Takového tympánistu jako vy tady ještě neměli! Ze Support Lesbiens do FOKu

Když se jdete podívat do Obecního domu na koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, pravděpodobně si stejně jako já všimnete, že se vzadu u tympánů něco zvláštního děje. Vyčnívá tam věčně usměvavý tympánista Svatopluk Čech mladší. Povídali jsme si o jeho dětství v muzikantské rodině, o jeho bouřlivém mládí spojeném s big beatem a punkem. Co ho přimělo změnit se na muzikanta, věnujícího se převážně jen klasické hudbě? Proč si hráč na bicí váží rezidenčního umělce FOKu José Cury a proč se ladí tympány? Jakou přezdívku tomuto sympaťákovi dalo japonské obecenstvo? Se Svatoplukem Čechem mladším jsme se setkali v Obecním domě po sobotním dopoledním koncertě pro děti, který se pod názvem Bubny a činely věnoval právě bicím nástrojům a perkusím.

 

Svatopluk Čech mladší: Byla mi vyčítána hřmotnost a „vyčnívavost“ z orchestru

Máte u jména přídomek Svatopluk Čech mladší – je to proto, abyste se odlišil od slavného spisovatele Svatopluka Čecha, autora Výletů pana Broučka? Je to váš předek?

Bohužel, není to můj příbuzný, jedná se o shodu jmen… Navždy asi budu „juniorem“ díky svému otci, který se také jmenuje Svatopluk Čech – a donedávna jsme byli členy stejného orchestru, otec tam hrál na fagot a teprve před měsícem odešel do důchodu.

Začínal jste jako bubeník hudební big beatové skupiny Support Lesbiens…

Začal jsem s bubnováním na dnešní poměry docela pozdě, a to v patnácti letech. Nejdříve jsem vystudoval gymnázium a teprve po maturitě od osmnácti do dvaceti čtyř jsem šel na konzervatoř. V sedmnácti jsem měl vlastní HC/punkovou hudební skupinu Kritická situace, jezdili jsme po Evropě a bydleli jsme různě po squatech, nejedli jsme maso a hrozně jsme za všechno bojovali. Zkoušeli jsme ve stejné zkušebně jako hoši ze skupiny Johnův píst, nejdřív jsem učil jejich bubeníka a nakonec jsem u nich sám zůstal. Jim se ale nelíbil ten nicneříkající název Johnův píst a já měl ze svého již zmíněného angažovaného putování po Evropě na bubnech nálepku „Stop Gay Bashing and Support Lesbiens“ – tak říkám: Pojďme se jmenovat Support Lesbiens. Vtipné je, že oni se teď dlouze soudí o to, kdo by měl mít právo ten název používat jako dobrou obchodní značku… Na mě jako na autora se nějak pozapomnělo. (smích)

Poté jste přešel do sekce bicích nástrojů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, to je neobvyklá změna…

Ač jsem se v pubertě proti rodičovskému vlivu bouřil, v dospělosti mě to dostihlo. Táta mě ovlivnil víc, než bych byl ochoten připustit. Já jsem se o klasickou hudbu vůbec nezajímal, ale asi tím, že jsem s ní byl denně v kontaktu – otec doma až sedm hodin denně cvičil (připravoval se na soutěž Pražské jaro, kterou v roce 1977 dokonce vyhrál, takže mě ty hodiny “nevyžádaného” poslechu asi i dost podvědomě ovlivňovaly…). (smích) Navíc tvrdil, že big beat mě přestane bavit a že bych měl stejně skončit v symfoňáku, to se mi zavrtávalo postupně do podvědomí a shodou okolností v době, kdy se „Supporti“ poprvé rozpadli, se konal konkurz do FOKu, šel jsem to drze zkusit – a vyhrál jsem. Dostal jsem se do složité situace, protože jsem vůbec neznal skladby. Na konzervatoři mě brali jako big beaťáka a co se týkalo klasiky, mnohé mi odpustili. Musel jsem tehdy hodně zabrat a postupně se všechno doučit. Začal jsem tedy intenzivně naposlouchávat skladby… a hodně mě to chytlo.

V obou oblastech jste se vyšplhal až na vrchol – u FOKu jste aktuálně ve funkci zástupce vedoucího sekce bicích nástrojů

Asi jsem jediný, kdo se takto vyšplhal na dvě špice. U FOKu jsem se postupně vypracoval z malého bubínku až k tympánům. Podařilo se mi skloubit klasiku s emocemi z big beatu. Mě sama ta hudba nutí dělat ty pohyby, já to tak prožívám a myslím si, že to nějakým způsobem ovlivňuje úder a jeho celkové vyznění. Někdy mě dokonce emoce přemůžou a ukápne i slzička – hlavně když hrajeme nějaké operní árie od Pucciniho. Byla mi vyčítána hřmotnost, kterou jsem se postupně naučil korigovat. Zpočátku mi také vyčítali, že moc z orchestru vizuálně čním a narušuji celkový dojem. Teď už se to považuje spíše za moji přednost. Někteří dirigenti mi dokonce přenechají svůj kousek slávy.

Můžete uvést příklad?

