Koncert pro violoncello h moll (Dvořák)

Koncert pro violoncello h moll, op. 104 je dílo českého hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Dvořák dílo zkomponoval mezi lety 1894 až 1895 pro svého přítele Hanuše Wihana. Spolu s Devátou symfonií „Z nového světa“ se jedná o nejčastěji hrané Dvořákovo dílo. Světová premiéra koncertu se konala 19. března 1896 v londýnské Queen’s Hall, dirigoval ji sám autor.

Dílo a jeho vznik

První violoncellový koncert A dur

V roce 1865 rozpracoval Dvořák svůj První violoncellový koncert A dur. Skladbu napsal pro Ludvíka Peera, přítele a kolegu z Prozatímního divadelního orchestru. Předal partituru violoncella (pouze s klavírním doprovodem) Peerovi ke kontrole, ale koncert nebyl autorem nikdy rozepsán pro orchestr.

Kompozice Violoncellového koncertu h moll

O složení violoncellového koncertu požádal Dvořáka Hanuš Wihan, ale Dvořák to opakovaně odmítl s tím, že violoncello je skvělý orchestrální nástroj, ale pro sólový koncert naprosto nedostačující. V dopise příteli Dvořák napsal, že sám byl pravděpodobně nejvíce překvapen svým vlastním rozhodnutím napsat violoncellový koncert navzdory těmto dlouho trvajícím výhradám.

Koncert h moll napsal Dvořák, když působil v New Yorku jako ředitel Národní konzervatoře. V roce 1894 jeden z učitelů konzervatoře Victor Herbert, také skladatel, dokončil Violoncellový koncert č. 2 e moll op. 30. Dvořák slyšel nejméně dvě představení díla a nechal se inspirovat k požadavku při skládání vlastního violoncellového koncertu. Herbert byl také hlavním violoncellistou v orchestru, který hrál premiéru Dvořákovy Symfonie č. 9 „Z Nového světa“ 16. prosince 1893. Koncert h moll začal Dvořák skládat 8. listopadu 1894 a dokončil jej 9. února 1895.

Poté, co Hanuš Wihan viděl partituru, přednesl několik návrhů vylepšení, včetně kadence. Dvořák ale přijal jen několik drobných změn bez kadence. Třetí větu věnoval své švagrové Josefině Kaunitzové, rozené Čermákové, která mu v dopise z listopadu 1894 napsala o své vážné nemoci a zemřela následující rok 1895.

Premiéra díla a jeho reprízy

Přestože Dvořák odmítl většinu navrhovaných Wihanových změn, velmi stál o to, aby Wihan toto dílo veřejně uvedl.

Francesco Berger, tajemník Londýnské filharmonické společnosti, pozval Dvořáka v listopadu 1895, k provedení koncertu v Londýně. Dvořák souhlasil a navrhl uspořádat premiéru svého violoncellového koncertu s Wihanem jako sólistou. Berger navrhl datum 19. března 1896, ale toto datum se střetlo s daty koncertů Českého kvarteta. Filharmonická společnost trvala na datu a najala anglického violoncellistu Lea Sterna bez předchozí konzultace s Dvořákem. Dvořák nejprve odmítl na koncert přijít. Po Wihanově svolení však Stern odcestoval do Prahy, aby připravil své vystoupení pod Dvořákovým dohledem.

Na začátku března bylo vše dohodnuto a schváleno a premiéra se konala 19. března v Queen’s Hall v Londýně, kterou Dvořák sám dirigoval. Violoncello se jménem „Generál Kyd“, na které hrál Stern, postavil Antonio Stradivari v roce 1684.

Po londýnském představení hrál 11. dubna 1896 Stern violoncellový koncert v Praze a později znovu v Londýně. V prosinci 1896 a v letech 1897–1898 koncert provedlo několik violoncellistů a dirigentů v Anglii a Spojených státech, včetně Sterna v Chicagu v lednu 1897.

Poprvé provedl Wihan koncert s velkým úspěchem až v lednu 1899 v Haagu a později také pod Dvořákovou taktovkou v Budapešti 20. prosince 1899. Přestože Wihan neměl možnost zahrát koncert veřejně jako první, zůstal s Dvořákem v pevném přátelství.

