Syn strojníka z Národního, který se tam stal prvním tenorem

V historii české opery se už od časů Prozatímního divadla setkáváme s řadou výborných tenoristů. Mnozí z nich se výrazně prosadili i v mezinárodní konkurenci. A byli i tací, co by se prosadili ještě více, kdyby jim v tom nezabránily časy, v nichž jim to znemožňovala politická situace. Velmi zřídka se ale na českém operním jevišti objevil pravý hrdinný tenorista wagnerovského ražení. Podle některých odborníků byl v dějinách české opery takovým tenoristou pouze Theodor Schütz, od jehož úmrtí uplynulo 28. srpna pětapadesát let.

S příjmením Schütz se ale u tohoto zpěváka, který se narodil 26. července 1878 v Praze, setkáváme až uprostřed první dekády dvacátého století. Do té doby používal syn jevištního mistra (neboli, jak se tehdy s oblibou říkávalo, strojmistra) Prozatímního a posléze Národního divadla Ferdinanda Procházky své občanské jméno Bohdan Procházka, přičemž se ale občas setkáváme s různými variantami jeho křestního jména. Chlapec, který v divadle doslova vyrůstal, čas od času také na jevišti vystupoval. Bylo to například, když oznamoval publiku v Prodané nevěstě, že „medvěd se utrh a běží rovnou sem“.

Podle dochovaných svědectví otec přivedl devatenáctiletého syna Karlovi Kovařovicovi, aby mu předzpíval. V té době ještě budoucí šéf Opery Národního divadla, který sám vyučoval na proslulé Pivodově pěvecké škole, doporučil mladému adeptovi studium na tomto ústavu. Bohdan Procházka se sice nejdříve jevil jako barytonista, ale Kovařovic se rozhodl, že z něj vychová tenora. A o dva roky později, 5. srpna 1899, mu poskytl velkorysou příležitost vystoupit na jevišti Národního divadla v titulní roli Wagnerova Lohengrina, v představení, které dirigoval dlouholetý první kapelník Prozatímního a poté Národního divadla, Adolf Čech. V archivu Národního divadla je zaznamenáno, že toho dne skutečně v titulní roli vystoupil sólista jménem J. Procházka.

Svým výkonem mladý pěvec zatím příliš nepřesvědčil. Kritikům se zdál jeho hlas ještě příliš slabý a nevyzrálý. Kovařovic, který se v roce 1900 stal šéfem Opery Národního divadla, doporučil pěvci další školení u sopranistky Olgy Parešové-Žikešové, někdejší výtečné primadony řady německých operních scén a posléze i Národního divadla. Zde se mimo jiné proslavila především interpretací role Milady v Daliborovi. Její manžel Ferdinand Žikeš sjednal Procházkovi angažmá u divadelní společnosti zkušeného principála Františka Trnky a 16. září 1902 vystoupil Procházka s tímto souborem poprvé. Stalo se tak ve východočeském Náchodě v roli Jeníka v Prodané nevěstě. Se souborem poté putoval nějakou dobu po východních Čechách.

Téhož roku požádal o angažmá v Plzni, kde byla 27. září právě otevřena nová reprezentativní divadelní budova, dílo tvůrce pražského Obecního domu a dalších významných staveb Antonína Balšánka; prvním kapelníkem byl výborný dirigent Antonín Kott. V divadle ale tehdy zpívala řada velmi dobrých a zkušených tenoristů, a tak se  mladý Procházka musel spokojit pouze s drobnějšími úkoly.

V roce 1903 přišla nabídka z Brna. Tam se stal ředitelem mimořádně populární a opravdu výtečný tenorista Alois Staněk Doubravský. Procházka opět zpíval víceméně druhý obor. K větším úkolům se dostal pouze tehdy, když pan ředitel, jehož ředitelské kvality se zdaleka nevyrovnaly jeho kvalitám pěveckým, z nějakých důvodů byl nucen odříci představení. Brňanům se na jevišti představil podobně jako v Náchodě v roli Jeníka, ale svým výkonem nenadchl. Na jeho hlavu se sneslo hodně kritiky, jak vzhledem k zatím nedostačující kvalitě hlasového projevu, tak zejména k jeho projevu hereckému, který byl popravdě po celou dobu jeho kariéry slabší stránkou jeho výkonů.

