Tanec Praha: méně tance, více slov?

Svérázný pokus Lucy Guerin 
Festival Tanec Praha
je akcí, bez které by červnová kulturní nabídka nebyla v Praze úplná. Ne každý na něj chodí, ale je všeobecně známou událostí, oboru přináší užitečnou konfrontaci se zahraničními hosty a diváky seznamuje s novými trendy. Letošní už dvacátý šestý ročník odstartoval 2. června sérií tří představení z dílny australské choreografky Lucy Guerin. Její soubor vážil uznale velkou cestu do Prahy s inscenací Conversation Piece. A už z pouhého názvu cítíme, že tanec nebude jediným médiem, se kterým tento sedmdesátiminutový opus pracuje.Choreografka Lucy Guerin se v něm zabývá vlivem nových médií na náš každodenní život a komunikaci, samotné téma ale vzniklo až v průběhu tvorby. Jak sama vysvětlila i v diskusi po představení, prvotním záměrem bylo zkoumat a propojovat v jedné inscenaci svět tanečníků a herců: společná práce má prověřit možnosti i limity, posunout hranice obou profesí při tvorbě, konfrontovat přístup. Protože při práci dnes řada tanečníků používá „chytré telefony“ k přehrávání hudby, zaznamenávání hotových sekvencí choreografie a podobně, stává se i technika spolutvůrcem, kterého nelze opomenout.

Conversation Piece je tedy sondou do obou problematik – ukazuje svérázný pokus o propojení tvůrčích potenciálů tří herců a tří tanečníků a současně je konfrontuje s vlivem technologií, kterému i většina z nás už podlehla. Vždyť iPhone nebo jiného jeho chytrého kolegu má dnes skoro každý. Inscenace je z velké části improvizovaná. Zahajují ji tanečníci, kteří nejprve předstupují před publikum a začnou si jen tak, bez přípravy povídat. Svůj nijak zvlášť hluboký nebo objevný rozhovor zaznamenávají na šest iPhonů, o něž se pak všichni interpreti podělí. Protože úvodní sekvence je improvizovaná, nelze připravit titulky, takže ten, kdo nerozumí anglicky, je o část představení ochuzen, tanečníci občas zažertují a tak či onak je příjemnější vědět, o čem se vlastně celou hodinu a půl baví. Nevadí ale, když divák nejprve neporozumí australskému přízvuku, protože text se ještě mnohokrát zopakuje.Nejprve je celý rozhovor reprodukován herci, kteří jej poprvé slyší na jevišti ze sluchátek telefonů, podle nálady přidávají výraz řeči a postupně i omezenou škálu gest, která nijak nesouvisí s řečí, ale to je úmysl: mluvené slovo často nekoresponduje ani s tím, jak se cítíme, co si skutečně myslíme a jak jednáme. Tolik základní poselství. Podobných hříček se objeví řada. Tanečníci a herci opakují úryvky textu, ale jejich vztahy na jevišti jdou spíše proti jeho smyslu nebo se s ním míjejí, někdy směřují k hádce, někdy se jen neposlouchají, několikrát je hra se slovy přerušena přehráním písně. Tehdy se tři tanečníci dávají do tance, který je ale dost jednoduchý a na první (ani na druhý) pohled nenese žádný význam nebo sdělení, jen ilustruje líbivou písničku. Několik scén zaujme, například humorný pohybový souboj mezi tanečnicí a korpulentnější herečkou, která se snaží imitovat její pohyby, anebo pasáž, v níž tanečník manipuluje hercem jako loutkou a naslouchá stále se opakujícímu monologu. Tyto situace jsou dané, stejně jako choreografie písniček.

Kromě telefonů, jež nosí v kapsách nebo je napojují na porty spuštěné ze stropní konstrukce, je na scéně jen několik laviček s plastovými sedadly, které interpreti čas od času přeskupí, a tak připomínají chvíli cestující v čekárně, chvíli výletníky na lavičce.Jako experiment je inscenace zajímavá, ale není příliš dynamická. Jako kdyby se jí více bavili interpreti než diváci. Pro herce a tanečníky jde jistě o novou zkušenost, kterou si užívají, ale inscenace svou skládačkovou kompozicí působí trochu nehotově. Ale nastoluje jednu otázku. První inscenace největšího tanečního festivalu obsahuje více slov než tance a pohybu. Je to náhoda nebo úmysl? Znamená to něco pro tanec jako médium, dostali jsme se snad do fáze, kdy musíme přiznat, že jeho výrazové a významové prostředky jsou omezené natolik, že pro konkrétní sdělení vždy musíme sáhnout ke slovům? Je to celosvětový trend, odvracíme se od čistě tanečních inscenací a čeká nás budoucnost jen v syntetickém divadle? Nebo se jen vrací na přetřes tři sta let starý spor Jeana-Georgese Noverra a Gaspara Angioliniho?

