Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (50)

26. 2. Teatro Politeama Garibaldi
Donizetti: Lucia di Lammermoor; Lucia – Maria Devia, Edgard – Ramon Vargas, Raimund – Michele Pertussi, dirigent Stefano Ranzani, režie Filippo Grivelli
Znal jsem už Dona Pasquala, Nápoj lásky, Favoritku, ale Lucii jsem ještě nikdy neslyšel. Vím, že Donizetti vždycky upřednostňoval dur před moll, dokonce i v tragických úsecích, a proto jsem žasl nad předehrou, chmurnou jako skotské mlhy a v moll. Ale sotva se zvedne opona, je zase všecko durové. Je to opera z jednoho odlitku a velmi pěkná. Donizetti poskytne zpěvákům příležitost ukázat veškerý pěvecký potenciál, všecko, co dokážou. Dokonce si myslím, že to je jeho hlavní snaha (viz duet Lucie a Edgarda na konci prvního jednání, scénu šílené Lucie a finále s árií umírajícího Edgarda). Ale má také jiné nápady, jako harfové sólo před Luciiným výstupem. Představení se mi moc líbilo (ale ne od začátku). Odpovídá dobré italské tradici. Inscenace je tradiční a veskrze přijatelná. V neuvěřitelné scéně šílenství předvádí zpěvačka ohromující techniku koloratury. Ramon Vargas je rovněž vynikající. Zpívá velmi působivě a perfektně cítí rytmus. Také sbor a orchestr potěšily.
Velký úspěch, publikum v Palermu bouřilo. Úplně právem.

13. 4. videonahrávka z Mnichova
Johann Strauss: Netopýr; dirigent Carlos Kleiber
Nedokážu si představit lepší provedení téhle výjimečné operety. Všechno tu souhlasí: hudba, jeviště, vídeňská atmosféra! A kdo za to může? V první řadě přirozeně Carlos, ale také vynikající zpěváci a režisér Otto Schenk.
Subaraši! [japonsky „výtečně“]

20. 4. Vídeň, Státní opera
Verdi: Maškarní ples, dirigent Jan Latham-König
I když je vídeňská Státní opera slavná, své pověsti nedostojí pokaždé. Tentokrát je výborný dirigent (temperamentem i vkusem), Renato (Leo Nucci) je skvělý, Oskar (Elisabeth Norberg-Schulz) dobrá; zbylé obsazení (včetně Amelie, kterou zpívala Zampieri) prvotřídní, ale něco tomu přece chybí. Myslím, že tahle opera byla velký Verdiho úspěch, ale trpí jednou věcí, která se nedá potlačit, a to je nepřípustná směs umění a politiky (především tím trpí libreto). Role Oskara, napůl sekretáře, napůl králova špiona, mě například rozčilovala vždycky. A právě tak to „ha, ha, ha“ sboru spiklenců v noční scéně s Ulrikou… Inscenace je to tradiční, ale nevkusná a příliš dekorativní.

6. 5. U Lízy Leonské, kazeta
Gershwin: Klavírní koncert F dur; Philippe Entremont, dirigent Eugene Ormandy
Ajajaj! Může se to vůbec takhle hrát? Honem, honem, nepořádně, bez rytmu… Jsem zdrcen a zklamán, nejen klavíristou, ale také Ormandym. Zkazilo mi to náladu.

16. 5. Musikverein, Vídeň
Mozart: Symfonie B dur KV 319; Richard Strauss: Život hrdinův; dirigent Carlos Kleiber
Zlato ve vyprodaném, čekáním se chvějícím sále vídeňského Hudebního spolku. Hrdina dne přichází na pódium, krásný a elegantní, jak ho známe, přistupuje k pultu. Mozartova symfonie (kterou jsem dosud neznal) je zahrána brilantně a prostě. Jen mě trápí, že Kleiber vypouští repetice. V druhé půlce chytne člověka pod krkem nádherně odvážné dílo mladého Strausse, je to nabito energií, inspirací a mistrovstvím… Tohle je ten pravý titánský Strauss! Kolik fantazie měl, když byl mladý! Jaké jiskřivé nápady (houslové sólo, manželčin portrét, banda kritiků, rozhodující boj, korunovaný všemi těmi citáty z vlastních děl)! Ale se závěrem, zklidněným (i když chromatické pasáže naznačují nové bouře) a skoro – s prominutím – maloměšťáckým, s tím si nevím rady.

