Tanec a výtvarné umění. Nejen o tom v novém tanečním týdeníku

  1. 1
  2. 2
Týden s tancem (41) – od 9. do 15. října 2017. V dnešním vydání najdete: Nová dávka tanečního zpravodajství - pohybově-výtvarná performance na festivalu 4+4 dny v pohybu, improvizace v Altě, tanec ve výtvarném prostoru i zprávy ze zahraničí.
4+4 dny v pohybu 2017 (zdroj FB festivalu 4+4 dny v pohybu)


Na skok na festivalu 4+4 dny v pohybu
Festival 4+4 dny v pohybu je multižánrový, a jako na takovém diváka nic nepřekvapí a může očekávat vše, od tance přes divadlo neidentifikovatelných žánrů až po výtvarné umění. Jedna z performancí, která se konala v neděli v divadle Alfred ve dvoře, byla právě kombinací pohybového divadla a výtvarna a jevila se povětšinu času jako sochařské dílo vytvořené z živoucích těl. Čistě, jednoduše a nedivadelně. Těkající mysl a oči se musí hodně soustředit, i když vystoupení trvá jen něco kolem půl hodiny.

Že choreograf Philippe Saire pracuje s optickou iluzí, jsme se dozvěděli už předem, konkrétní reference si v předkládaném výjevu každý najde sám a mírným vodítkem mu může být vzpomínka na choreografii Black Out, která byla uvedena před několika lety na Tanci Praha (naši recenzi najdete zde). Tehdy šlo o větší „plátno“, nyní spíš o minimalistickou kresbu, takovou taneční rytinku, grafiku. Na Black Out jsme shlíželi z ochozu jako na obraz, který tanečníci tvořili pod diváky na zemi, na Vakuum pak z tradičního pohledu z hlediště, ale matoucí byla iluze dvou perspektiv, kterou choreograf vytvořil hrou světla a stínu. V divákovi budil dojem, že se dívá částečně na výjev zavěšený uprostřed prázdné zdi jako v rámu obrazu, kterým byly jen dvě neonové trubice. V určitých okamžicích se však tato plocha jevila jako nazírána shora, pohled do jícnu neidentifikovatelné jámy, z níž vyčnívají torza stojících mužů – ve skutečnosti však zaklesnutá někde v temnotě na boku v nám neviditelné konstrukci.

Výtvarný dojem z dvou nahých těl byl dostatečně silný na to, aby odfiltroval jakékoli jiné konotace. V prvním okamžiku se z temného obdélníku nořily sotva postřehnutelné plochy či náznaky končetin, nejprve jen jako světlý stín na temném podkladu, abstraktní kresba v psychologickém testu, později jako neživé objekty. Hodnou chvíli trvalo, než divák v představě zasadil část do celku a jasněji si uvědomil, na jakou část těla se vlastně dívá, a i tak působila spíš jako předmět, zavazadlo, kost zvířete, cosi nelidského. S přibývajícím odhalováním směřoval dojem logicky ke konkrétnímu vnímání figury jako na fotografii nebo obrazu. Ale lidskost torz a končetin zůstala v pozadí, dokud tanečníci neukázali i hlavy.

Ve výjevu se dala vysledovat jakási stoupající dynamika, ačkoli pomalé pohyby při vynořování a zanořování dráždily trpělivost po celou dobu. Lze se jen dohadovat, jak byla performance technicky vyvedena, kde a jaké byly záchytné body, které držely těla tanečníků často v horizontální poloze, a přitom na nich nebylo vidět přepětí. Hra svalů však ano, ačkoli mnohdy byl dojem až nelidský, jako kdyby se před diváky svíjel trup neznámého živočicha nebo hmyzí zárodek (milovníci sci-fi kinematografie by jistě mohli využít mnohem bujnější rezervoár představ). I to je úmysl a zřejmě hra s divákovou imaginací a s jeho mozkem – na základě jakých vizuálních údajů vůbec definujeme, že se díváme na lidskou bytost, kolik atributů náš mozek potřebuje vnímat, aby si tím byl jist ve svém instinktu, nejen proto, že ho přesvědčujeme logikou práce šedých buněk…

Působivá podívaná to byla, na druhou stranu tato vizuální exhibice zanechává dojem pouhého laboratorního pokusu (učiněného na performerech i divácích). Estetický, vybroušený výzkum, ze kterého vznikl velmi zajímavý nápad – který ale teprve čeká na to, aby byl zapojen do nějaké skutečné inscenace, kde by mohl vypovídat a získat další význam než pouhé „tady jsem a jsem poutavý“. Jako slovo, které se ještě nestalo řečí, nesložilo se v promluvu. Možná zůstane navždycky jen pohybující se malbou. Ale bylo by škoda nezakomponovat takový tah do rozsáhlejší fresky, která by vypovídala o něčem větším.

Hodnocení autorky recenze: 75%


4+4 dny v pohybu 2017

Vacuum (Vakuum)
Choreograf, režisér: Philippe Saire

Choreografie: Philips Chosson a Gyula Cserepes
Scénografie: Léo Piccirelli
Zvukový design: Stéphane Vecchione
Hudba: What Power Art Thou z Krále Artuše Henryho Purcella, nahráno Fink and the Concertgebouw Orchestra
(koprodukce Théâtre National de Chaillot, Paříž / La Bâtie-Festival de Genève)

Premiéra 23. října 2016 La Bâtie-Festival de Genève Ženeva
(psáno z reprízy 8. října 2017 Alfred ve dvoře Praha)


Studio ALTA pozve na improvizaci

Ve Studiu ALTA čeká diváky další setkání s improvizací v tanci, to už tak trochu vlastně k Altě patří. V pátek 13. října přichází druhý díl série improvizačních večerů Po pás #2, ve kterém se představí tuzemští tanečníci a také pravidelný host české taneční scény a představitel jednoho z přístupů k improvizaci Julyen Hamilton.

V improvizačních večerech se spolu na jevišti potkají umělci z různých oborů. Prostor společně opanují tanečníci, hudebníci, performeři a světelný designér. Každý večer má svého kurátora, který sestavuje skupinu vystupujících lidí a může být také jedním z nich. Jedinou důležitou podmínkou je, že vystupující spolu déle než rok umělecky nespolupracovali. Budou v tom „až po pás“ a popasovat se s tím budou muset před zraky diváků. Kurátorkami tohoto večera jsou Lucia Kašiarová a Jana Novorytová, hosty jsou hudebníci Jan Železný a Ivan Palacký, polská tanečnice Malgorzata Haduch, světelný designér Jan Beneš a ve druhé části právě Julyen Hamilton.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář