Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (6)

Na podzim 1943 jsem se tedy během koncertování na Kavkaze naučil druhý díl Dobře temperovaného klavíru, když jsem měl mezi koncerty volno. V Suchumi bylo v hotelu příšerné pianino a já na něm zavile cvičil. Bohužel mě neustále rušili lidé, kteří přicházeli a žadonili: „Zahrajete nám valčíček?“ Nejlepším prostředkem jak je vypudit, byly moje fugy.Nejsem posedlý soubornými nastudováními. Nehraju například všechny Chopinovy etudy, prostě proto, protože se mi některé nelíbí, jako například oktávová. Také nehraju všechny Beethovenovy sonáty, jenom dvaadvacet. Jedinou výjimkou je Dobře temperovaný klavír, ten považuji pro všechny klavíristy za nezbytnost. Přinutil jsem se k tomu, protože to byla výzva, chtěl jsem překonat sám sebe. Na začátku se mi do toho nechtělo, ale jestliže jsem se rozhodl, že se to naučím, tak jistě z úcty vůči hudbě, kterou jsem zdědil po svém otci. Když už jsem se do toho pustil, pochopil jsem to a vášnivě jsem si tu hudbu zamiloval. Ještě před rokem 1945 jsem se naučil i první díl. Dobře temperovaný klavír jsem hrál tu i onde tak často, že mi začaly chodit dopisy ctitelek: „Kdy už nám konečně přestanete vnucovat toho Bacha?“ Já jsem ale dbal na to, abych hrál každý díl na šesti různých koncertech: osm preludií a fug v první části programu, a v druhé skladby Mozartovy, Beethovenovy a Brahmsovy. Tak jsem hrál v Tbilisi poprvé Appassionatu. Říkalo se o ní, že je těžká a virtuózní, ale ve srovnání s Temperovaným klavírem se mi zdála skoro snadná. Poctivě řečeno byl můj koncert v Tbilisi velmi špatný, zato v Baku o dva dny později to bylo mnohem lepší.

V tomto městě jsem učinil docela nepříjemný objev. Byl jsem hlídán, někdo mě neustále sledoval. Jednou večer jsem se vracel do hotelu a protože už bylo pozdě, rozběhl jsem se. Ze zvyku jsem se ohlédl, a všiml jsem si muže, který běžel za mnou. Protože jsem chtěl vědět, na čem jsem, přiběhl jsem k hotelu, ale nevešel jsem dovnitř. Zašel jsem za roh a počkal jsem si na něj. Ten člověk běžel co nejrychleji mohl. Natočil jsem se a vší silou jsem se na něj vrhl. Upadli jsme. Přirozeně dělal jako že se nic nestalo, ale já věděl své. Pak jsem se podíval z balkonu svého pokoje na ulici a zjistil jsem, že tam pořád je, ještě s jedním. Tohle pronásledování trvalo několik měsíců – byl to velmi nepříjemný pocit. Sledovali mě všude, v Moskvě i mimo ni. Ale já jim dával co proto. Jednou si jeden z nich stoupl v autobuse přede mě. Zeptal jsem se ho: „Vystupujete na příští stanici?“ „Ano,“ odpověděl po krátkém zaváhání. „Dobrá, já ne!“ On ale musel vystoupit a tvářil se děsně uraženě.

Někteří mí přátelé byli dokonce předvoláni k výslechu na NKVD, aby z nich o mně vytáhli informace. Řekli jim, že jsem tu hru už dávno prokoukl. Sledování trvalo ještě celou zimu, ale pak toho nechali.Na několik měsíců jsem se vrátil do Moskvy a pak mě poslali do Archangelska a Murmanska. To byla dobrodružná cesta v neosvětlených a nevytopených vlacích, skoro až na hranice frontových zákopů. Hrál jsem tam pro vojáky a raněné. Jeden se zeptal, jak se jmenuju, a když slyšel odpověď, zvolal: „Nejste jmenovec toho Richtera z Moskvy?“ Vypadal jsem velmi mladě, mladší než jsem byl. On si asi představoval, že Richter je nějaký profesor, a zatím měl před sebou chlapce.

V Murmansku jsem, jak si vzpomínám, hrál Rachmaninovovo Preludium g moll, které mám rád, i když se uvádí až příliš často. Jen se z nevysvětlitelných příčin musí hrát marcia. Později jsem se dozvěděl, že zrovna toho dne roku 1943, kdy jsem to Preludium hrál, Rachmaninov zemřel.

V Murmansku jsem se dlouho nezdržel. Krátce po mém příjezdu se mocipáni probudili: „Cože? Němec? Tady? To tedy ne!“ A příštím vlakem mě poslali zpátky do Moskvy. Tak jsem se vyhnul bombardování, které přestalo těsně před mým příjezdem, a teprve v noci, kdy jsem odjel, zase začalo. Město bylo úplně zničeno, všechno leželo v troskách. Vybavuji si zvláště šedivý deštivý den naplněný smutkem, kdy jsem chodil rozbombardovanými ulicemi a hledal veřejné lázně. Najednou se městských amplionů ozvala pomalá věta Čajkovského Houslového koncertu, hrál Oistrach. Zůstalo mi to v paměti, protože to přesně odpovídalo melancholické náladě toho místa.

Bombardování byla strašná, ale nic proti těm, která zpustošila Leningrad. V Moskvě všude číhalo nebezpečí, ale přece jen bylo možné tam jakž takž žít; Leningrad byl ale peklo.

Poprvé jsem tam hrál 5. ledna 1944. Vlaky byly často bombardovány, ale já jsem dojel 31. prosince živý a zdravý. Nikoho jsem v Leningradě neznal a tak jsem večer strávil sám v pokoji hotelu. Díval jsem se z okna na katedrálu svatého Izáka a slyšel výbuchy. Tak jsem prožil Silvestr roku 1943.

Druhého dne ráno jsem šel do filharmonie s úmyslem celý den cvičit. V Lenigradě už se blížící nálety ani neohlašovaly. Toho večera začaly bomby padat v okamžiku, kdy jsem opustil sál a chtěl jít zpátky do hotelu. Ulice byly pokryty zmrzlými mrtvolami. Přesto jsem šel k hotelu Astoria, který nebyl daleko. A ráno, když jsem přišel do filharmonie, byla okna v sále rozbitá. Na ruské muzeum vedle dopadla bomba. Ale koncert se přesto konal. Publikum sedělo v kabátech a bylo mimořádně dojato. Uchovávám si vzpomínku na dobrý koncert; dokud člověk hraje, tak mu zima není.

Ale musel jsem opět pryč, protože mi zase jednou zkontrolovali osobní průkaz: „Tady nemůžete zůstat, vy jste Němec!“ A tak to šlo pořád. Rusové říkali: „Vy jste Němec!“, a Němci: „Vy jste Rus!“Do Leningradu jsem se znovu podíval roku 1945, zase v lednu. Byl jsem strašlivě zklamán, bylo to úplně jiné město. Obležení samozřejmě skončilo, ulice byly plné lidí, ale nálada přepjatá, odpornější už to být nemohlo. Z téhle druhé cesty ve mně zůstal nepříjemný pocit. Poprvé bylo všechno zatemněné kvůli bombardování, město bylo krásné, tajemné, a byly tu granáty a bomby… Ale teď bylo zase všechno dokonale banální.

Roku 1943 došlo k jedné pro mne významné události. Prokofjev dokončil svou 7. sonátu a rozhodl se mi ji svěřit k provedení. Rukopis jsem dostal teprve krátce před premiérou a musel jsem se skladbu naučit zpaměti za čtyři dny. Málem jsem způsobil smrt druhé Neuhausovy ženy Sylvie Fjodorovny. Byla nemocná, měl 40° horečky a já jsem u nich cvičil. Byla to jediná možnost, kterou jsem měl, a klavír byl v jejím pokoji. Ubožačka musela tři hodiny nebo ještě déle poslouchat bouřlivé finále, a takto trpěla po čtyři dny!

U publika měla sonáta obrovský úspěch. Je to fantastická skladba, ale já dávám přednost čtvrté a pak také ještě osmé, věnované Gilelsovi, který ji suverénně hrál. Měl jsem ostatně také brzy příležitost ji veřejně hrát, když jsem se konečně nechal přesvědčit, abych se zúčastnil národní klavírní soutěže. Dlouho jsem tomu odolával. K soutěžím jsem měl vždycky zásadní odpor. Pro mne to byl horor, protože z toho ani účastníci ani členové poroty nemohou vyjít bez škrábanců. Jak je možné slyšet stejnou skladbu dvacetkrát za sebou od různých interpretů a nezbláznit se?

Roku 1958 jsem byl nucen podílet se na práci poroty Čajkovského soutěže, které se měli zúčastnit všichni, kteří měli v Moskvě něco společného s hudbou. Vyrovnal jsem se s tím, ale bylo to poprvé a naposledy. Byl tam také skladatel Dmitrij Kabalevskij. Neuhaus ho docela dobře vystihl, když ho nazval Prokofjevem nebo Šostakovičem chudých. Znal jsem ho, ale nikdy mě nenapadlo, abych hrál jeho ubohou hudbu. A taky další skladatel podobného typu, Aram Chačaturjan. Ten byl mnohem talentovanější, ale primitiv a odporně líný. Kabalevskij byl ve srovnání s ním skutečný intelektuál, velmi kultivovaný, ale ztracená existence a velmi nesympatický. Za války, když jsem hrál Schubertova Poutníka, mi předhazovali „pesimismus“, to tehdy byl největší zločin. „Když tohle hrajete,“ říkali mi, „to aby se člověk rovnou šel utopit do Moskvy.“ Při Čajkovského soutěži se do mě Kabalevskij pustil, ale podle mého soudu neprávem: obvinil mě z „individualismu“ jen proto, že jsem měl vlastní názor. Byla to první mezinárodní soutěž, která se v Moskvě konala, a Sověti museli triumfovat. Ale nejlépe hrál Van Cliburn, ten všechny převyšoval. Měl talent, hrál poctivě, i když Prokofjevovu 6. sonátu utopil v pedálu a v Čajkovského koncertu volil špatná tempa. Všem kandidátům jsem dal nula bodů, kromě tří (mezi nimi byl Lev Vlasenko, který hrál úžasně Lisztovu sonátu, tak trochu jako Gilels), všechny jsem chtěl vyloučit, aby zůstal jen on. Publikum se do Van Cliburna vášnivě zamilovalo a jásalo, když dostal první cenu.

