Sylvie Bodorová: Publikum pozná, zda je hudba opravdová, nebo podvrh

  1. 1
  2. 2

Považujete zřejmě operu za stále živý žánr. Myslím tím nová operní díla. Někteří skladatelé totiž o tom pochybují…
Opera je fascinující už tím, že spojuje několik světů. Ke slovu jsem měla vždy blízko, ale fascinuje mne například zcela odlišně plynoucí jevištní čas. Vše je jinak než na koncertním pódiu. A také mám ráda spolupráci s lidmi odlišného pohledu. To je „stýkání a potýkání“, ale člověk se přitom vždy něco nového naučí. A to já prostě zbožňuji! Jsem přesvědčena, že žánr opery má i dnes co nabídnout, ale nesmí být těsný a autor se nesmí bát překračovat jeho hranice. Chce to velmi invenční přístup.

Jaké nové nahrávky vaší tvorby můžeme očekávat?
Těším se na dvě nová CD: na nový vokální cyklus Slovenské dvojzpěvy, které každým dnem vyjdou v ArcoDiva a na nahrávku mé kompozice z dávných dob (1982) Plankty, totiž koncertu pro violu a symfonický orchestr. Nahrál jej SOČR s Jitkou Hosprovou. Tuto desku chystá vydavatelství Supraphon.

Pro své skladby často saháte k závažným, historickým či biblickým tématům a textům…
Hudba je úžasná tím, že nic nevnucuje, spíše pomáhá otevírat otázky, na které jinak není čas. Vážná hudba je pro určitý okruh posluchačů, kteří jsou již unaveni všudypřítomnou komercí, a myslím, že rádi uvítají něco jiného. Biblické texty miluji hlavně proto, že jsou pořád aktuální, historická témata jsou zase fascinující tím, že řada problémů se pořád opakuje v čase. Stejné problémy, které řešili naši předchůdci, řešíme i my dnes. Stejná podstata v jiném kabátě. Jaká škoda, že nejsme schopni se z historie více poučit! Pokud tedy mohu k takovému zamyšlení přispět, má to smysl…

Slovenská filharmónia, Petr Altrichter, Sylvia Bodorová, Ivan Kusnjer (foto A. Trizuljak)

Liší se současná očekávání posluchačů hudby od nároků, které na ně kladly minulé doby?
Po sto letech vnímáme čas zcela odlišně, vše musí být ve zkratce, v symbolu a hlavně velmi atraktivní. Jsme „rozmazleni“ filmy, zpovrchněni a zrychleni internetem, ale pořád jsme lidé se svými city a touhami. Změnilo se mnohé, ale když skvělý interpret představí publiku novou skladbu se zaujetím, věřím, že obecenstvo jakýmsi zvláštním instinktem pozná, zda je to opravdové, a odhalí, kdyby se jednalo o podvrh.

Vaše skladby mají podivuhodnou emocionální sílu – je v nich citovost a vřelost. Aniž jsem feministka, myslím, že to alespoň zčásti pramení z toho, že jste žena. Mýlím se?
Snažím se s maximálním nasazením dělat svoji práci, kterou mám nekonečně ráda. Jsem vděčná osudu, že jsem měla takové podmínky, abych se jí mohla věnovat. Přitom jsem celý život přesvědčena o tom, že neexistuje rozdíl mezi hudbou psanou mužem a ženou. Nikdo z nahrávky nepozná, zda skladbu napsal muž, či žena. Znám citlivé muže i necitlivé ženy a naopak. Rozhoduje kvalita, vytrvalost a touha věci dotáhnout. Vlastní talent je tak trochu posedlost…

Některé vaše skladby má ve „svých rukou“ váš syn, dirigent Marek Štilec. Je to o moc jiné, než když svěřujete svou skladbu jinému dirigentovi? Máte třeba trochu trému – nebo ji má on, když se připravuje k uvedení díla?
V dobách studií jsem měla nutkavou potřebu věnovat se nejen kompozici, ale také dirigování. Posléze jsem došla k závěru, že stačí, když komponuji. Tehdy se na ženy skladatelky pohlíželo s určitým despektem. Nebylo to prostě obvyklé. Na katedře skladby byla vždy ve všech ročnících zastoupena pouze jediná dívka – to byl tehdy takový průměr. Nechtěla jsem tudíž už více dráždit a od své touhy po dirigování jsem ustoupila. Osud mi to vrátil v podobě mého syna Marka. Ke studiu dirigování jsem ho nenabádala, došel k tomu sám. Musím přiznat, že mít syna dirigenta je skvělé. Všechno, co mi kdy dirigoval, udělal tak, jak bych to asi ani sama nedokázala. Je to tím, že má odstup a vnese do skladby ještě něco nového, a zároveň cítím jeho hluboké porozumění. Jeden můj americký kolega, kamarád a dirigent, když se dozvěděl, že můj syn studuje dirigování, smutně řekl. „To je škoda, teď už mě nebudeš potřebovat…“ A vzápětí dodal: „Nechoď na zkoušky, pokud ti syn bude něco dirigovat. Mít skladatele na zkoušce je iritující, ale pokud je to ještě matka, to teprve musí být hrůza…“ Držela jsem se jeho rady, na zkoušky nechodila a funguje to. Nikdy se nestalo, že bych z Markova nastudování cítila jakékoli rozpaky. A jaké má on pocity při studiu mých skladeb, na to se ho ještě musím zeptat…

Máte nějaký zajímavý posluchačský ohlas z nedávné doby na vaši hudbu?
Jednu úsměvnou historku mám z koncertu v Dolním Rakousku. Byl to oficiální typ koncertu s řadou politiků, kteří promlouvali k publiku a z nějakého důvodu mne představili jako raritu – žijícího autora skladby, která na koncertě zazní. Seděli jsme s manželem v první řadě, a když dozněla Malá noční hudba v úvodu koncertního programu, nahnula se ke mně starší paní a se spikleneckým pohledem mi pošeptala: „Moc hezky jste to napsala…“ Škoda, že můj manžel procedil mezi zuby: „To byl Mozart…“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na