O tanci v činohře, Mezinárodním dni tance a také tanečních fotografiích

Týden s tancem (17) - od 26. dubna do 2. května 2017. V dnešním vydání najdete: Na slovíčko se Zuzanou Herényiovou o 420PEOPLE a tanci v činohře. Mezinárodní den tance 2017. Michal Hančovský vystavuje taneční fotografie v Drážďanech.

 

Na slovíčko se Zuzanou Herényiovou o 420PEOPLE a tanci v činohře
Na Nové scéně Národního divadla probíhají přípravy činoherní premiéry v režii Daniela Špinara. Netradiční inscenace Křehkosti, tvé jméno je žena láká nejen na jména pěti slavných hereček, ale je neobvyklá také spojením s tancem. V projektu účinkují tanečnice souboru 420PEOPLE Nataša Novotná (zodpovědná v inscenaci za choreografii), Helena Arenbergerová a Zuzana Herényiová (též členka souboru Laterny magiky). Právě s ní jsme se na úlohu tance (nejen) v nové premiéře Činohry Národního divadla podívali trochu blíž.

Jak se profiluje role tří tanečnic v činoherním autorském divadle, které na Nové scéně vzniká?

Úloha tance je velice abstraktní. Zatím jsme ještě stále v procesu hledání. Nejprve je potřeba rozhodnout o dramaturgii, vystavět inscenaci pro herečky, potom najít místa, kam správně zapadne tanec. Neočekáváme žádnou velkou choreografii nebo rozsáhlá taneční čísla. Musí se postupovat velmi opatrně a citlivě.

Jak vnímáte vedení režiséra Daniela Špinara? Jakou úlohu tanci přisuzuje?

Nikdo z nás nechce, aby se tancem nebo naší přítomností nějak narušily dialogy hereček, abychom se dostávaly do popředí. Pro mě osobně je krásné už jen se dívat na ně, jsou úžasně profesionální a tak skvěle rozehrávají na jevišti své situace, že se každý zásah musí dělat velice opatrně. Jsou scény, ve kterých se pohyb opravdu hodí. Nás si vybrala Nataša. Nechtěla úplně nejmladší tanečnice, ale někoho, kdo má zkušenosti, jak taneční, tak životní. My dvě spolu třeba pracujeme ve 420PEOPLE už jedenáct let.

Dá se tato práce srovnávat s některými inscenacemi 420PEOPLE, ve kterých hrálo důležitou roli mluvené slovo, jako je Máj nebo Peklo – Dantovské variace?

To si nemyslím. Tady jde v první řadě skutečně o činoherní dílo. Náš hlavní úkol je zapadnout do něj. A není to ani podobné některým posledním činoherním inscenacím Laterny magiky. Není to ale v žádném případě tak, že bychom někomu dělaly „křoví”, to ne. I samotné herečky na nás reagují, jsme rovnocennou součástí scény. Jde především o dotvoření atmosféry, a to je něco, co je ve skutečnosti režijně velmi náročné, někteří tvůrci se domnívají, že právě stačí jen dát do představení pár tanečků… Ale na úvod máme rozsáhlejší choreografii. Naše postavy pojmenované nejsou, ale rozehráváme tam symbolicky ženy jako takové: jedna je za dívku, jedna za dospělou ženu a třetí za stařenu. Ale nebudu říkat, která jsme která. (smích)

Neznamená to nutnost potlačit tanečnici v sobě?

Pro mě osobně to není problém. Je to jen jiná práce, změna. A krásná práce, poučná, už jen sledovat takové osobnosti. Můžu říct, že mi to dává hodně z hlediska taneční profese i do života. Ačkoli je inscenace o herečkách, tanečnice se v ní najde – tedy já určitě. Když mluví o tom, jak skloubit divadlo s rodinou, jak to téměř nejde, v tom se myslím vidíme. Specifické na této hře je, že je postavená přímo na tělo hereček, nikdy by to nemohl hrát nikdo jiný.

Myslíš, že taková inscenace může být i cestou, jak divákovi otevřít cestu k tanci?

Je možné, že získáme pro tanec nové publikum. Je to jeden ze způsobů, jak ukázat divákovi, který chodí jen na činohru, že je tady ještě jedna další dimenze, která ale s činohrou podle mě také hodně souvisí. Dnes už je vše propojené. Herečky musí mít dobru kondici, aby mohly hrát některé role, v některých se mohou i hodně fyzicky vyčerpat. A tanečník musí umět zahrát věrohodně roli. Nemusí sice umět mluvit, ale i to dnes už na jeviště proniká.

Někdo může tančit jen pro potěšení z toho, že předvádí esteticky krásný pohyb…

To by mne dlouho nebavilo. Na divadle mě vždycky lákalo to, že tancem může člověk na jevišti vyjádřit emoce, třeba ty, co držíme v sobě a neumíme o nich mluvit, tady to najednou jde. Je důležité nechat na jevišti něco ze sebe i v taneční roli. V každé roli, která má alternaci, je šance pojmout ji jinak. To je právě to krásné, že výsledek je sice podobný, ale pokaždé s jinou náplní.

Se 420PEOPLE tančíš v Královně víl. Čím je pro tebe tahle role?

Tam si užívám čas na jevišti. Jen začátek je pro nás tanečníky trochu stresující, protože tam máme složité počítání. Připomíná to každodenní stres, který trvá celý týden. Od pondělka do pátku nebo do neděle děláte pořád to samé, na nic nemáte čas, ani na dítě, ani na domácnost… Snad i v našich výrazech je vidět, čím je tahle pasáž inspirovaná. Obecně si vždycky užívám, když tančím se svým partnerem Sašou Volným. V Královně víl máme v jednom duetu na rukou provazy, kterými jsme spojeni, a přetahujeme se na jevišti, to je zábava.

Někteří partneři se na jevišti spíš nesnesou. Myslím, že je obdivuhodné, že spolu ještě stále tak rádi tančíte.