Tadeáš Hoza: Univerzální zpěvák? Raději ne!

Česká opera a lidé kolem ní online (25): Tadeáš Hoza - Barytonista Tadeáš Hoza se zpěvu věnuje od dětství. Klasickému, modernímu i folklornímu. V poslední době na sebe upozornil brněnské publikum coby student Janáčkovy akademie múzických umění v produkcích Divadla na Orlí, například jako Orfeus v Gluckově opeře, o níž jsme psali i na Opeře Plus. Těší se na letošní letní festivalovou stagionu ve Znojmě, kam byl přizván do jedné z hlavních rolí. A nadále většinu času věnuje studiu. Bakalářský koncert měl Tadeáš v loňském roce a na JAMU mu zbývají ještě tři semestry magisterského studia.

 

Na bakalářském koncertu jste vedle písní Jiřího Bárty, kterým jste se také věnoval teoreticky, zpíval Dvořáka, Mozarta a Donizettiho. To jsou vaši oblíbenci?

Stále si o sobě myslím, že jsem ještě ve stádiu, kdy se musím ponořit do všech stylových období, vše si vyzkoušet a sám sebe najít. Je mi sice čtyřiadvacet let a to je věk, kdy by se zpěvák měl začít určitým způsobem profilovat. Ale díky tomu, že stále studuji, mám ještě možnost zkoušet, co mi nejvíce sedne. Ten koncert jsem samozřejmě koncipoval s ohledem na dramaturgickou pestrost. A také abych z každého ze stěžejních hudebních období něco předvedl. Tedy zcela nezbytný Mozart, romantismus a belcanto. A stejně tak i dvacáté století, které reprezentovaly písně Jiřího Bárty.

Jeho písňovému cyklu Nápoj z révy patřila i vaše bakalářská práce. Stejný cyklus několik let před vámi v Brně nastudoval a natočil tenorista Richard Samek…

Tu nahrávku pana Samka a Marty Vaškové jsem dostal od skladatelovy manželky, profesorky Jindry Bártové, a použil ji pro srovnání s mou interpretací.  Cyklus je psaný původně pro baryton a Richard ho nahrál v době svých studií, kdy byl veden právě v tomto hlasovém oboru.

Takže si ho nemusel transponovat… Richard mi před časem vyprávěl, jak se vlastně k tenoru dostal – se spolužáky na JAMU ve volných chvílích soutěžili, kdo zazpívá nejvyšší tón…

Já jsem se s ním samozřejmě na škole nepotkal, ale můžu vás ubezpečit, že takhle se to na Akademii dělá stále. Stačí dvě skleničky vína a soutěž může začít…

Mluvíte o potřebě se pěvecky vyprofilovat, kterým směrem byste rád šel vy osobně?

Mě baví zpívat z principu. Snažím se dělat všechno a dobře. Ale nežijeme v době, která by se vyznačovala zájmem o univerzální zpěváky. Sólista musí dělat jednu věc a v té musí být lepší než ostatní. To se ukazuje jak v barokním repertoáru, tak v klasické opeře i v soudobé hudbě.

Dobrá, stále tedy zkoušíte, ale přece jen – něco vám musí jít snadno a něco musí dát víc práce…

Aktuálně mám za sebou půlroční stáž ve Vídni. A tam, na Universität für Musik und darstellende Kunst, jsme se s profesorem Antonem Scharingerem vedle operního repertoáru hodně věnovali romantické písňové tvorbě. A to hlavně německé. Detailně a intenzivně jsme probírali Brahmse a především Mahlera, na starší autory písní, například Schuberta a Schumanna, byl bohužel půlrok moc krátký. A já našel v německých písních velkou zálibu. Mám dojem, že alespoň v Brně se tato literatura pěstuje jen velmi málo. Mahler jako by tam byl zapomenutý autor, rozhodně jsem ho během čtyř let své docházky na JAMU ani jednou neviděl na žádném absolventském koncertu. Připomněl bych tu alespoň svého bratra Romana Hozu, který v Brně nastudoval Mahlerovy Písně o mrtvých dětech a před nedávnem měl v Křišťálovém sále pod záštitou Národního divadla Brno svůj vlastní Liederabend.

Je sympatické, že byste se chtěl specializovat právě na písňovou interpretaci a věnovat jí čas a energii, jakou zasluhuje, ale – ruku na srdce – jistě nepočítáte s tím, že byste se tím u nás uživil…

To je právě kámen úrazu… Před časem jsem navštívil v brněnské Redutě písňový recitál Richarda Nováka. Zpíval Schumanna, Wolfa, Mahlera a Strausse. Pro mě to byl úžasný zážitek. A zároveň jsem si uvědomil – a myslím, že to řekl i on sám – že připravit a odzpívat Liederabend odpovídá náročností dvěma operním představením v jednom večeru. Vždyť každá píseň je jiná a jinak se k ní musíte postavit! Každou musíte prožít, a to tak, aby ji s vámi prožili i diváci. Je nezbytné hledat různé polohy, barvy hlasu, dynamiku. Pracovat s každým slovem. A klobouk dolů před Richardem Novákem; na jeho výkon budu ještě hodně dlouho vzpomínat. Nicméně, jak říkáte, tímhle oborem se zpěvák neuživí. Může ho dělat pro radost a ve volném čase. A překvapilo mne, že se ta situace začíná obracet do podobného směru i v rodné vlasti písňových autorů! Ve Vídni jsem měl hodiny německé dikce s Bennem Schollumem, který objel snad celý svět se Schubertovou Winterreise a pořídil i nahrávku. A ten mi říkal, že už i v kolébce písňových večerů se jejich tradice vytrácí. Pro obživu bych tedy nejspíš musel být v angažmá v divadle a k písním si občas odskočit. Proto si užívám svou nynější situaci studenta, kdy si ještě dokážu vyšetřit dost času. Můžu zkoušet, můžu vybírat. Momentálně jsem například propadl písním Ericha Wolfganga Korngolda. A to už je repertoár na jakémsi pomezí hollywoodského stylu daleko od romantismu.

Na internetu není těžké najít pár vašich nahrávek, kde se blížíte dokonce k popu. To jsou jen občasné výlety pro radost?

Přesně tak. Populární hudbě se nebráním, ale zjišťuji, že jako plnohodnotná pracovní náplň by mě nebavila. Že je vlastně „prázdná“. Ale na druhou stranu rád přiznávám, že jsme s bratrem Romanem měli dlouho vlastní kapelu, kde on hrál na kytaru a já na klávesy. A těžištěm našeho repertoáru byl pop-rock. Písničky jsme si sami tvořili a napsali jich docela dost.  Ale to už je minulost, mně tehdy bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let.

Vrátím se ještě k Jiřímu Bártovi a jeho písním, které jste nastudoval a provedl. O Bártovi je známo, že spíše než tradiční kantoři ho coby studenta skladby oslovovali mladí skladatelé – reprezentanti takzvané nové hudby, případně druhá vídeňská škola a autoři jako Hindemith, Bartók a Sergej Prokofjev, z jehož skladeb také sestavil svůj klavírní absolventský koncert. Našel jste něco z těchto stop i v jeho písních?

Myslím, že Jiří Bárta mnoho těchto inspirací uplatnil ve své klavírní literatuře, či obecněji v instrumentálních skladbách. Já jsem se zabýval jeho vokální tvorbou a ta v jeho případě není příliš obsáhlá. Bárta napsal jedinou operu, jmenuje se Čitra a vznikla podle stejnojmenného Thákurova námětu. Na JAMU ji inscenovala skladatelova dcera Monika Holá. Osobně jsem měl možnost do partitury nahlédnout a podněty od skladatelů, které jste jmenoval, jsou v ní zcela čitelné. Především Druhé vídeňské školy a Paula Hindemitha. Ale ve vokálním cyklu Nápoj z révy jsem je vlastně nenašel. Spíš bych to nazval příjemným, přirozeným zpíváním.

Pod tím si ale můžeme představit leccos…

Chtěl byste definici…? Pojmenovat jeho styl v písních je těžké. Nedokážu říct, jak by třeba on sám sebe charakterizoval, a nejsem muzikolog, takže vám můžu sdělit jen své domněnky. Jiří Bárta byl zakládajícím členem brněnské Cameraty a já mám pocit, že se tahle skupina autorů navzájem silně inspirovala a doplňovala, vždyť oni se scházeli každý týden a dlouze debatovali o své tvorbě i podnětech ze světa. Takže bych to nazval specifickým brněnským stylem dvacátého století… Měl jsem možnost slyšet například vokální cykly Miloše Štědroně a v jistém směru jsou Bártově tvorbě podobné. Třeba i pokud jde o náměty.

Řekl jste, že byste se nerad stal univerzálním zpěvákem. Málokterý z vašich kolegů profesionálních pěvců jím chce být, ale skoro každý jím je, protože to jinak nejde. Kdo chce zpívat a mít ve zpěvu obživu, musí brát nabídky tak, jak přicházejí…

Snem každého zpěváka je stylová vyhraněnost a profil. Ale podaří se to málokomu. Většina nabídek se samozřejmě přijímá, protože jste vděčný za možnost uplatnění v oboru. A kolikrát se stane – a možná to bude i můj případ – že dostanete nabídku, která vás sama vyprofiluje. Mám teď před sebou velký úkol – na letošním ročníku Hudebního festivalu Znojmo mne čeká moje první – a hned scénické – oratorium, role Těla v díle Emilia de Cavalieriho Rappresentazione di Anima et di Corpo – Svár duše s tělem z roku 1600. A je možné, že se najdu právě v něm a zůstanu u staré hudby.

O roli samotné již představu máte – už jste viděl návrhy kostýmů a scény, víme, že se bude hrát ve znojemském kostele svatého Michala. A dokonce jsou k dispozici i detailní pokyny od samotného autora, který nezapomněl ani na prostor, v němž se bude hrát – píše doslova: „Nástrojů má být více nebo méně, podle místa – bude-li to divadlo nebo sál; sál pak má být úměrný tomuto představení, nesmí pojmout více než tisíc osob, aby mohly pohodlně sedět pro jejich pokoj a spokojenost. Uvádí-li se v příliš velkých sálech, nebudou všude slyšet slova a zpěvák musí forzírovat hlas. Tím tlumí cit. A není-li slyšet slova, takto dlouhá hudba se stává otravnou…“ A také můžeme dopředu prozradit, že svár Duše s Tělem nevyzní v jeho prospěch a že to vlastně není kladná role…

Jsem si jist, že v úloze Těla se vyžiji do poslední noty. Samozřejmě, že Tělo je negativní figura, u barytonů to tak většinou bývá. Už jsem se smířil s tím, že většinou prohráváme a jsme hrozně zlí. Ale to Tělo je de facto pudová záležitost a osobně si myslím, že se mi bude dobře hrát. A pro nás interprety to bude velká zábava, přestože dílo samotné má vážný charakter. A nese jasné poselství – tedy nepodléhat pudům a touhám a Tělo pěstovat jako schránku pro Duši. Dílo je obecně považováno za první oratorium v dějinách hudby. Jde o hudebně-dramatické zpracování oblíbeného středověkého literárního motivu, hádky mezi Tělem a Duší. Přou se o to, kdo z nich je odpovědný za hříchy, kterých se člověk v životě dopustil.

Přemýšlel jste o tom, proč Emilio de Cavalieri rozvrhl ty dvě ústřední role právě takto? Tedy Duši jako mezzosoprán a Tělo jako baryton?

Těžko rozebírat jeho pohnutky, ale připadá mi to celkem logické – muž jako element podléhající nástrahám světa a lidského života ve smyslu slasti a požitků je takto nesen a zobrazován už od antiky. A ženu pak máme pevně zažitou jako umírněnost, zdrženlivost. A je možné, že se skladatel i toto antické vnímání snažil podtrhnout. Řeknu vám, že kdybych takové dílo psal já, rozdělil bych to stejně. A vlastně nevím proč.

Do role Těla jste byl obsazen jako velmi mladý interpret v jednom obsazení bez alternace. V čem vidíte svůj potenciál pro tento úkol? A máte už teď představu o požadavcích, jaké na vás tato inscenace bude mít hudebně a z hlediska pěvecké techniky?

Jak už jste řekl, máme velké štěstí v podobě Cavalieriho vlastnoručního spisu Avvertimenti per la presente Rappresentatione, a chi volesse farla recitar cantando – v překladu Poznámky o Rappresentatione pro toho, kdo by ho chtěl uvést zpívané. A v něm najdeme podrobný návod a autorovu představu o provedení. Dovídáme se tu, jak má vypadat sbor, scéna, sál. A skladatel tu radí i zpěvákům. Ti musí mít podle něj – a já teď budu také citovat – „pěkný hlas a s jistotou s ním pracovat, dobře intonovat, zpívat s citem, potichu i nahlas, a hlavně musí dobře vyslovovat slova, aby byla srozumitelná, a doprovázet je nejen gesty a pohyby rukou, ale také kroky, což účinně napomáhá podání citů…“ A pokud se ptáte na moje obsazení, dirigent Roman Válek měl jasnou představu o světlejším barytonu, schopném přirozeného podání, tedy nic dramatického. A to určitě splňuji.

A finesami barokního repertoáru jako recitativy či ozdobami disponujete?

Zatím bych neřekl, že disponuji… ale budu dělat vše pro to, abych tohle všechno vytrénoval na co nejlepší úroveň. Ve Znojmě nás v polovině července čekají tři představení a pak s inscenací ještě vyjedeme do okolí, konkrétně do Třebíče, Luhačovic, Holešova a také do Brna.

Zatím jste tedy neměl mnoho příležitostí čerpat zkušenosti se starou hudbou v provozovací praxi, jak vás na tento obor připravilo studium?

Na JAMU je jednak samostatný obor zvaný Historická interpretace. A i pro ostatní obory je k dispozici předmět „interpretace staré hudby“. Ten poskytne úplné základy. Pro mě osobně ale obrovskou školu představuje kontakt se souborem The Czech Ensemble Baroque a manžely Terezou a Romanem Válkovými. Tedy provozovací praxe. I když jsem se k nim a ke staré hudbě dostal trochu jako slepý k houslím. Jako první věc jsem s nimi totiž dělal Bernsteinovu Mši. Tedy repertoár úplně odlišný, který oni provádějí jen zřídka. Ale v tomto projektu jim scházel ve sboru jeden bas a já jsem se – řekl bych – do té míry hudebně osvědčil, že mne začali zvát dál, a dnes už ty spolupráce ani nespočítám. Ale díky nim jsem ve svém prvním sóle věděl, co mám dělat.

V ústřední dvojici Duše a Těla budete vystupovat po boku mezzosopranistky Markéty Cukrové, která má na poli interpretace staré hudby obrovské zkušenosti a mezinárodní renomé…

Jednoduše řečeno – znamená to pro mě obrovskou poctu a čest. A svěřím se vám, že mezi pocity, s nimiž tu produkci vyhlížím, figuruje i strach… mám před ní velký respekt a jsem proti ní těžký začátečník. Ale koneckonců ona coby Duše nade mnou ve finále vyhraje.

Asi se nevyhnete tomu, že vás diváci srovnávají s vaším bratrem Romanem, sólistou opery Národního divadla Brno. Kdo má staršího bratra, dobře ví, že mladší sourozenec musí obtížněji bojovat o vlastní cestu, vlastní uznání a respekt. U vás je to ovšem ojedinělé, jdete zcela v jeho šlépějích – stejná škola, stejný pedagog, stejný hlasový obor…

Určité stigma tu samozřejmě je. Ale nevnímám ho jako přítěž. Lidé bratra znají a u mně logicky čekají, co přijde. Pro mne je to spíš jistá výzva aby se neříkalo Hoza jako Hoza, abychom byli každý trochu jiný. Hlasově a oborově jsme zcela nastejno, když ovšem neberu v úvahu Romanovy zkušenosti. Ale třeba už jen to, že se v Brně alternujeme v Kocourovi v botách… Já se od bratra učím a nemám pocit, že by mne naše jméno dostávalo do nějaké kategorie. Dělám vše pro to, aby to jméno nic neznamenalo. No, a pokud jde o stejného pedagoga na JAMU, pan docent Šmukař nás přes kopírák rozhodně nebere. Už jen proto, že já jsem se ze začátku zpěvu profesionálně věnovat nechtěl, v čemž je mezi mnou a Romanem obrovský rozdíl. On je pro operu odjakživa naprosto zapálený, miluje ji a vyzná se v ní. A na školu šel s cílem stát se zpěvákem. Já jsem začal s politologií a žurnalistikou, jimi jsem měl v plánu se živit a doteď se o politické dění zajímám. Ale hudba mi postupně začala chybět…

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA
Tadeáš Hoza (baryton) se narodil v roce 1994 v Kroměříži. Vystudoval Gymnázium L. Jaroše v Holešově, nyní studuje zpěv na Janáčkově akademii múzických umění v Brně pod vedením doc.  Zdeňka Šmukaře. Je laureátem mnoha pěveckých soutěží, jako je například Žerotín Olomouc (v roce 2015 absolutním vítězem), Zpěváček, celostátní soutěž ZUŠ či Písňová soutěž Bohuslava Martinů v Praze. V roce 2016 získal čestné uznání a dvě ceny za intepretaci písní – cenu Antonína Dvořáka a cenu Gustava Mahlera – na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

V letech 2017/2018 absolvoval půlroční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením prof. Antona Scharingera. Aktivně se zúčastnil mistrovských pěveckých kurzů, například u Ireny Sylyi nebo Deividase Staponkuse. Účastnil se koncertů a přehlídek v Polsku, Bulharsku, Itálii, Rakousku či na Slovensku.

V rámci Komorní opery JAMU nastudoval role Satana (Slzy nože), Démona II. (Zhasnutí), Rytíře (Mirandolina), Básníka (Impresário v koncích), Orfea (Orfeo ed Eurydice) a Papagena (Kouzelná flétna). V rámci Moravského podzimu s Filharmonií Brno ztvárnil v roce 2017 postavu Prvního siláka ve futuristické opeře Vítězství nad Sluncem. Věnuje se také dobově poučené intepretaci barokní hudby ve spolupráci s ansámbly, jako je Czech Ensemble Baroque nebo Ensemble Inégal.

V současnosti hostuje v Národním divadle Brno jako Čert vrátný a Maršálek (Čert a Káča), Vypravěč (Kocour v botách) a Narumov (Piková dáma). Do budoucna jej čeká účinkování na výrazných projektech, jako je Cavalieriho oratorium Svár duše s tělem na Hudebním festivalu Znojmo nebo polokoncertní provedení opery Vina Otakara Zicha v Brně.