O tanci v činohře, Mezinárodním dni tance a také tanečních fotografiích

Týden s tancem (17) - od 26. dubna do 2. května 2017. V dnešním vydání najdete: Na slovíčko se Zuzanou Herényiovou o 420PEOPLE a tanci v činohře. Mezinárodní den tance 2017. Michal Hančovský vystavuje taneční fotografie v Drážďanech.

 

Na slovíčko se Zuzanou Herényiovou o 420PEOPLE a tanci v činohře
Na Nové scéně Národního divadla probíhají přípravy činoherní premiéry v režii Daniela Špinara. Netradiční inscenace Křehkosti, tvé jméno je žena láká nejen na jména pěti slavných hereček, ale je neobvyklá také spojením s tancem. V projektu účinkují tanečnice souboru 420PEOPLE Nataša Novotná (zodpovědná v inscenaci za choreografii), Helena Arenbergerová a Zuzana Herényiová (též členka souboru Laterny magiky). Právě s ní jsme se na úlohu tance (nejen) v nové premiéře Činohry Národního divadla podívali trochu blíž.

Jak se profiluje role tří tanečnic v činoherním autorském divadle, které na Nové scéně vzniká?

Úloha tance je velice abstraktní. Zatím jsme ještě stále v procesu hledání. Nejprve je potřeba rozhodnout o dramaturgii, vystavět inscenaci pro herečky, potom najít místa, kam správně zapadne tanec. Neočekáváme žádnou velkou choreografii nebo rozsáhlá taneční čísla. Musí se postupovat velmi opatrně a citlivě.

Jak vnímáte vedení režiséra Daniela Špinara? Jakou úlohu tanci přisuzuje?

Nikdo z nás nechce, aby se tancem nebo naší přítomností nějak narušily dialogy hereček, abychom se dostávaly do popředí. Pro mě osobně je krásné už jen se dívat na ně, jsou úžasně profesionální a tak skvěle rozehrávají na jevišti své situace, že se každý zásah musí dělat velice opatrně. Jsou scény, ve kterých se pohyb opravdu hodí. Nás si vybrala Nataša. Nechtěla úplně nejmladší tanečnice, ale někoho, kdo má zkušenosti, jak taneční, tak životní. My dvě spolu třeba pracujeme ve 420PEOPLE už jedenáct let.

Dá se tato práce srovnávat s některými inscenacemi 420PEOPLE, ve kterých hrálo důležitou roli mluvené slovo, jako je Máj nebo Peklo – Dantovské variace?

To si nemyslím. Tady jde v první řadě skutečně o činoherní dílo. Náš hlavní úkol je zapadnout do něj. A není to ani podobné některým posledním činoherním inscenacím Laterny magiky. Není to ale v žádném případě tak, že bychom někomu dělaly „křoví”, to ne. I samotné herečky na nás reagují, jsme rovnocennou součástí scény. Jde především o dotvoření atmosféry, a to je něco, co je ve skutečnosti režijně velmi náročné, někteří tvůrci se domnívají, že právě stačí jen dát do představení pár tanečků… Ale na úvod máme rozsáhlejší choreografii. Naše postavy pojmenované nejsou, ale rozehráváme tam symbolicky ženy jako takové: jedna je za dívku, jedna za dospělou ženu a třetí za stařenu. Ale nebudu říkat, která jsme která. (smích)

Neznamená to nutnost potlačit tanečnici v sobě?

Pro mě osobně to není problém. Je to jen jiná práce, změna. A krásná práce, poučná, už jen sledovat takové osobnosti. Můžu říct, že mi to dává hodně z hlediska taneční profese i do života. Ačkoli je inscenace o herečkách, tanečnice se v ní najde – tedy já určitě. Když mluví o tom, jak skloubit divadlo s rodinou, jak to téměř nejde, v tom se myslím vidíme. Specifické na této hře je, že je postavená přímo na tělo hereček, nikdy by to nemohl hrát nikdo jiný.

Myslíš, že taková inscenace může být i cestou, jak divákovi otevřít cestu k tanci?

Je možné, že získáme pro tanec nové publikum. Je to jeden ze způsobů, jak ukázat divákovi, který chodí jen na činohru, že je tady ještě jedna další dimenze, která ale s činohrou podle mě také hodně souvisí. Dnes už je vše propojené. Herečky musí mít dobru kondici, aby mohly hrát některé role, v některých se mohou i hodně fyzicky vyčerpat. A tanečník musí umět zahrát věrohodně roli. Nemusí sice umět mluvit, ale i to dnes už na jeviště proniká.

Někdo může tančit jen pro potěšení z toho, že předvádí esteticky krásný pohyb…

To by mne dlouho nebavilo. Na divadle mě vždycky lákalo to, že tancem může člověk na jevišti vyjádřit emoce, třeba ty, co držíme v sobě a neumíme o nich mluvit, tady to najednou jde. Je důležité nechat na jevišti něco ze sebe i v taneční roli. V každé roli, která má alternaci, je šance pojmout ji jinak. To je právě to krásné, že výsledek je sice podobný, ale pokaždé s jinou náplní.

