“Taneční chameleon” Martin Dvořák: Člověk se musí stále dívat dopředu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zažil jsi velké projekty na velkých jevištích. Nikdy nezapomenu například na tvou roli Oscara Wilda v opeře Salome v Landestheater v Insbrucku, kdy jsi po celou dobu neslezl z jeviště. Standing ovations vyprodaného hlediště, když jsi poosmé spolu se sólisty vyšel před oponu? Jaké to bylo? 

Ano, tohle byl jeden z kusů, který mohu považovat za jeden z životních. Tam jsem byl vším, čím jsem chtěl na jevišti být, tanečníkem – hercem, po boku pěvců, hybatelem děje, velkou postavou pod režijním vedením slavné Brigitte Fassbaender. Navíc jsem tu roli hrál během deseti let ve dvou verzích. Vnímáš, jak zraješ, jak tu roli proměňuješ, jak ji naplňuješ něčím novým, jiným. Stačí pohled, gesto, kterým si podmaníš, zasáhneš publikum, navíc na pozadí geniální hudby. A úspěch? Ano, standing ovation hladí ego, ale v závěru, už jsem chtěl spíš do šatny a uchovat si ty okamžiky v sobě, protože víš, že jednou nebudou, že vše je jen do času. Takže cítím vděk.

Co ty sám považuješ za svůj životní výkon?

Jmenovat role, které český divák stejně neviděl? Nebo divadla? Nevím. Bylo jich hodně, stejně jako choreografů. Myslím, že mou silnou stránkou byla žánrová všestrannost. Stavěl jsem na silné technice, ale posouval jsem kroky do roviny obsahové. Dělal jsem jak neoklasiku, tak „ujetou“ postmodernu na tanečních festivalech a v „garážích“. Vším jsem rád. Jen teď vnímám určitý rozpor v tom, že když se nezařadíš, tak tě ten oficiální systém – proud – nevytáhne nikam dál. Jsem prostě osamělý běžec na dlouhé trati. Peloton je buď přede mnou či za mnou. Jeho součástí nejsem, tak jsem aspoň originál.

Martin Dvořák (zdroj ProART)

Přecházím teď od tanečních rolí do sféry choreografování. Jak vzpomínáš na své začátky, na Gabriela Liona například, ve kterém jsem tančila v roce 2004 v Terezíně. To byla docela síla.

Na to moc rád vzpomínám. To téma bylo neskutečně silné a nadčasové. Inscenovat tanečně dílo – drama Viktora Frankla moc lidí nedělá. Spoustu věcí bych dnes udělal jinak. Svým způsobem je to mladická drzost se do něčeho takového pustit, ale myslím, že se k tomu jednou vrátím a předělám s odstupem let. Je tam velký potenciál. Ten poloamatérský projekt měl obrovskou energii, všechny nás změnil, otevřel dveře, dal vzniknout celému ProART. A myslím, že to poznamenalo i všechny naše další aktivity. Tak nějak věci mezi nebem a zemí…

Tam také vznikla myšlenka založit festival nejen pro tanec, ale i zpěv, herectví, fotografii a další umělecké žánry. Jaké byly ty sny na začátku a jak hodnotíš realitu po 15 letech pravidelné nekončící dřiny?

Na začátku stály velké sny a ideály. Ty to ale celé neutáhnou. Dělali jsme oba a já stále ještě dělám spoustu vysávající organizační práce. Položit jsme to chtěli nesčetněkrát. Ale po každé té krizi jsem došel k závěru, že tomu ještě věřím, že to je takový můj úkol na světě. Že se mi to vrací ve spoustě lidských emocí, které se kolem toho víří. Že je to poslání, často špinavá práce, ale má to smysl pro společnost i jedince. Vychovali jsme a ovlivnili řadu umělců a jednotlivců. A i když je tu řada pohledů skrz prsty, tak většinou od lidí, kteří to nezažili, nepochopili, nebo jen prostě závidí. Festival sem přivedl řadu lektorů, více jak stovku, plno jich přiměl vůbec učit, sdílet svou tvorbu jinak než přes jeviště. S málo financemi jsme realizovali velká představení. Různé úrovně, hledání, ale taky barevnosti, estetik, obsahu. Snažím se stavět víc na lidskosti než na uměleckých ambicích, dramaturgické vyhraněnosti a často pak i narazím, když to nějaký umělec, kolega nebo kritik vidí jinak. Vždycky jde o to ta ega a energie nějak vybalancovat. To je velká životní škola a příležitost. A až to nebudu mít dělat, tak se to samo zavře a do cesty přijde jiný úkol. V to já věřím.

Martin Dvořák, Strasti, Bern 2003 (zdroj ProART)

Tančila jsem v několika tvých projektech, sama snad nejraději vzpomínám na roli Marty po boku tebe, jako Jiřího podle hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolf? To byl opravdový Tanztheater. Užili jsme si na jevišti s Lenkou a Petrem Kolářovými, myslím, silné divadelní emoce. Jak na tuhle dobu vzpomínáš ty a jak vlastně vybíráš témata pro svá choreografická díla?

Vzpomínám hodně a rád, ale na druhou stranu se člověk musí dívat dopředu. Jak říká Soňa Červená – co bylo, už neexistuje. Albeeho jsem měl moc rád, mám pocit, že se k tomu mohu ještě časem vrátit a dozrát do správného věku té postavy. Vlastně to byla docela drzost tanečně zpracovat americkou konverzačku. Ale v tom žánru, jak jsme to dělali, to bylo docela nezvyklé. Vím, že jsme začínali hodně teatrálně až pantomimicky a skončili v naprosté coolnes moderně, která asi na ty diváky zapůsobila. Pochopitelně o herecké technice mluvit nemůžeme, ale stálo to na naší autenticitě a ostatně si pořád myslím, že jsme určitým způsobem předběhli trend v tom „tanečním mluvení“ alias hlasovém projevu u tanečníků. Dneska to dělá kde kdo, ale před těmi čtrnácti lety jsme s tím u té „odborné“ veřejnosti pěkně narazili.

A témata? Tak všeobecně vždycky řeším mezilidské vztahy, reaguju na hudbu nebo na text. S nadsázkou řečeno, balancuju mezi poetikou a politikou.

Těžko se dá v tomhle rozhovoru vyjmenovat všechno z dlouhé řady tvých choreografií. Máš spočítané, kolik celovečerních projektů jsi už choreografoval a kolik menších věcí? A navíc velkou část z toho, dá se říct, ve vlastní produkci?

Ne, už to nepočítám. Jde to do desítek, ale stovku jsem, tuším, ještě nepřekročil. A je i těžké rozlišit, co je celovečerní, co krátkometrážní, ve vlastní produkci nebo pro druhé.

Martin Dvořák, Gli Uccellatori (foto Herwig Prammer)

Pohybuješ se v širokém spektru velmi různorodé spolupráce. Od práce pro ProART, po díla na objednávku se symfonickým orchestrem nebo na velkých divadelních jevištích. Dá se to nějak shrnout, co máš raději?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na