Vedle Jeníka zpíval z větších úloh například Ovčáka Jirku v Dvořákově opeře Čert a Káča, Vojtěcha v Blodkově jednoaktovce V studni anebo titulní roli ve Straussově Cikánském baronu.

Bohdan Procházka se ale díky své píli a pracovitosti začal propracovávat k slibným výkonům a jeho první velká chvíle nastala v následující sezoně. 24. ledna 1904 ztvárnil roli Števy v památném prvním uvedení Janáčkovy Její pastorkyně. Mistr jeho výkon ohodnotil slovy: „Tak jsem si šohaje Števu představoval. Jako bych tu roli psal pro vás.“ To ještě ani zpěvák ani autor netušili, že se za dvanáct let potkají znovu při prvním pražském Kovařovicově uvedení opery, kde se někdejší Števa už pod jménem Theodor Schütz neméně zdatně vypořádá s postavou Laca a opět sklidí Janáčkův obdiv. S Lacou se pak setkával v desítkách představení celých dvacet let.

V Brně ovšem i nadále zůstal v pozici druhého tenoristy. Byl například Hajným ve Dvořákově Rusalce, Vítkem v Daliborovi či Warnemanem v Braniborech v Čechách. S významnějšími úkoly se setkal v roli Víta v Tajemství a Vaška v Prodané nevěstě.

V roce 1904 se mu naskytla příležitost studovat u někdejšího vynikajícího představitele wagnerovských barytonových rolí Adolfa Robinsona, který se po skončení své pěvecké kariéry věnoval neméně úspěšně kariéře pedagogické, dokonce nějaký čas působil i v Brně. Mezi jeho žáky patřili například Leo Slezak, Joseph Schwarz a Rudolf Berger. V té době žil ale Robinson už ve Vídni. Díky Robinsonovi dostal zpěvák, který si někdy v té době změnil jméno na Theodor Schütz (křestní jméno si poněmčil a příjmení přijal po rodném jméně své matky), příležitost představit se samotnému tehdejšímu uměleckému šéfovi vídeňské Dvorní opery Gustavu Mahlerovi. Za klavírního doprovodu mladého Mahlerova asistenta Bruno Waltera mu předzpíval Legendu o svatém Grálu z Wagnerova Lohengrina. Výsledkem byla sustenanční smlouva ve Dvorní opeře s povinností pokračovat ve studiu.

V této situaci se Karel Kovařovic rozhodl okamžitě Schütze angažovat do Národního divadla. Gustav Mahler byl ale neústupný a Schütz putoval v rámci své smlouvy do německého divadla v Olomouci, aby tam získal potřebné zkušenosti.

V Olomouci poprvé vystoupil  9. října 1906 v roli Lohengrina. Po návratu do Vídně se Schütz stal sólistou ve Volksoper, v níž úspěšně působil do roku 1911.

Tehdy se Kovařovicovi konečně podařilo získat Schütze do Národního divadla. 10. dubna 1911 v něm poprvé hostoval (znovu to bylo v roli Lohengrina, tentokráte pod taktovkou Karla Kovařovice), o čtrnáct dní později se představil jako Eleazar v Halévyho Židovce. 11. května vystoupil v titulní roli v Daliborovi, už jako člen souboru absolvoval v Národním divadle svou první premiéru, kterou byla Meyerbeerova Afričanka, v níž se představil v roli Vasco da Gamy. Hostuje v ní i v Brně a tentokráte brněnská kritika ohodnotí jeho hlas jako krásný a šťavnatý, měkký a poddajný, zvonivý a ve všech polohách vyrovnaný hrdinný tenor světlého lesku a kovového znění.