Roku 1945 jsem tedy byl účastník soutěže proti své vůli. Pro mě to bylo k ničemu. Už jsem měl dost koncertů a nechápal jsem, co bych tam měl dělat. Neuhaus mě nakonec přemluvil, abych se přihlásil. Pro první kolo jsem si vybral jednu z Lisztových Transcendentálních etud – Divokou jízdu. Z nějakého důvodu jsem vyvolal velký dojem, tím větší, že v sále nesvítila elektrika a postavili mi na klavír svíčku, která při hře spadla do nástroje. Při té soutěži jsem poprvé hrál Prokofjevovu 8. sonátu. Dotyčného dne jsem se ji ještě doučoval – všechno jsem vždycky dělal na poslední chvíli – a přišel jsem o půl hodiny pozdě. Všichni čekali, i Prokofjev; určitě měl chuť si svou skladbu poslechnout.

Jedním z mých konkurentů byl vynikající klavírista Viktor Meršanov. Dostal první cenu. Právě skončila válka a cenu musel dostat čistokrevný Rus, ne nějaký Němec. Ale nakonec se se mnou o ni dělil. Předsedou poroty byl Šostakovič a později mi vyprávěl, že mu zavolal Molotov: „Vy máte strach dát Richterovi první cenu? Bylo rozhodnuto, že smíte, tak se nebojte.“ Ta cena dovolila, aby se na plakáty mých koncertů psalo, že jsem něčeho laureátem, a pak se k tomu jen mohlo přidávat „Leninovy ceny“, „Hrdina socialistické práce“, „národní umělec“ a podobně. Sovětská mentalita je posedlá po bezvýznamných titulech.Ten den, co jsem přišel pozdě na soutěž, jsem se Prokofjevovou 8. sonátou zabýval celé noci a to mě vyčerpalo. Za dva dny nato jsem musel hrát Čajkovského koncert. Ty dva dny jsem strávil v posteli. Zkoušel jsem pracovat, ale byl jsem strašně ospalý. Skladbu jsem si mohl zopakovat teprve v den koncertu a hrál jsem jako prase. Hrál jsem ho od roku 1940 už často, poprvé na žákovském koncertě (doprovázel mě Goldenwieser, který hrál orchestrální part na druhém klavíru), a pak na konci téhož roku ve velkém sále konzervatoře. Je to možná po technické stránce nejtěžší koncert vůbec, hned vedle Dvořáka, kterého skoro nikdo nehraje, ale v mém srdci zaujímá zvláštní místo. V Dvořákově koncertu jsou strašlivě těžké terciové pasáže obou rukou. Poprvé jsem ho hrál ve Filadelfii a o hodně později jsem ho natočil s Carlosem Kleiberem. Bohužel to je špatná nahrávka, protože i nálada byla špatná. Jeden z orchestrálních hráčů, líný jako vždycky – jestli si dobře vzpomínám, byl to hobojista nebo hornista – mu řekl: „Jestli proti mě něco máte, můžu jít.“ Takhle mluvit s Kleiberem, největším žijícím dirigentem! To mě rozzuřilo. Kromě toho jsem nebyl v dobré formě a on také ne. Ať tak či onak, je to krásný koncert, možná ne tak podařený jako violoncellový, ale třeba ještě přijde jeho čas.

Také další skladatelé Dvořákovy generace si zaslouží lepší pověst, například Grieg, kterého zvlášť miluju. To je podivuhodný skladatel, skoro génius. Brendel o něm řekl, že psal hudbu pro pokojské. Ať je mu Bůh milostiv! Vím, co Griega znehodnocuje, ale také co je na něm pozitivní – je snadný na hraní. Nádherně psal pro klavír, pro orchestr a pro smyčce. Stačí slyšet Peer Gynta, houslové sonáty nebo kvartety, které jsou tak výtečně instrumentovány, že má člověk pocit, že hraje orchestr. A písně! Hodně jsem jich doprovázel, s Galinou Pisarenko a také s kdysi s Ninou Dorliacovou.

Přeložila Vlasta Reittererová
(pokračování)