Talich byl prostě dříč

  1. 1
  2. 2

Snad jenom několik dat. Narodil se 28. května 1883 v Kroměříži. Přestěhoval se pak s otcem do Klatov a tatínek mu byl prvním učitelem. Bylo od začátku jasné, že z tohoto mladého a hezkého chlapce bude kumštýř, hudebník. Podařilo se mu dostat na Pražskou konzervatoř do houslové třídy profesora Mařáka. A později k Ševčíkovi, u kterého absolvoval. Stal se pak koncertním mistrem Berlínské filharmonie, kde poznal okouzlující a strhující osobnost Artura Nikische. Na krátký čas onemocněl, vrátil se zpátky. Dostal se do Ruska, kde byl koncertním mistrem v Oděse. Potom profesorem houslí a primáriem kvarteta v Tbilisi. A pak už dirigentem v Tbilisi. Odtamtud se vrátil do Prahy, kde řídil několik koncertů Orchestrálního sdružení. Pak několik let pobytu v Lublani, kde, jak sám říkal, dostal tvrdé základy, protože musel dirigovat operu, operetu, symfonické koncerty, všecko, co bylo zapotřebí a co bylo na repertoáru. Pak několikaletá práce v Plzni. A mezi tím vším spolupráce s Českým kvartetem, ve kterém ho pojilo zvlášť krásné a upřímné přátelství s Josefem Sukem. Suk Talichovi věřil a byl přesvědčen, že je to jediný dirigent, který dokáže realizovat nesmírně složitou, obtížnou a v té době vlastně vrchol moderní hudby u nás znamenající partituru Zrání.

Jak je ale možné, že si v roce 1918 a 1919 vybrala Česká filharmonie za dirigenta člověka jako byl Václav Talich, kterému bylo pětatřicet let a který měl tak málo zkušeností s prací s velkým symfonickým orchestrem a neměl vůbec žádné slavné dirigentské jméno? Myslím, že to je vlastně velké vysvědčení pro uměleckou a mravní vyspělost tehdejších členů České filharmonie, kteří, prostě řečeno, dali přednost tvrdé a těžké práci, kterou tušili u Talicha, před vnějším leskem a povrchním, rychlým úspěchem, který jim mohl slíbit jiný dirigent, například typu Čelanského, který vedle Talicha přicházel v úvahu a také byl od roku 1918/1919 vlastně prvním dirigentem České filharmonie, zatímco Talich byl po premiéře Zrání jmenován druhým. Až teprve od začátku sezony 1919/1920 se stal šéfem České filharmonie.

Václav Talich (zdroj zdendovi-autogramy.blog.cz)
Václav Talich (zdroj zdendovi-autogramy.blog.cz)

Proč totiž se rozhodli pro práci s Talichem? Česká filharmonie v té době věděla, že stojí na začátku něčeho, co se musí začít dělat úplně znovu. Orchestr nebyl konsolidovaný ani po umělecké, ani po lidské, a zejména ne po hospodářské stránce. A potřeboval tvrdou práci. To potřebuje koneckonců každé umělecké těleso a vždycky. Jenomže filharmonici si to uvědomili a svěřili se Talichovi, který jim v té době nemohl nic jiného nabídnout. Protože on se musel v té době sám také skoro všechno naučit. Neexistovaly gramofonové desky, neexistovala možnost srovnání. A všechno, co Talich dělal, mělo charakter experimentu, mělo charakter nové tvořivé práce.

Ovšem to slovo práce, které se bude v našem pořadu opakovat asi mnoho a mnohokrát, je právě pro charakteristiku Talicha nejdůležitější. Talich byl prostě dříč. Nebál se ale také riskovat. Nebál se riskovat, že se mu něco nepovede. Byl si vědom toho, že výsledek, s kterým předstupuje před obecenstvo, je výsledek nekonečných měsíců a často i let úporné práce, studia partitur, ale nejenom partitur, studia například řeckých a římských klasiků, sebevzdělávání, snahy po tom, aby se tento prostý, vlastně venkovský chlapec, dostal k pochopení toho nejvyššího, co v kultuře vůbec existuje. A že samozřejmě to všechno nese pečeť jeho osobitosti, pečeť jeho vlastních stanovisek, která je nutné měnit. Protože není možné dospět – já nevím – třeba v pětatřiceti nebo čtyřiceti nebo pětačtyřiceti nebo padesáti, a tak dále, letech, k nějakému definitivnímu názoru na Beethovena. To snad nemůže nikdo. A pokud to někdo o sobě tvrdí, tak to rozhodně není poctivé.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat