Talich byl pro Karajana velkým vzorem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Vzpomínám, že Stanislav Novák, dlouholetý koncertní mistr České filharmonie, byl jednou dotázán, na jaké gesto vlastně primy začínají hrát při Sukově Zrání, které začíná v pianissimu v prvních houslích. On se zamyslel a řekl: „Já vůbec nevím, Talich zvedne ruce, dívá se na nás a my prostě začneme hrát.“ Z toho je myslím patrné, jak výjimečného souznění mezi orchestrem a dirigentem uměl dosáhnout.

Když člověk čte Talichovy texty, žasne, jaký byl skvělý stylista. Kde se v něm vzala ta úžasná schopnost slova?

Byl velmi vzdělaný. Stále četl, dělal si poznámky, psal dopisy. Byla jiná doba, dnes se všechno vyřizuje e-mailem nebo v SMS.

Ke kterým skladatelům měl nejblíž?

Z českých autorů to byli jednoznačně Smetana, Dvořák, Suk a Janáček. Smetanu dirigoval s pocitem odpovědnosti, úcty, ale také velkého vztahu. Dvořáka miloval a miloval také Suka, se kterým se osobně přátelil. Blízký mu byl i způsob, kterým Suk psal své partitury. Vypracovával je do nejmenších detailů a Talich dělal vlastně přesně totéž. A potom Janáček, u kterého Talich samozřejmě rozpoznal, že je to geniální autor. Něco, co je mimo čas a prostor. A pak byl jeho láskou Mozart, protože byl přesvědčen, že bez Mozarta se orchestr prostě neobejde, že Mozarta musí hrát. Já když jsem se vrátil z exilu a říkal to filharmonikům, tak na mě jenom koukali. To je těžká věc. My u nás máme dodnes představu, kterou nejlépe charakterizují někdejší výplatní tabulky Supraphonu. Tam byly skladby hodnoceny podle obtížnosti a například Foersterovy symfonie byly z hlediska této stupnice mnohem obtížnější než Mozartovy. Jsou veliké, je v nich mnohem více not. Ale to je nesmyslný přístup. Mozart je obtížný něčím úplně jiným, protože v něm neschováte absolutně nic. Všude ve světě je pro primy požadavkem hrát Mozartův koncert, protože na něm se pozná, co člověk umí. Proto Talich Mozarta tolikrát studoval a pořád se k němu vracel.

Několikrát jsme během našeho rozhovoru narazili na srovnání České filharmonie v dobách Václava Talicha a dnes. Jaká je podle vás dnešní Česká filharmonie?

Obecně by se dalo říct, že je mnohem sebevědomější a má víc zkušeností. Vystupovala na mnoha světových pódiích, což dřív dost dobře nebylo možné. Ale nejsem si úplně jist – a nechci se jich nijak dotýkat – jestli tam je to, co za Talicha vznikalo. Tedy vzájemná úcta a podpora hráčů, důvěra a úplně obecné kamarádství. Mám na mysli to, co jsem zažil například při provedení Její pastorkyně v podání Vídeňských filharmoniků. Ve druhém jednání je tam velké houslové sólo, a když ho tehdejší koncertní mistr, pan Hetzel hrál, všichni se na něj dívali. Když dohrál, tak mu orchestr nenápadně zatleskal. Poklonil se svému vlastnímu koncertnímu mistrovi. Dobré výkony orchestru jsou závislé především na atmosféře, která v něm vládne. Nemůže to být takové to čekání, co nám „ten chlap u pultu“ ukáže a co s námi udělá. Takovou větu jako: „Kdybychom měli dobré dirigenty, budeme hrát dobře, a když nemáme dobré dirigenty, hrajeme špatně.“ – nemůžete nikde na světě slyšet. To se žádný orchestr neodváží vyslovit, protože by shodil sám sebe. Protože to, jestli orchestr hraje dobře, je jeho čest, ne dirigentova.

Které z věcí, za něž bojoval Talich, považujete za nejdůležitější a dodnes aktuální?

Myslím, že jsou to hlavně dvě věci. Talich se hodně staral o sociální situaci hráčů a dnes by se o ni musel starat také. První věcí je tedy problém existenční. Skutečné rodinné stříbro jsou naši umělci, ne naše zchátralé továrny. Naše ekonomika není to nejdůležitější, co je pro svět zajímavé. Naše umění je tím, na co se můžeme spolehnout, a proto bychom s ním měli jako s rodinným stříbrem zacházet a zajistit umělcům důstojné podmínky, aby nemuseli utíkat do ciziny nebo si přivydělávat například nahráváním filmové hudby. To je situace, která naše dnešní hudebníky charakterizuje. Česká filharmonie je v podstatě unavený orchestr, protože její členové, aby si udrželi základní důstojnou úroveň, musejí pracovat ještě při mnoha jiných příležitostech, které se naskytnou.

Druhá věc? Člověk, který se dnes postaví před orchestr, v sobě musí mít velkou sílu, aby přesvědčil i ty unavené, že jediná cesta, na které je možné stavět, je dokonalost a skutečná hloubka výkonu. Orchestr má dnes svoje limity nastavené tak, že kdyby před něj přišel typ dirigenta, jako byl Talich nebo Toscanini, tak by asi začal křičet. To není ani tolik výtka orchestru samotnému, ale hlavně situaci, ve které je. – A jinak to veliké umění, které Talicha charakterizovalo, je něco, čeho je potřeba si nesmírně vážit a opatrně s tím zacházet pokaždé, kdy to se objeví. A to je – jedním slovem řečeno – genialita.
(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na