V prosinci na koncertě mi José Cura u Ravelova Bolera přenechal svůj dirigentský stupínek, nechal na něj postavit buben a odešel do publika. Řekl publiku, že ho tam není potřeba, že vlastně celou skladbu řídím já, udávám tempo, a že mě tedy nebude zbytečně zastiňovat. Bylo to zajímavé ocitnout se najednou všem na očích, přece jen jsme zvyklí pohybovat se částečně skryti vzadu. Jsem José Curovi vděčný za tento neobvyklý postoj, je to radost spolupracovat s umělcem, který nemá potřebu si “hrát” na něco, co není. Jiný příklad – v Japonsku, kde mám dokonce přezdívku Mickey Mouse Face – tam, když mě dirigent postavil, začaly standing ovace jako po nějakém rockovém koncertě. Je to velice příjemné, když vás publikum takto ocení.

Pojďme k tympánům – jak a proč se vlastně ladí? Je to poznat, když se spletete a místo D zahrajete třeba C?

Tympány byly vytvořeny jako blanozvučný nástroj, který se ladí podle toho, co je předepsáno v notách. V průběhu koncertu se už dnešní tympány moc nerozlaďují, ale na začátku je musíme naladit s orchestrem stejně jako třeba housle. U Mozarta nebo Beethovena naladím tympány na A-D, G-C a pak už dolaďuji během koncertu, když se to maličko hne nahoru nebo dolů. Ale třeba u Janáčka musím vystřídat hodně tónů, a tak vlastně pořád přelaďuji, tam zahraji dvacet tónů během dvaceti taktů a tóny měním i pomocí pedálů. Největší překvapení je, když to pak bouchnu – a ejhle, někdy se stane, že zjistím, že jsem si ten tón naladil na jiném tympánu. (smích) Ono to většinou v tom rambajzu není poznat, ale zase jsou skladby, kdy je chyba opravdu slyšet – k takovým patří třeba čtvrtá věta v Dvořákově Osmé symfonii.

Máte své oblíbené skladatele? A co váš postoj k soudobé hudbě?

Preferuji melodickou a libozvučnější hudbu, to mi asi zůstalo z toho big beatu – mám rád jednoduchost a přímočarost. Moje nejoblíbenější je ruská škola – miluji Čajkovského, Prokofjeva, Stravinského a končím Šostakovičem. V novodobé hudbě mě máloco zaujme. Ale například Sylvie Bodorová napsala krásnou skladbu Symfonie č. 1 Con Campana, tam jsou zajímavé a náročné party pro bicí, museli jsme se na to hodně připravovat, a to nás bavilo – ale nepřemýšlím nad tou muzikou jako nad komplexem, zaujímám k tomu postoj opravdu jen z pohledu hráče na bicí.

Znáte film o jazzovém bubeníkovi Whiplash? (2014, režie Damien Chazelle) Jsou tam ty situace se zkoušením a hraním na bicí reálné?

Je to dle mého názoru hrozně nadsazené, já se tomu jenom směji! Tam, kde mu krvácela ta ruka, tak tam ve skutečnosti nekrvácí, ony se ty mozoly dělají jinde a puchýře praskají na jiných místech. Spíše nám hrozí záněty šlach, protože proti puchýřům si můžete nasadit speciální rukavice. Ono je to ale o něčem jiném než se fyzicky zlikvidovat. Všichni si sedáme na zadek před bubeníkem AC/DC, který v podstatě hraje jen takové „bum- čvach“ – ale hraje to naprosto geniálně a úplně nejlíp na světě! (AC/DC – australská hard rocková a heavy metalová hudební skupina, založená v roce 1973 – pozn. aut.)

A co vy a fanynky?

Pochopitelně ve dvaceti jsem byl nadšen z tisícihlavého ječícího davu šestnáctiletých fanynek. Dnes mě nadchne, když mě v Obecním domě zastaví sedmdesátiletá paní, která na FOK chodí už padesát let, a řekne mi: „Takového tympánistu jako vy tady ještě neměli.“ Asi už stárnu a dospívám. (smích)

Děkuji vám za rozhovor!

Vizitka:
Svatopluk Čech ml. se narodil 9. června 1973 v Praze. Po úspěšné maturitě na gymnáziu vystudoval bicí na Pražské konzervatoři. Jeho hudební cítění a vystupování není spojeno pouze s jedním hudebním žánrem. V letech 1990-1993 hrál v HC/punkové skupině Kritická situace, ve stejné době hrál i v pop-rockové skupině King Size (1992-1993). V roce 1993 se stal zakládajícím členem skupiny Support Lesbiens, kterou opustil o čtyři roky později a znovu se k ní přechodně připojil po deseti letech. Od roku 2009 se koncentruje pouze na klasickou hudbu. Hraje v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK, jehož je členem nepřetržitě od roku 1997, je zde na postu druhého tympánisty a zástupce vedoucího sekce bicích nástrojů. S tímto orchestrem vystupuje po celém světě. Trvale spolupracuje s Radkem Baborákem a jeho Baborák Ensemble, s nímž nahráli na CD projekt Orquestrina, jako vedoucí sekce bicích se objevil taktéž v jeho projektu Markéta Lazarová, který byl uveden v rámci festivalu Struny podzimu v roce 2015. Opakovaně vystupuje jako sólista v Ravelově Boleru v Berlíně.

www.fok.cz