O tanci, barokním umění i investicích do kultury. Rozhovor s Marií Kinsky
Začněme hezky zkraje – jak jste se dostala do České republiky?
Letos je to přesně dvacet let, kdy jsem tu začala žít. Ve Francii jsem pracovala patnáct let jako tanečnice, choreografka i pedagožka tance a do Čech jsem se přestěhovala díky manželovi. Tady jsem viděla situaci mladých tanečníků, talentovaných lidí, kteří ještě vůbec neměli rámec, který by jim pomáhal. Chtěla jsem, aby měli stejné podmínky nebo možnosti, jaké máme my ve Francii, tedy jaké jsem měla já. Ne z hlediska získávání financí, to už tu byli jiní lidé, kteří se o to starali a bojovali za lepší finance pro taneční umění, můj cíl byl spíš dávat možnost rozvíjet se na úrovni umělecké. Postupně jsem vytvořila Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, které bylo první takovou organizací v České republice. Letos slaví osmnáct let existence.
Zámeckou paní i ředitelkou
Co vás zajímá nejvíc, kam směřují aktivity Centra pro choreografický rozvoj?
Zkoušíme směřovat SE.S.TA k bádání a osobnímu rozvoji umělců. K tomu používáme různé nástroje, zejména interdisciplinární, mezinárodní projekty, snažíme se dávat umělcům čas k hledání prostřednictvím rezidencí, koučinku a tak dále. Důležitá je právě interdisciplinarita: především jde o to, propojit nejen tanečníky mezi sebou, ale také s ostatními uměleckými žánry, jako je hudba, scénografie, výtvarné umění, ale i další obory – architektura, sociologie, historie. Jeden způsob, jak obohatit uměleckou kariéru tvůrců, je důraz na výzkum, rozvoj myšlení, čas na hledání, což se snažíme umělcům umožnit. Pak je to možnost setkat se s různými způsoby tvorby, poznat, na jakém základě je možné tvořit, jak si uvědomit smysl myšlenky, se kterou přicházím a chci vyjádřit… K tomu slouží koučink, spolupráce s umělci, kteří už mají zkušenosti a kteří mohou pomáhat najít lidem smysl v jejich vlastní práci, aniž by jim vnucovali vlastní názor. Jde o vedení. A všechno, co děláme, je na mezinárodní bázi.
Patří sem i práce s tanečními pedagogy?
Taneční pedagogy bereme jako umělce, protože pracují na stejném principu. Jsou to lidé, kteří jsou spíše kouči. Když učíte umění, neučíte je stejně jako matematiku, má to jiný obsah, a proto musíte být jako pedagog i profesionální umělec. To platí i pro kritiky, kteří podobně jako choreografové musí mít znalosti, ale i cit, pochopení…
V posledních letech je dějištěm této činnosti ještě zámek, respektive areál, který byl ve Žďáru nad Sázavou nejprve klášterem a časem měl i roli šlechtického sídla. Pokud vím, patří rodině vašeho manžela.
Chtěl se vrátit tam, kde má své kořeny, což je z poloviny právě v Čechách. Dalo nám to impulz k jinému způsobu myšlení, protože když se máte starat o lesy, zámek, máte úplně jiný přístup k času, už není všechno jen tady a teď. I vize na padesát let dopředu je ve skutečnosti velice krátkodobá. To je tedy to, co táhlo manžela do Čech, byla to možná i intelektuální a filosofická výzva. Manžel se areálu věnuje už tak deset let, já kratší dobu a společně chceme revitalizovat celý areál, který je unikátní právě v tom, že jde současně o bývalý zámek i klášter, jenž vznikl už ve třináctém století a žije stále podle stejných principů.
Jakých?
Spojuje ekonomickou, ekologickou i kulturní stránku, jsou to takové tři pilíře, které jsou stále stejné, jen se aktualizují. Toto místo má také výjimečný genius loci, Santiniho barokní architektura je úžasná, klášterní původ dodává místu klid, zámecká minulost mu dává elegantní tvar, a je to přitom stále živé místo. Náš cíl je držet se třech pilířů a rozvíjet je, rozvíjet především uměleckou stránku, díky které můžeme zámek dál otevírat. Chceme tím změnit způsob, jak se pohlíží na zámek jako místo, udělat ho něčím, co je otevřené všem a lidé se tu mohou setkávat – a to především skrz umění.
Jak to jde dohromady s vaší taneční profesí?
Postupně jsme spojili aktivity zámku i Centra choreografického rozvoje, například prostřednictvím festivalu KoresponDance, máme celoroční rezidenční projekt pro umělce, projekt Škola tančí, to vše se teď děje především ve Žďáru. Jinak všechny taneční aktivity mají také vliv na Muzeum nové generace, které jsme otevřeli v roce 2015. Začíná se tu tvořit komunita lidí, kteří dění sledují.
