Tanec Praha slaví čtvrtstoletí

  1. 1
  2. 2

27. 5. – 4. 7. 2013
Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla Tanec Praha

Dvacet pět let festivalu Tanec Praha znamená především dlouhou dobu usilovné práce, vytrvalosti a neobvyklé neústupnosti zakladatelky a ředitelky festivalu, Yvony Kreuzmannové. Během těchto let se toho hodně změnilo – od počátečního nadšení zvaných hostů, kteří přijížděli často ze solidarity i obdivu k naší polistopadové přeměně, až přes šílené křeče kolem neustálého snižování grantových podpor a tudíž opakovaně omezených možností.Tanec Praha má co oslavovat. Podařilo se totiž za tu dobu předvést plejádu slavných i méně známých tanečních souborů z celého světa. Pro publikum i profesionály leckdy šokující, někdy těžce stravitelné sousto. Ne vždy se může totiž zdát, že to, co se právě odehrává  na jevišti, je a vlastně může být i tancem.

Dříve byla zdejší kritéria pro tanec skutečně úzce vyhraněná, a to především na velká divadla a státní instituce, které provozovaly hlavně baletní díla a nebo na soubory, které udržovaly lidové tance. Takže snahy o současný taneční rozvoj a autorskou tvorbu se spíše skrývaly pod hlavičkou  amatérského dění nebo v jistém druhu undergroundu.

Systematicky začaly přijíždět soubory a choreografové, v jejichž  rukopise není vždy ladnost a estetika – naopak se v něm taneční pohyb  stává často brutálním, syrovým, nedokončeným, někdy až nápadně dynamickým. Nutné zmínit Ohada Naharina, Williama Forsytha, Maguy Marinovou, DV8 Lloyda Newsona, Wima Vandekeybuse… Ale i Merce Cunninghama, Trishu Brownovou, Twylu Tharpovou.

Zdařilo se často i nemožné a během let festivalové historie se již diváci skutečně přizpůsobili, obohatili, otevřeli se a snad skutečně částečně i vychovali. Alespoň celkové povědomí se v tomto smyslu skutečně pootevřelo. Tanec získal a má najednou jiný rozměr.

Letošní program začal 27. května již tradičně představeními pro děti. Tanec dětem se koná opakovaně již několikátou sezónu. Hlavní oficiální část festivalu začala 3. 6. 2013. Ve dvou vzpomínkových a slavnostních večerech nazvaných Reminiscence se sešly významné osobnosti, které v Praze často vystupovaly.

Pozvání od Yvony Kreuzmannové přijal finský tanečník a choreograf Jorma Uotinen, který před lety Prahu šokoval. Zatančil si i zahrál komické sólo La Diva. Krátce vystoupil i dánský umělec Palle Granhøj a tanečnice kubánského původu, Aline Sanchez Rodriguezová, s ukázkou ze samostatného tanečního večera Aline not alone souboru Granhoj Dans.Ohad Naharin, izraelský choreograf světového významu hostoval na festivalu také několikrát. Tentokrát zatančila Nataša Novotná, zastupující soubor 420 PEOPLE, spolu s Rachael Osborneovou z Izraele Naharinovu choreografii B/olero na moderní verzi slavného Ravelova díla.

Chou Chang Ning, výjimečná tanečnice ze slavného souboru Cloud Gate Dance Theatre of Taiwan, předvedla ukázky z děl choreografa Lin Hwai-mina, jehož dvě legendární představení Tanec Praha v minulosti do Prahy přivezl. Na jeho celovečerní představení Moon Water ve Vinohradském divadle se nedá zapomenout a právě z něj jsme sledovali meditativní sólovou ukázku. Celý večer doplňovalo několik filmových dokumentů popisujících vznik, průběh a nezapomenutelné a úspěšné okamžiky z festivalové historie.

Belgický soubor Dame de Pic se představil v Divadle Ponec 6. června 2013

Představení Lamali Lokta francouzské choreografky Karine Pontiesové bylo vlastně prvním představením festivalové přehlídky. Inspirací k tomuto dílu byla výtvarná předloha a specificky pak vrstvení papíru, hmoty, kterak se při vlastní výrobě papíru přetváří. To bylo vlastní východisko k jednotlivým scénám a situacím.

Na scéně sedí starší muž a kolem něj je omotaná dívka. Postupně rozeznáváme její postavu a sledujeme, jak se vynořila z objetí. Snaží se překonat jakýsi val, překážku, vytvořenou z kusu koberce. Postupně se dívka odroluje spolu s kusem této krytiny, která se do určité míry stává významovou součástí následného pohybově tanečního příběhu. Do prostoru se postupně exponují tři aktéři – tanečníci. Prolézají jakými dveřmi, omezeným vchodem nebo lisem. Začíná se vyvíjet dialog mezi dvěma posléze třemi muži, kteří se po sobě převalují, vtahují se jeden do druhého, přetahují se. Je patrné, že i když pohybové prvky jsou na principu kontaktní improvizace i nonverbálního jednání, nejedná se o vztah jako takový. Něco napodobují, něco nám chtějí naznačit. Nějakou lidskou činnost, snad výrobu nějakého materiálu, lisování, tvarování, množení, násobení?

V podobném smyslu se dále vyvíjí příběh tanečnice a muže. Mají něco spolu nebo se jen navzájem provokují ? Spíše než o emoce jde o jen náznak, symbol spojení. Tanečně se však rozvíjí zajímavá a náročná partneřina.

Následuje řada krátkých sól a veselých a vtipných čísel, někdy více artistních až cirkusových gagů, jindy až dětsky naivních.

Karine Pontiesová má k Praze a českým tanečníkům velmi blízko. Je tady již poněkolikáté a vždy je její tvorba inspirativní.

Soubor Peeping Tom je v Praze poprvé

Událostí festivalu je letos předvedení belgického souboru Peeping Tom s představením 32 rue Vandenbranden. V Hudebním divadle Karlín se odehrálo dvakrát 18. a 19. června 2013.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Lamali Lokta (Tanec Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="60106" size="small"]

Vaše hodnocení - 32 rue Vandenbranden (Tanec Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="60109" size="small"]

Mohlo by vás zajímat