Se 420PEOPLE tančíš v Královně víl. Čím je pro tebe tahle role?

Tam si užívám čas na jevišti. Jen začátek je pro nás tanečníky trochu stresující, protože tam máme složité počítání. Připomíná to každodenní stres, který trvá celý týden. Od pondělka do pátku nebo do neděle děláte pořád to samé, na nic nemáte čas, ani na dítě, ani na domácnost… Snad i v našich výrazech je vidět, čím je tahle pasáž inspirovaná. Obecně si vždycky užívám, když tančím se svým partnerem Sašou Volným. V Královně víl máme v jednom duetu na rukou provazy, kterými jsme spojeni, a přetahujeme se na jevišti, to je zábava.

Někteří partneři se na jevišti spíš nesnesou. Myslím, že je obdivuhodné, že spolu ještě stále tak rádi tančíte.

Myslím, že nám to naopak pomáhá. Možná je to tím, že jsme spolu tančili ještě dřív, než jsme se stali partnery i v životě. Nehádali jsme se, pracovalo se nám spolu dobře, takže to nás nakonec ještě víc spojilo. V Královně víl jsme sami za sebe, nic nehrajeme. Jsme hraví. O tom ten duet je, někdy táhne víc jeden, někdy druhý, někdy se do toho všeho zamotáme, ale pořád je to vyrovnané.

V programu je ale napsaný tvůj monolog adresovaný synovi Kvidovi.

To je teoretický rozhovor, jenom probíhal v době, kdy ještě neuměl mluvit, takže tam nejsou jeho odpovědi, ale jinak je to úplně reálná situace. Protože člověk chce, aby dítě poslouchalo jeho řeč, a tak se ji naučilo, pořád mluví, pořád ho kontroluje, něco mu nabízí, dohlíží na něj, až z toho vznikne jeden dlouhý monolog přes celý den. Já jsem asi byla jediná, kdo napsal rozhovor. Teď už Kvido začal mluvit, v červenci mu budou tři roky.

Jaké vlastně bylo od Václava Kuneše zadání pro tyto texty? A proč se třeba tenhle podle mě dost vtipný, jak říkáš fiktivní rozhovor neobjevil přímo v inscenaci?

Práce na nové choreografii je pokaždé jiná, tady jsme dostali na začátku úkoly napsat texty, ale jak se inscenace vyvíjí, ne všechno se do ní nakonec vejde. Měli jsme napsat buď dopis dítěti, nebo si vyměnit role, situace, sami se zkusit do dítěte vcítit. Myslím, že právě Saša napsal text z pohledu dítěte, přesně vystihl otázky, které malé děti kladou. U Kvida očekávám, že to období nastane každou chvíli. (smích) Takže v programu je pro diváky ukázka toho, co za texty z nás vypadlo, a některé v inscenaci zaznívají. Je i spousta pohybového materiálu, která se tam nakonec nedostala. Je vždycky potřeba selektovat, vybírat, což je asi na tvorbě to nejtěžší.

Navzdory textům v programu mi přišlo, že tahle inscenace je prostě o komunikaci a o souznění tance s živou hudbou…

To je právo diváka, aby v tom každý viděl to svoje. Jak jsem říkala, pro mě je důležité si jeviště a to, co na něm dělám, užít. Ať se děje cokoli. Třeba posledně se nám se Sašou v duetu stala nehoda, prostě jsem upadla ve chvíli, kdy jsem neměla, protože jsme se tak roztočili, že jsem tu odstředivou sílu už nezachránila. Ale stejně jsem si to užila, protože ten okamžik, kdy jsme se to oba snažili zachránit a začali se zamotávat do provazu ve snaze to ustát, byl hrozně vtipný. To jsou vlastně detaily, které mě na jevišti baví. Tanec je živý, stane se spousta nehod, jde o to se z toho dostat a nehroutit se, i když je to vidět. Jsme prostě lidi. Samozřejmě když se stane chyba v představení v Laterně, kde jedeme s projekcí, je to ještě viditelnější, ale záleží na úhlu pohledu. Mě jako tanečnici to spíš pobaví. Protože je to zase další historka, kterou jednou budete dávat k dobru. Nebudete přece vyprávět o představení, které se povedlo, ale o tom, kde se něco stalo, takže já to beru vždycky pozitivně. Jinak se tahle profese přežít nedá.

Děkuji za rozhovor a ať se ti daří.

 

Mezinárodní den tance 2017
V sobotu 29. dubna se celý svět a spolu s ním i Česká republika roztančí. Mezinárodní den tance se slaví už od roku 1982. K výročí bylo vybráno datum narození tanečníka a choreografa Jeana-Georgese Noverra (29. dubna 1727 – 19. listopadu 1810), ale Mezinárodní den tance není jen oslavou tance jako divadelního umění. Je oslavou tance ve všech jeho podobách a také všech jeho funkcí. Tanec je unikátní forma komunikace, kterou je možné sdělit emoce a pocity, jaká slova definovat nedovedou. Tanec léčí a tanec spojuje, tanec je oslava i modlitba, milostné svádění i boj, projev nespoutané svobody, splynutí s pravidelně tepajícím pulsem vesmíru.

Letošní poselství bylo vybráno ze slov americké tanečnice a choreografky Trishy Brown, která zemřela letos 18. března:

„Tanečnicí jsem se stala proto, že jsem toužila létat. Dojímala mě dokonalost zemské přitažlivosti. V mých tancích není žádný skrytý smysl. Jsou duchovním cvičením v tělesné podobě.

Tanec komunikuje a rozšiřuje univerzální jazyk, plodí radost, krásu a pokrok v lidském vědění. Tanec je kreativita… stále nová… kreativita myšlení, příprav, provedení a prezentace. Naše těla jsou nástroji výrazu, nikoliv médiem reprezentace. Tento pohled osvobozuje naši tvořivost, což je ta nejpodstatnější lekce a dar umělecké činnosti.

Život umělce nekončí s věkem, jak se domnívají někteří kritici. Tanec tvoří lidé, lidé a myšlenky. Coby publikum si můžete tvůrčí impuls vzít s sebou domů a využít jej ve svém každodenním životě.”

Toto poselství je určené tanečníkům a milovníkům tance po celém světě. Publikováno bylo také jako pocta Trishe Brown, text z jejích písemností a prohlášení sestavila její blízká spolupracovnice Susan Rosenberg. Najdeme v něm její pohled na její práci a hodnoty, které vyjadřuje.

Co všechno se bude v Mezinárodní den tance dít u nás? Pomůže Taneční mapa, na které najdete akce v Praze i v regionech. Přidávají se všechny významné soubory a prostory, počínaje Národním divadlem, které opět propůjčí tanci náměstí Václava Havla (takzvanou piazzetu). Nejzajímavější akce najdete jako minulý rok na Taneční mapě zde

 

Michal Hančovský vystavuje taneční fotografie v Drážďanech
Česká taneční fotografie je na cestách. Festival Dance Transit. Praha. Dresden. Leipzig probíhá tento měsíc a prohlubuje historicky tradiční spolupráci mezi německou a českou taneční scénou. Kromě hostování některých souborů a choreografů (Věra Ondrašíková, DOT504, Peter Šavel a Tereza Ondrová, Spitfire Company) probíhá v Drážďanech v Hellerau týdenní fotografická výstava Michala Hančovského. Pod názvem InsTANZ se skrývá výstava černobílých tanečních fotografií, která představuje průřez událostmi zahraničních i českých tanečních souborů dokumentovaných od roku 2013 až doposud. Světlo, které zachycuje malbu těla v prostoru, prezentuje patnáct obrazů, jejichž sjednocujícím prvkem je tanec. Tělo jako linie, tělo jako tvar, tělo jako kresba v prostoru – i tak lze nahlížet na taneční siluety na fotografiích, které zachycují významné taneční soubory a jejich umělce (Balet Národního divadla – Czech National Ballet, Akram Khan Company, Sasha Waltz & Guests, Batsheva Dance Company).

Michal Hančovský (*1984) je český fotograf, působící v Praze. Zabývá se převážně divadelní, portrétní a reportážní fotografií. V průběhu studia sociálních věd na univerzitě Palackého v Olomouci strávil rok na Utrecht University v Nizozemí, kde absolvoval řadu workshopů zaměřených mimo jiné na portrétní fotografii. Po návratu navázal spolupráci s divadly a tanečními soubory a v současné době se věnuje i fotografování umělců pro galerie, spolupracuje s návrháři, zpěváky, osobnostmi showbyznysu a také časopisem Cosmopolitan a dalšími magazíny. Fotografie jako médium ho fascinuje a otevírá mu možnosti kreativní spolupráce napříč různými obory. V tomto shledává impuls ke své tvorbě, kde propojuje tanec a svět módy.

Jak si našel cestu k tanci a co jej na něm fascinuje?

„Na taneční fotografii mě baví její rozmanitost, prostředí, ve kterém se díky ní pohybuji, a kreativita, kterou mi nabízí. Užívám si proces fotografování, kdy mohu nejen pozorovat a zaznamenávat pohyb tanečníků, ale i sledovat vztahy mezi tanečníky a choreografy a mezi tanečníky navzájem.

Tento specifický umělecký svět mi dává možnost být němým svědkem tolika událostí, které se někdy zdají až ‘pohádkově‘ snové, jindy groteskní a příště je zase mohu vidět absurdně tragické. Taneční fotografie je pro mě cesta, kterou rád zkoumám z různých pohledů zpoza objektivu. Pomáhá mi otevírat dveře i k módní fotografii, která mě stále více zajímá. Myslím si, že v současné době je velmi dobrým přítelem tance. Tanec a móda mají skvělý tvůrčí potenciál, a ten bych ve své práci rád využil.“

Fotogalerie se svolením autora: