se vůči mně projevoval extrémně nepřátelsky. Vydání téhle desky s Lisztovými skladbami se už dlouho zdržuje kvůli technickým nedostatkům, ale je to jedna z mých skutečně podařených. Sám ji rád poslouchám a to se nestává často.

14. 1. nahrávka
Berlioz: Grande messe des morts op. 5, sólista Peter Schreier, dirigent Charles Munch
Vždycky jsem byl toho mínění, že je tohle dílo nejvýznamnější a nejkrásnější ze všeho, co Berlioz napsal, a nahrávka Charlese Muncha jeho nejlepší interpretace. Berlioz má kolosální odvahu, ale mnohdy ji zneužívá; tady však ne, tady vládne harmonie a rovnováha. Nejmilejší jsou mi první a poslední čísla s motivem, který se opakuje v sopránu jako „prodleva“. Velkolepé a smělé jsou Lacrimosa a Sanctus, tak jak je zpívá mladý Schreier.

15. 1. nahrávka
Wagner: Lohengrin, dirigent Eugen Jochum
Dnes jsme se ponořili do čistého pramene hudebně-literárního zázraku Richarda Wagnera. Přirozeně ví celý svět, o čem tahle „romantická“ opera je. Ale když má člověk to štěstí, že ji zná od dětství do všech detailů (podobných detailům gotické katedrály), tak má před ostatními obrovskou přednost. V tomto případě jsem měl výjimečné štěstí a mohu říci, že velikosti tohoto ideálního díla rozumím v celé jeho podstatě.
P. S. Někdy mám pocit, že bylo třetí dějství napsáno před prvním a druhým, ale mohu se mýlit… A nemám nikoho, koho bych se zeptal.

16.1. Studio gramofonové firmy Melodija. Poslech nahrávek
Liszt: Funérailles, Fantazie na uherské lidové melodie, Sonáta h moll. S. R.
Ta nahrávka má spoustu technických nedostatků, které mi ale vůbec nevadí. Pro mě je zajímavá a považuji ji za výjimečně zdařilou. Jenže problémy technického rázu vydání pořád zdržují. Ano, ve Funérailles je klavír nevalný, ale to ostatní! Fantazie jednoho nadšením skoro zvedne ze židle (s prominutím). Sonáta je bez poskvrnky od začátku do konce a má vzlet a atmosféru, které jí přinesou úspěch. Co je potřeba víc?

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (38)

  1. Jako vždy vzrušující a hodně zajímavé čtení. Rozhodně lepší než deset studií k Richterovu jubileu. Těším se na další díly, díky!

Komentáře jsou uzavřeny.