Slýchám na ně vesměs dobré ohlasy, a hodně přímo od umělců…
To asi není náhoda, pokud se to líbí umělcům, protože ho máme hodně založené na umělecké bázi, má svou dramaturgii, vlastně je koncipované jako představení. Používáme stejné principy učení novým věcem, jako to dělají umělci – poznání, které vychází ze smyslů, emocí, ze zvědavosti nebo i nutnosti, která vede přes pokusy a chyby k pochopení. A snažili jsme se vytvořit muzeum, které využívá moderní technologie, ale tak, aby byly jen prostředkem, jak řídit publikum k pochopení, ne mít technologie pro technologie.
Fascinující dynamika baroka
Kdy se ve vás objevila láska k baroku?
Myslím, že to začalo krystalizovat, když jsme přemýšleli o revitalizaci zámku, ale je pravda, že k němu asi mám blízko i z minulosti. Jako tanečnice jsem studovala i historii a pedagogiku, a ti nejlepší pedagogové i choreografové, se kterými jsem se setkala, byli lidé, kteří se zabývali barokem. Ti nejvíce dokázali spojit umění, sociologii, historii a další obory dohromady. Pak jsem ale měla velkou pauzu a až díky areálu ve Žďáru jsem potřebovala prohloubit znalosti v této oblasti. Čím se do tématu víc noříte, tím zajímavější pro vás je.
A co je pro vás na baroku nejzajímavější?
Nejvíc mě fascinuje schopnost barokního člověka propojovat různé světy, poznávat, jaký měla například matematika vliv na divadelní vědu, divadelní věda na architekturu, všechno se odráží jedno v druhém. A pak je velkým tématem harmonie, kterou v našem období hodně hledáme, a v baroku je návod, jak k sobě dávat věci, které jsou úplně kontrastní, ale mohou spolu existovat a harmonii najít. Harmonie je konfrontací opaků.
Bylo to období, kdy lidé objevovali svět. Renesance položila základ, zeměpisné výpravy, astronomie, to byla práce renesančního člověka, ale v baroku přišli lidé, kteří byli dále zvědaví a ochotní pochopit a poznat víc. Měli trochu naivní, ale sympatický přístup k imaginaci. Ne náš čistě racionální přístup k poznání, oni dokázali objevovat svět skrze představivost.
Fascinuje mě i dynamika baroka, třeba ve staré hudbě byla zásadní a objevujeme ji s tím, jak se více používají původní dobové nástroje. Dynamika je i v tanci, ve správně zatančeném barokním tanci je obrovská, je to klíčová kvalita. Jako tanečnice vnímám pohyb všude, vidím, že budova tančí, zahrada tančí, tělo tančí, sochy jsou neuvěřitelně rozpohybované, pokud jde o vertikálu, spirálu v pohybu – to jsou věci, o kterých se velmi mluví v moderním tanci, ale když se pečlivě podíváme, vidíme, že už je to obsaženo v baroku. U hudby také – melodie může mít barvu, objem, osu. Všechny principy jsou stejné, v hudbě, tanci, architektuře… Hudba v té době také více lidi spojovala, nebylo společenské události bez hudby a tance.
Jak vznikl festival KoresponDance?
Počátek festivalu vychází z evropského projektu, který jsme tři roky řídili a jehož závěrem byl festival – KoresponDance Europe. Cílem bylo umožnit umělcům z různých zemí rozvíjet se díky setkání a společnému výzkumu. A i současná podoba festivalu je založená na stejném principu. Teď je přestěhovaný do Žďáru nad Sázavou a snažíme se hodně rozvíjet práci s publikem, aby byli nejen diváky představení, ale také pochopili, že umění je pro ně, že je klíčové pro jejich osobní rozvoj. Proto má festival tři různé úrovně, jednou je dávat dohromady místní s umělci z různých koutů světa, aby mohli společně tvořit představení, které se i hraje v rámci festivalu. Druhá úroveň je objevování v tanci, výsledky výzkumu umělců, kteří měli u nás rezidenci, nebo které sledujeme, a jsou to buď čeští umělci, nebo z Evropy. Třetí část je zvaní známých jmen světového tance a jejich představení.
Rok 2017 je také Rokem českého baroka, toto téma se jistě na festivalu odrazí.
Jistě, publikum ovšem neuvidí baroko jako nostalgickou vzpomínku, ale jako princip, na jehož základě umělci mohou tvořit dnes. Například představení Penzum, které bude dělat choreograf Josef Nadj a kontrabasistka Joëlle Léandre, kteří ukážou zcela současnou interpretaci a prolínání žánrů: tanec, fyzické divadlo, kresba, hudba, to vše v „Oválném sále“, který je nejcennějším barokním freskovým sálem na zámku. Představení samo bude experimentální a současné, to jsou právě barokní principy prolínání. Půjde o site specific pro tento konkrétní prostor. Jinak je na programu premiéra Halky Třešňákové pro VerTeDance, ze které jsem viděla už pár hodně zajímavých zkoušek, a vrátí se nám dva umělci, Billy Mullaney a Niels Weijer, kteří se tu setkali poprvé loni v rámci našeho projektu Fillimit pro mladé performery. Vybrali si jako místo jednu ze zámeckých chodeb, takže vlastně vytvářejí trio. (úsměv)
Co je Fillimit?
Projekt Fillimit jsme zahájili loni ve spolupráci s Lenkou Flory. Systém je takový, že pozveme deset až čtrnáct umělců z různých zemí, mají tři čtyři dny pobytu ve Žďáru, aby spolu mohli začít spolupracovat, setkat se při práci. Pak v rámci festivalu uvedou představení, a pokud jsou to lidé, kteří se vzájemně najdou a mají chuť tvořit společně dál, nabídneme jim rezidenci. Nejen my, ale také další partneři projektu. A pokud má nové představení opravdu zajímavý tvar, tak ho pak i produkujeme a uvedeme.
Investice do umění se regionu vrátí čtyř až desetinásobně
Jak dalece je těžké sehnat sponzory a mecenáše?
Tak to je dobrá otázka. (smích) Je mnohem těžší pořádat významnou kulturní událost v regionu než v Praze. Povědomí o tom, že kultura se musí podporovat, protože má i ekonomické dopady pro region a jeho zviditelnění, není ještě vybudované. Ale publikum je otevřenější, je více zvědavé, komunikace s ním je hodně příjemná a jednoduchá. Financování je však těžší. Samozřejmě nás podporuje Kraj Vysočina, ale i tak nejsou finanční příspěvky vysoké, je to třeba desetkrát méně, než může dát festivalu Praha. Město Žďár nad Sázavou v rámci svých možností nás také podporuje. Jde ale hlavně o pochopení, co může festival přinést. Další věc je sponzoring, hledání dárců.
Vidíte nějaký posun v dárcovství firem za dobu, kdy žijete v České republice?
Myslím, že paradoxně je to spíš naopak – před deseti lety bylo jednodušší získat větší sumu peněz než teď. Třeba bylo možné získat od firem půl milionu, dnes je úspěch padesát tisíc. Veřejné rozpočty se trošku rozvinuly, ale firemních sponzorů ubylo. Nejde o neochotu českých lidí, ti rádi darují třeba na dobročinné účely a lakomí rozhodně nejsou. Ale firmy dávají raději příspěvky na charitu a sport, protože to přitahuje daleko větší pozornost médií a ony se přitom zviditelní. V umění musí být osobní zájem.
Daří se komunikovat, že festival má pro místo, město nepřímý ekonomický přínos?
Postupně, chce to svůj čas. Ministerstvo kultury a Státní fond kultury mají zájem podporovat aktivity v regionech, za což jsme i my rádi, jinak rozvíjíme spolupráci s divadly, institucemi, které pomáhají festivalu, pak se i my snažíme pomáhat jim. Přesvědčit město je další úkol. Když město investuje deset tisíc do projektu, vrátí se mu čtyřicet tisíc, což při nízké částce v rozpočtu nic moc neznamená, ale kdyby investovalo milion a získalo zpět čtyři až deset, to už je něco jiného. Ale oni to takhle nevidí, i když je to podložené. Je to otázka multiplikačního efektu kulturní události. Když se díváte jen z hlediska firmy, do které investujete, ta je stále ve ztrátě. Výsledný benefit nebude pro firmu nebo organizaci, která pořádá kulturní události, ale vrátí se to městu, jen záleží na výjimečnosti a velikosti události. Investice se vrací nepřímo ve formě daní, zaplnění ubytovacích kapacit, nakupujících návštěvníků. Zároveň je město více vidět, což přitáhne zaměstnance, kteří zůstanou. To by mělo být pro region hodně důležité. Jde o ekonomický i společenský dopad.
Ve Francii se k tomu asi přistupuje jinak?
Určitě, máme o třicet let zkušeností navíc. Pokud jde o multiplikační efekt, nejlepší příklad je festival v Avignonu. Když se festival nekonal, protestoval proti tomu celý region, protože žije ekonomicky právě z festivalu. Nekoná-li se, padá ekonomicky celý kraj. A protože se to ví, investuje se ve Francii do kultury více…
A možná je i větší povědomí o tom, proč je kultura důležitá, že je součástí života a ne jen nadstavbou, když jsou pokryty všechny hmotné potřeby. U nás to teď chybí…
Ale v tom je trochu paradox, vy jste totiž zároveň jeden z nejkultivovanějších národů. Třeba v počtu dětí, které se věnují studiu vážné hudby, jste jedni z nejlepších v Evropě. Když vidíte, kolik lidí v tramvaji má v ruce knihu, setkáte se s lidmi, kteří mají normální povolání, ale přitom s vámi mohou mluvit o literatuře nebo hudbě a mají hluboké znalosti, to je opravdu zážitek! Jste neuvěřitelně kultivovaní lidé. Jsou racionálně uvažující národy, přesvědčené o tom, že kultura není nutná, zatímco vy kulturou žijete, respektive máte tu oba proudy a jste obojím současně. Chtělo by to trochu vyvážit.
Jste ještě stále činná i jako tanečnice a taneční pedagožka?
Nárazově ještě vedu workshopy Feldenkraisovy metody, ale teď, když řídím Centrum choreografického rozvoje i Muzeum nové generace, edukační programy, opravujeme zámek, organizuji festival a mám rodinu… Doufám, že přijde čas, kdy se ještě budu moct vrátit i k tanci, ale teď to nejde. Tanec je ale moje láska. Měla jsem možnost dělat staré tance, hlavně renesanční a trochu barokní, klasický balet i moderní tanec, ale to jen málo, kvůli pochopení principů. Pak jsem šla spíš do současného tance až k butó. Také jsem dělala fyzické divadlo, tanec s maskou, to bylo fantastické období. To mi pomáhá pochopit, co ostatní dělají a jak mluví jejich tělo.
Pomáhá tanečníkům Feldenkraisova metoda? I když to není taneční technika.
To je pravda, Feldenkrais není tanec. Je to metoda, která díky pohybu učí učit se. Díky pohybu se člověk naučí používat svoje tělo pro cíl, účel, který právě potřebuje. A každý den je jiný, stále je přítomná změna. Pro tanečníka je nesmírně důležité takto vnímat přítomnost – jsem tady a teď. Feldenkraisova metoda pracuje právě na uvědomění si přítomnosti, musím vykonat něco teď, ale bude to trochu jiné než včera.
Co je ten základní princip?
Vždycky k tomu říkám takový jednoduchý příklad: Když se naučíme chodit, je nám jeden rok. Za dvacet nebo padesát let stále ještě chodíme, ale jiným způsobem. Musíme se stále učit pohybovat se jinak. Zároveň je to metoda, která nám umožňuje dosáhnout cíle různým způsobem, dávat různý důraz na stejnou akci, což je základ interpretace. Protože pohybové systémy jsou různé, každý má jiný význam, jinou barvu, dynamiku, což jsou pojmy, se kterými jako tanečníci pracujeme. Také pracujeme hodně s představivostí, imaginací, což je pro tanečníky klíčové. Naladění těla na dnešní potřeby je něco, co dovolí tanečníkovi pracovat s vysokou technikou, zjednodušuje to postup, integruje tělesné systémy. Zároveň je to klíčové pro rozvoj fantazie tanečníka, který může díky pohybu používat svou představivost a má tak další klíč k interpretaci. Ale samozřejmě tato metoda není tanec, je to nástroj, který pracuje se smysly. Jako člověk však mohu pracovat právě jen s tím, co cítím, náš přístup ke světu je řízen smysly, pocity a emocemi, tak ho poznáváme a prožíváme a tak musíme dokázat poznávat i sami sebe.
Tak to bychom měli od tance k financování umění a zpět k tanci. Děkuji za rozhovor a přeji zdar všem projektům!
VIZITKA
Marie Kinsky (1963) – tanečnice a pedagožka, absolventka francouzské konzervatoře tance a Univerzity na Sorbonně v Paříži. Tančila patnáct let ve francouzských i zahraničních skupinách v Evropě i Japonsku. Od počátku propojuje svoji taneční kariéru s pedagogickou činností. V roce 1997 přijela do Prahy a od té doby zde aktivně působí. Pravidelně vyučovala současný tanec a různé metody analýzy pohybu. Je certifikovanou pedagožkou Feldenkraisovy techniky, pořádá workshopy na konzervatořích, univerzitách i soukromých školách. Zajímá se o aplikaci Feldenkraisovy metody do procesu tvorby tance, divadla a choreografie. Zkoumá různé techniky současného tance a tanečního divadla. Kromě výuky se věnovala také choreografii, působila i jako asistentka choreografie v Paříži, Praze i Brně. V roce 1999 založila a dodnes řídí spolek SE.S.TA, první Centrum choreografického rozvoje v České republice. Společně s manželem založili Muzeum nové generace ve Žďáru nad Sázavou a řídí festival KoresponDance. Za šíření francouzské kultury byla v roce 2015 francouzským velvyslancem jmenována rytířkou Řádu umění a literatury.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