Obsazení

Violoncello sólo
2 flétny
pikola
2 hoboje
2 klarinety
2 fagoty
3 lesní rohy
2 trubky
3 pozouny
tuba
tympány
triangl
smyčcové nástroje
1. a 2. housle
violy
violoncella
kontrabasy

Hudba

První věta začíná procítěnou předehrou orchestru, klarinety představují hlavní téma. Toto téma obsahuje charakteristickou malou septimu, se kterou autor pracuje i v jiných dílech z tzv. amerického období.  Celý orchestr později hraje toto téma, další sólo lesního rohu představuje sekundární, lyrické téma. První téma se hraje během celé věty a v průběhu poslední části třetí věty, což dává koncertu cyklickou strukturu. Violoncello začíná své sólo virtuózní hrou hlavního tématu ve sledu trojhmatů v B dur, pak znovu hraje téma v E dur.

Ve druhé větě slyšíme lyrické Adagio, které obsahuje část podobnou kadenci, doprovázenou hlavně flétnami. Violoncello zde hraje velmi procítěně, obzvlášť ve střední pasáži, ve které Dvořák použil citaci své písně Kéž duch můj sám (ze staršího cyklu Čtyři písně, op. 82), kterou měla v oblibě tehdy těžce nemocná Josefína Kaunitzová.

Finální věta připomíná rondový charakter s rozšířeným závěrem. Postupné crescendo dramaticky přechází ze sekce dechových nástrojů do smyčcových nástrojů. Sólové violoncello vstupuje do forte hlasitým hlavním tématem, které je označeno jako risoluto. Orchestr hraje opět nově upravené téma. Nastupuje rychlá violoncellová pasáž, která přechází do části označené poco meno mosso, dolce a piano.

Crescendo a accelerando vedou k rychlému arpeggiu hranému v trojhmatech v šestnáctinových notách. Tato svižná část vede do hlasitého orchestrálního tutti představující nové téma. Vstupuje violoncello a mizí orchestr ve prospěch klavíru. Následuje kontrastní, hlasité přepracování tématu, které hrají všechny dechy doprovázené smyčci. Poté následuje sekce moderato v C dur a nakonec část meno mosso, tato část moduluje z A dur do finálního H dur. Poté následuje další niterně tichá a zároveň pomalá část, která využívá materiál z první a druhé věty.

Po smrti Dvořákovy švagrové Josefíny Kaunitzové melodický motiv písně Kéž duch můj sám zakomponoval i do závěrečné části třetí věty. Koncert končí Codou Allegro vivo za zvuku plného orchestru. Z původního mollového charakteru moduluje věta do finálního durového charakteru.

Hlavním rysem koncertu je komorní niternost sólového nástroje v kombinaci s monumentálním pojetím symfonického orchestru. Violoncello i orchestr jsou si v tomto koncertu rovnocennými partnery. Dílo zaujme nepřetržitým melodickým tokem kantabilního charakteru, novými neokoukanými instrumentačními nápady sólového nástroje s dechovou sekcí.

Dvořák si byl mimořádnou kvalitou díla vědom, jak píše v roce 1895 Josefu Bohuslavu Foersterovi: „Dokončil jsem nový koncert pro cello a pravím Vám zcela jistě, že tento koncert daleko předstihuje moje oba koncerty, jak houslový, tak i ten klavírní. Nedivte se, že sám Vám to povídám, samochvála nebývá spolehlivá, ale já Vám to musím říct, že mám z toho díla nehoráznou radost a myslím, že se nemýlím.“

Věty

1. Allegro
2. Adagio ma non troppo
3. Finale. Allegro moderato

Významné interpretace

Stern s Českou filharmonií koncert provedl také při jeho pražské premiéře 11. dubna 1896, znovu za Dvořákova řízení, a dále 3. prosince téhož roku v Lipsku s dirigentem Arturem Nikischem, 12. prosince s dirigentem Augustem Mannsem v Londýně, 29. a 30. ledna 1897 v Chicagu a 5. a 6. března 1897 v New Yorku.

Noty

Koncert byl poprvé publikován v roce 1896 N. Simrockem v Berlíně.

Notový materiál na IMSLP.

Durata

Koncert trvá přibližně 37 minut.

(Autorem textu je Eva Kolandová.)