Členem Národního divadla je pak až do svého odchodu do důchodu v roce 1938. Ztvárnil na jeho jevišti většinu velkých rolí v operách Richarda Wagnera, které v té době byly na repertoáru Národního divadla. Vedle Lohengrina byl Erikem v Bludném Holanďanovi, Tannhäuserem, Sigmundem ve Valkýře, Walterem Stolzingem v Mistrech pěvcích norimberských, Parsifalem a především prvním českým Tristanem v Ostrčilově a Pujmanově inscenaci Tristana a Isoldy v roce 1924.

Z jeho dalších rolí z oblasti německé operní tvorby si připomeňme ještě Florestana v Beethovenově Fideliovi, Maxe ve Weberově Čarostřelci, Assada v Goldmarkově Královně ze Sáby, Aigistha v Elektře Richarda Strausse a Heroda v Salome a zejména Tambora v Ostrčilově a Pujmanově provokativní inscenaci Bergova Vojcka.

Výborné příležitosti přinesl Schützovi také repertoár francouzský. Vedle už zmíněných rolí to byli dále například Raul v Meyerbeerových Hugenotech a titulní role Jana z Leydenu v Prorokovi, Massanielo v Auberově Němé z Portici a titulní mužské postavy v Gounodově Faustovi a Markétce, Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile a Charpentierově Juliánovi.

Z verdiovských tenorových rolí se s ním diváci mohli setkat na začátku jeho kariéry v postavě Vévody z Rigoletta, stálicemi v jeho repertoáru ale byly postavy Radama v Aidě, Manrica v Troubadourovi a především titulní role v Otellovi. Připomeňme také jeho Lžidimitrije v Musorgského Borisi Godunovovi a jednou z jeho posledních postav na scéně Národního divadla byl Griška Kutěrma  v opeře Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova O neviditelném městě Kitěži.

Z českých postav vynikl Theodor Schütz vedle již zmíněného Lacy z Její pastorkyně především v roli Prince z Rusalky, v titulní roli v Daliborovi, v Ctiradovi v Šárce, kterého naposledy zpíval o premiéře nového nastudování a v následujících dvou reprízách v říjnu 1938. Jeho mimořádně úspěšnou rolí byl Kozina v Kovařovicových Psohlavcích, kterého rovněž zpíval a hrál krátce před svým penzionováním.

Byl ale také, ačkoli to byla role poněkud mimo jeho obor, představitelem Jakuba Míly v Kovařovicově opeře Na starém bělidle.

Z dalších významných postav v českém repertoáru se zmiňme o Jírovi ze Smetanových Braniborů v Čechách a Šťáhlavovi v Libuši, z dvořákovských rolí o jeho Dimitrijovi a Rinaldovi v Armidě.

Ve Fibichově Hedy byl představitelem Lambra, v Novákově Karlštejně Vévody Petra, ve Foersterově Evě Mánka.

V pražské premiéře Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu ztělesnil postavu Šapkina a na samotném sklonku kariéry, když už byl často pověřován drobnějšími úkoly, se naposledy setkal s Leošem Janáčkem v postavě hostinského Páska v Příhodách lišky Bystroušky.

I když herecké ztvárnění role nebylo nikdy u Schütze zcela rovnocennou složkou jeho výkonů, díky pracovitosti a důslednosti se mu dařilo  postupně svůj herecký projev zkvalitnit. Projevilo se to nepochybně v jeho  četných postavách z původních novinek, kterých se tehdy v Národním divadle hrála celá řada. Připomeňme alespoň některé Schützovy role z těchto inscenací jako byl vévoda Ercole d’Estea v opeře Jaroslava Vogla Mistr Jíra, Kristian Brehm ve Weissově Polském židovi a titulní role v Lešetínském kováři, Dermat O’Dyna z Ostrčilovy Legendy z Erinu, Surovec z Jánošíka Karla Háby, Demides z opery Karla Bohuslava Jiráka Žena a bůh a především Babinský ve Weinbergerově Švandovi dudákovi.

V padesátých letech minulého století se Theodor Schütz do Národního divadla vrátil v roli hlasového poradce. Zemřel v Praze 28. srpna 1961.