30. 5. Schwetzingen, zkouška v Rokokotheater
Ravel: Má matka husa; Stuttgartský orchestr, dirigent Christoph Eschenbach
Když jsem s Eschenbachem velmi dobře nazkoušel Gershwinův koncert a pátý koncert Saint-Saënsův, ještě jsem zůstal, abych si poslechl Ravela. Je zbytečné zpívat chvalozpěvy, on to nemá zapotřebí. Mám jen chuť popsat to blaho, jaké mi vždycky přichystá. Tyhle skvostné miniatury chutnají tak rafinovaně, a jak to všechno zní v orchestru!
Eschenbach je skvělý hudebník a absolutně na výši. Seděl jsem potmě v prázdném hledišti. Hudba byla rychle u konce. U Ravela netrvá nic dlouho a proto je člověku smutno, když se s ním musí rozloučit.

4. 6. Paříž, hotel Majestic, kazeta
Čajkovskij: Úryvek z baletu Spící krasavice; dirigent Valerij Gergiev
Poslechnout si kazetu a rozhodnout, co se má hrát v Tours… Po nějakém tom rozvažování jsem vybral jeden z mých nejoblíbenějších úseků tohoto baletu: pas de six z prologu. Dirigent, kterému celý svět podkuřuje a ruský vzduch je jeho slávou doslova přesycen, se mi vůbec nelíbí. Orchestr hraje pod jeho taktovkou korektně, ale úplně bez výrazu…
Je to ubohé!

20. 6. Tours, Grange de Meslay
Mauricio Kagel: Větrná růžice; 24. 12. 1931; Schönberg-Ensemble, dirigent Mauricio Kagel
Ano, to je skladatel, pro kterého se lze nadchnout! Jeho hudba je působivá. Je nová, ale přístupná našim sluchovým zvyklostem. Je to hudba dobrodružství. Vynikající Schönberg Ensemble a skladatel nezůstali provedení nic dlužni. Větrná růžice je skladba, o jaké se dá říci, že je poetická. Hned se nám zalíbila. Druhá skladba programu s neuvěřitelně těžkým místem, které zpívala a deklamovala výtečná umělkyně, je pohled na extrémy naší doby.
Na konci posílily původnost díla vánoční zvonečky. Ještě existují v hudbě velké události.

25. 6. Grange de Meslay
Noc bláznů. Ensemble Micrologus (Itálie)
Všechno na historických nástrojích nebo zpěv a cappella; na začátku mniši, potom karnevalové masky. Převor čte text v překrásné francouzštině. Velké svíce osvětlují jeviště a vytvářejí iluzi, že jsme ve 13. nebo 14. století.
Byl to hodně zvláštní večer. Ve stodole je tma; postupně se rozsvěcují svíce. Vracíme se do dávno zašlých časů, do skutečného středověku, zatímco znějí archaické zpěvy a cappella a historické nástroje. Na začátku je to všechno vážné, ale pak vypukne karnevalové veselí. Všichni herci mají masky (většinou zvířecí), rozpustile tančí a divoce ječí. Pestré procesí se zformuje, projde stodolou a publikum má pocit, že se na všeobecném veselí podílí, že je součástí divadla, které připomíná Breughela. Nezapomenutelný večer. Inscenace, která předvedla, co umějí Italové. Ještě jsem nic takového neviděl ani neslyšel.

27. 6. Grange de Meslay (matiné)
Anne Queffelec, klavírní díla Erica Satieho; přídavek: Scarlatti
Myslím, že Francouzi pro Satieho horují. Nevím, jestli kvůli hudbě, nebo proto, že existují nahrávky, o nichž nevím. Výkon mladé a brilantní klavíristky nesmírně utrpěl nekonečnými komentáři, které měly skladby představit, ale trvaly déle než hudba sama. Když jsem všechno pozorně vyslechl, rozhodl jsem se, že „mi to pro zbytek mých dní bude stačit…“ (Shakespeare, 1. dějství Krále Leara a „mnoho povyku pro nic“). A najednou na konci jako přídavek Scarlattiho sonáta, geniální! Zapomeňme na Satieho!