Svůj talent přivedl k dokonalosti. Vzpomínka na barytonistu Reného Tučka

René Tuček to neměl v životě lehké. Díky „špatnému“ kádrovému profilu, který měl kvůli tomu, že jeho otec položil život jako voják ve druhé světové válce na západní frontě, mu bylo určeno, aby se stal horníkem. Díky svému úsilí a vytrvalosti si prosadil svou touhu, jíž propadl už v dětství, totiž hrát divadlo a zpívat. Přihlásil se k přijímacím zkouškám na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, ale nebyl přijat a vlastně to pro něj bylo štěstím. Věnoval se zpěvu.

V Plzni jeho přirozený pěvecký talent rozvíjela někdejší vynikající sólistka Opery Národního divadla a předních evropských scén Marie Gärtnerová a úspěch se díky pracovitosti, houževnatosti a píli mladého adepta záhy dostavil. V osmnácti letech byl přijat do sboru operety Divadla J. K. Tyla v Plzni a po vojně, poté, co se dále školil u profesorů Jana Berlíka a Zdeňka Otavy, se ve dvaadvaceti letech stal sólistou opery v Českých Budějovicích. Zde dostal řadu příležitostí, v nichž přesvědčil o svém jedinečném průrazném talentu, a zde si také poprvé zahrál a zazpíval jednu ze svých životních parádních rolí, titulního hrdinu v Rossiniho Lazebníkovi sevillském.

A tehdy se na něj právem usmálo štěstí. Přišla nabídka z Brna, kde soubor Janáčkovy opery pod moudrým, prozíravým a koncepčním vedením Františka Jílka prožíval generační proměnu. V Brně velmi dobře rozeznali Tučkovu všestrannost a perfekcionismus a hned od počátku jej pověřili náročnými úkoly, jako byl Don Manuel ve Fibichově Nevěstě messinské anebo titulní role v Bartókově opeře Modrovousův hrad. A v říjnu 1961 zazářil v roli, v níž se o deset let později definitivně zařadil mezi čelné osobnosti české opery, v postavě knížete Andreje Bolkonského v Prokofjevově Vojně a míru.

Právě v operních dílech skladatelů dvacátého století mohl René Tuček vždy demonstrovat svou jedinečnou schopnost dokonalého propojení pěvecké a herecké složky díla a maximálně využít svých přirozených dispozic, obohacených o důkladné a soustavné školení.

René Tuček se velmi záhy zařadil mezi špičkové interprety velkých barytonových rolí, ať už se jednalo o hrdiny Smetanových či Dvořákových oper, velké partie romantické operní tvorby jako byl například Escamillo v Bizetově Carmen anebo to byli hrdinové Verdiho a Pucciniho oper, kde mohl naplno uplatnit svůj mužný jevištní projev, či v operách Mozartových, v nichž se mohl blýsknout svou perfektní hlasovou technikou.

Své interpretační možnosti René Tuček prokazoval rovněž v soudobém repertoáru, v inscenacích původních novinek, které přicházely na brněnskou operní scénu díky neúnavné iniciativě dirigenta a dramaturga Václava Noska. Za všechny připomeňme alespoň roli Odyssea v novince Josefa Berga Odysseův návrat, kterou ztvárnil na scéně operního studia Janáčkovy Akademie múzických umění.

Značnou diváckou popularitu si René Tuček získal rovněž při svých hostováních v tehdy velmi kvalitním zpěvoherním souboru brněnského Státního divadla v postavách Françoise Villona ve Frimlově Králi tuláků a Jima v Rose Marii. A odtud byl už jenom krůček k jednomu z největších brněnských Tučkových triumfů, k titulní roli ve znamenité Štychově, Věžníkově a Ogounově inscenaci Gershwinovy černošské opery Porgy a Bess. Brněnský operní sólista tehdy ztvárnil tuto postavu s bravurou a dokonalostí všech složek jevištního projevu, o které se dnes leckterým našim protěžovaným a vysoce populárním muzikálovým hvězdám může jenom zdát.

A tak zcela logicky následoval přesun do Prahy. A Tučkův vstup na českou první scénu byl vpravdě impozantní, když v legendární premiéře Prokofjevovy opery Vojna a mír, kterou dirigoval Rudolf Vašata a režíroval Georgij Ansimov, vystoupil v roli Andreje Bolkonského vedle Nataši Gabriely Beňačkové a Pierra Bezuchova v podání Ivo Žídka do dějin české opery.

A nezůstalo při této roli. Své výsostné kvality potvrdil v mnoha rolích dalších. Z těch přemnoha, které jsme při různých příležitostech připomínali i na těchto stránkách, jmenujme alespoň Mandryku ve Vašatově a Jernekově inscenaci Straussovy Arabelly, kterému propůjčil vrcholnou míru svého talentu a umění po boku neméně výtečné Evy Zikmundové v titulní roli.

Tučkovy přečetné další vynikající postavy v široké žánrové paletě jsme loni vzpomínali v již zmíněném medailonku věnovaném umělcovu životnímu jubileu (najdete zde). René Tuček byl vždy oporou inscenací skvělého režisérského tria oněch let Kašlík – Jernek – Štros, tvůrců, kteří ve svých inscenacích spojovali schopnost moderního režijního vidění a pojetí s důkladnou znalostí partitury a pokorou vůči skladatelovu dílu.

Své bohaté zkušenosti rozdával plnými hrstmi svým posluchačům na Hudební fakultě Akademie múzických umění, kde byl v roce 2002 jmenován profesorem. Po oddělení Státní opery od Národního divadla se stal jejím členem, nadále ale rozdával radost svým příznivcům na obou pražských operních scénách.

Svůj „život v umění“ René Tuček shrnul v půvabné a velmi čtivé vzpomínkové knížce Sex v hlase, která vyšla u příležitosti jeho osmdesátých narozenin.

René Tuček byl po všech stránkách vzorem a příkladem moderního operního umělce. Byl jedním z těch, kteří dokázali naplno využít svůj talent, přivést jej k dokonalosti, a přitom vždy zůstat skromným a citlivým člověkem. Bude nám velmi chybět a budeme na něj velmi dlouho moc vzpomínat.