Hodnocení autorky recenze: 65 %
***

Taneční historie v přímém přenosu
I druhý host programu, francouzský tanečník Cédric Andrieux vystoupil v sólu, ve kterém dominuje verbální složka nad tou taneční. Ale protože tentokrát šlo o předem daný scénář, dočkali se diváci i překladu, ačkoli tanečník text pronášel velmi srozumitelnou angličtinou. Inscenace spočívala na dvou pilířích: tanečník před námi jednak rozvíjí část životních peripetií, kterými prošel od dětství až do přítomného okamžiku. Andrieuxovi je třicet šest let a jeho taneční kariéra ještě pokračuje, prostřednictvím své osobní historie však seznamuje diváky s podobou tance ve Francii a Spojených státech v osmdesátých a devadesátých letech a s tvorbou a stylem práce choreografa Merce Cunninghama (1919–2009), v jehož souboru strávil větší část kariéry.

Andrieux nás seznámí se svými začátky, kdy se coby chlapec, ve kterém nikdo neviděl talent, rozhodl stát současným tanečníkem, poznáme trochu jeho matku, jeho školní peripetie. Předvede nám sólo, kterým absolvoval, ale především názorně ukazuje Cunninghamův přístup k choreografické tvorbě, pedagogice a k tanečníkům. Dozvíme se, jak vypadá začátek jeho každodenního tréninku, který byl po léta neměnný. A dozvídáme se i co si o něm tanečník při cvičení myslí. Ukáže nám, jak je Merce učil novou choreografii sedě v rohu sálu pouze na základě slovního popisu kvality pohybu, který trochu připomíná Labanovu analýzu. A popíše nám i jeho přístup k tanečníkům, kteří například studovali choreografie na ticho a hudbu slyšeli poprvé na premiéře. Merce Cunningham nutil své tanečníky jít až na hranice jejich možností, což pro ně bylo frustrující alespoň do té chvíle, kdy přišli na to, že mu nejde o dokonalé provedení, ale o prožitek krajnosti samotný. Andrieux popisuje choreografa takového, jak jej poznal sám, nevěnuje se období, kdy Cunningham spolupracoval s Johnem Cagem, období, kdy se rozvolnil vztah mezi tancem, hudbou a prostředím, kdy Evropu zasáhla první vlna happeningů a site specific projektů. Osmdesátá léta, kdy, počítáme-li dobře, Andrieux tanec studoval, byla druhou érou inspirace americkou modernou, a právě Cunninghamův vliv na evropskou taneční scénu byl velký, zejména prostřednictvím jeho vlastních žáků, kteří v Evropě vyučovali nebo tvořili především ve Francii.Andrieux se svěřuje i s úlevou, kterou pocítil, když odešel od Cunninghama do baletního souboru v lyonské Opeře a začal pracovat v choreografiích jiných autorů, ačkoli pro něj byl třeba oříškem repertoár Williama Forsytha vyžadující klasicky školené tělo. Předvádí sólo od Trishy Brown, které je uvolněnější než geometricky přesný Cunningham: tanečník najednou uvolňuje energii do prostoru, jeho tělo není stoprocentně napjaté a nepohybuje se strojovou přesností, ale ve volném proudu. A nakonec se dostáváme i k práci choreografa, který je autorem koncepce tohoto sóla, k Jérôme Belovi. Pro kontrast k ostatním zakončuje Andrieux představení ukázkou z jeho inscenace, ve které jsou tanečníci sami za sebe jako civilní jedinci, z inscenace Show Must Go On, která spočívá v přesném kopírování obsahu populárních písní: například Every Breath You Take znamená pro tanečníky toliko předstoupit před publikum a čtyři minuty si je prohlížet, zatímco taneční hudba zůstává nepovšimnuta.

Až na tuto poslední výjimku nepoužívá Andrieux při své exhibici hudbu a všechny úryvky choreografií tančí na ticho. Vyvstává možná otázka, zda je tím tanec více osvobozený, anebo ochuzený, neboť pokud diváka nerozptyluje hudba a vnímá pouze pohyb zrakem, vidí mnohé, čemu by jinak nevěnoval pozornost. Třeba to, že pohybový materiál Cunninghamovy choreografie z devadesátých let je prakticky týž jako v sólu z let padesátých. Pohyb bez hudby vyvolává zhusta smích, protože hudba jaksi usměrňuje smysl a dodává kontext, bez ní si pohyb a gesto můžeme vyložit novými způsoby a fantazie pak pracuje na plné obrátky. Andrieux tančí v civilním tréninkovém oblečení, jen pro pasáž pojednávající o práci u Merce Cunninghama se převléká do nevzhledného celotrikotu, který budí u publika rovněž pobavení.Andrieux nakonec byl možná překvapen více publikem než ono jím. Diváci se po celou dobu náramně bavili ironickým podtextem, který vyčetli z jeho komentáře vlastní kariéry a chodu tanečního světa. Bavil je pohyb bez hudby, bavil je text i tanečníkova dikce. On sám v diskusi po představení popřel, že by humor měl být záměrně vytvořenou složkou inscenace, prý se snaží jen být upřímný. A tak se valná část diskuse stočila právě k otázce, co právě české publikum tak pobavilo na představení, které třeba to německé nebo belgické sleduje bez zvláštních reakcí. Diskuse s tvůrci jsou jinak součástí každého představení, které v Ponci probíhá, vede je taneční kritička Jana Návratová za zdatné pomoci produkční 420PEOPLE Báry Čermákové jako tlumočnice. Publikum se někdy ptá a někdy si spíš povídá, jako tomu bylo nyní. Ohlas na sólo, které je autobiografií v reálném čase, byl velký. Snad si diváci kromě pobavení odnesli i něco víc, byla to dobrá příležitost vidět kousek taneční historie v kontextu a zažít i svéráznou koncepci inscenace, ve které autoři lehce mystifikují publikum, když mu podsouvají dojem, že během osmdesáti minut proniklo do celého života jednoho tanečníka. Což je samozřejmě jen iluze, ale milá.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

Uvidíme, co přinese Tanec Praha dál a zda se v i v dalších inscenacích bude tolik drát na povrch slovo a řeč. V pondělí 9. května se v rámci festivalu uskuteční nová premiéra Spitfire Company s názvem Animal Existus, která bude zřejmě o poznání vážnější: jako své téma si tým pod režijním vedením Petra Boháče zvolil psychické trauma. Rozběhnou se také Evropské taneční laboratoře, které přinášejí drobnější taneční projekty, a festival probíhá paralelně také v regionech, kam se vedle domácích produkcí vydávají i zahraniční hosté.

Tanec Praha 2014

Conversation Piece
Choreografie, režie: Lucy Guerin
Scéna, kostýmy, světelný design: Damien Cooper
Hudba a zvukový design: Robin Fox
Zvuk: Nick Roux
(Koprodukce: Belvoir / Lucy Guerin Inc )
Premiéra 25. 8. 2012 Belvoir St Theatre Sydney
(psáno z reprízy 3. 6. 2014 Divadlo Ponec Praha)

Interpretace: Megan Holloway, Stephanie Lake, Alisdair Macindoe, Rennie McDougall, Katherine Tonkin, Matthew Whittet

www.lucyguerininc.com
***

Jérôme Bel
Cédric Andrieux
Námět a spolupráce: Cédric Andrieux
S použitím úryvků z děl:
Trisha Brown: Newark
Merce Cunningham: Biped, Suite for 5
Philippe Tréhet: Nuit fragile
Jérôme Bel: The show must go on
Koučing: Jeanne Steele (Merce Cunningham) a Lance Gries (Trisha Brown)
(koprodukce Théâtre de la ville Paříž / Festival d’Automne Paříž, R. B. Jérôme Bel Paříž)
Premiéra 14. prosince 2009 Théâtre de la Ville Paříž
(psáno z reprízy 5. 6. 2014 Divadlo Ponec Praha)

www.jeromebel.fr
www.tanecpraha.cz

Foto Brett Boardman, Herman Sorgeloos

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Guerin: Conversation Piece (Tanec Praha 2014)

[yasr_visitor_votes postid="111549" size="small"]

Vaše hodnocení - Bel: Cédric Andrieux (Tanec Praha 2014)

[yasr_visitor_votes postid="111552" size="small"]

Mohlo by vás zajímat