„Taneční chameleon“ Martin Dvořák: Člověk se musí stále dívat dopředu

Rozhovor s Martinem Dvořákem, brněnským rodákem, tanečníkem a choreografem, režisérem, organizátorem, autorem, pedagogem, renesančním umělcem, který na české scéně již patnáct let realizuje svou invenci prostřednictvím vlastní nezávislé ProART Company a mezinárodního ProART Festivalu. Rozhovor vzniká jako bilanční ohlédnutí za dosavadní tvorbou i jako vize do blízké i vzdálené budoucnosti.
Martin Dvořák, Sissi (zdroj ProART)

Jsi na prahu čtyřicítky. Pociťuješ krizi středního věku? Co by sis obrazně řečeno přál jako dárek k té čtyřicítce?
Krize pociťuju kontinuálně už od dob, co stojím na jevišti, tedy přes třicet let. Pořád to věčné nahoru dolů. Ale po čase si člověk zvykne. Patří to k tomu, je to stav, ze kterého tvoříš, lezeš nahoru, bojuješ za sebe i za druhé. Za produkční hlouposti i za vyšší umělecké ideály. Ale jistě, ve čtyřiceti je člověk vnímán jako tanečník stařec. Cítím to, ale spíš než na sobě na svém okolí. Fyzicky se určitě tělo mění. Nemám již potřebu jako dřív rvát kulisy. Ale přesto věřím, že obsah a energie, kterou na jeviště přináší interpret mého věku, sem patří, že ji diváci a společnost potřebují, protože je v ní lidská odžitá zkušenost, určitá hloubka. A to ve dvaceti na jeviště nepřineseš, to máš na starosti jiný věci spojený s formou, efektem, virtuozitou. Cítím se teď dobře, mám pocit, že si jeviště vnitřně užívám a jsem za něj víc vděčný než dřív. Teď ještě, aby to pochopila i ta odborná veřejnost a společnost okolo a neposílala tanečníky po třicítce do důchodu a do kanceláří. A dárek? Ten si musím nadělit asi sám. Každá úspěšná realizace vlastního projektu je pro mě dárkem, vítězstvím, dílčím úspěchem. Ale konkrétně beru asi jako dárek k narozeninám projekt o Chopinovi a George Sandové s jednou pražskou herečkou a klavíristou. To je ještě jeden z mých mála snů, které mi pro jeviště zbývají. Vše ostatní bude už jen bonus od pánaboha.

Vraťme se ale na začátek tvé taneční kariéry. Jak vzpomínáš na své dětství a na mládí na brněnské Taneční konzervatoři?
Ty vzpomínky jsou rozporuplné. Úsměvné i hořké současně. Tancovat jsem začal už v šesti letech ve folklórním souboru, pak Psotova baletní škola, konzervatoř. První kroky na jevišti Janáčkova divadla ve mně zanechaly hluboké stopy. Vůně, barvy, emoce, všechno, co divadlo v dítěti může probudit. Konzervatoř je už ta odvrácená strana mince. Rád vzpomínám na některé svobodomyslné a inspirující pedagogy – profesorku Kartouzovou, Unzeitigovou, Vondrovou, profesory Janečku, Kyseláka. Ale je i spousta lidí, které bych rád nějak vytěsnil. A nejsem sám. Já jako premiant třídy jsem těch osm let nějak přežil, ale hodně mých spolužáků způsob výuky a zacházení s dětskou duší poznamenalo na celý život. Ale o tom už bylo řečeno hodně, myslím. Časy se snad pomalu mění k lepšímu.

Jaké byly tvé vzory, když jsi byl v prvním angažmá v pražské Laterně Magice a jaké jsou tvé vzory teď?

Já neměl moc vzorů. Měl jsem inspirace. A nejen v tanci. Určitě na mě měla jako osobnost vliv Soňa Zejdová, Igor Vejsada, dřív ještě Ludmila Ogounová, Marie Šlezingerová nebo později Líba Ovsová a Igor Žukov. S těmi jsem se pak potkal na jevišti v Laterně Magice. Já tam přišel v osmnácti do francouzské éry Jean-Pierra Aviotta. Hodně jsem hrál, učil se od zkušených kolegů, pedagogů, nasával jak houba, ale velké šance dostávali spíš cizinci. Nicméně tančit s velkou francouzskou balerínou Fabienne Moreau byl jakýsi můj tehdejší vrchol. A odchod do PKB bylo určitě správné rozhodnutí. Mě by rutina v Laterně Magice ubila. V současné době jsou mými vzory a inspiracemi především staří herci a herečky, kteří s minimálními prostředky dokážou zasáhnout hodně hluboko. O to mi jde, o krystalický minimalizmus, který něco rozvibruje uvnitř. Interpretačně už se přesouvám k tanečnímu divadlo, baletu už odzvonilo.

Martin Dvořák, Lorenzaccio (zdroj ProART)

V podstatě celou svou kariéru jsi prožil za hranicemi Česka, a přece se sem pořád vracíš. Dá se nějak porovnat dnešní český a zahraniční taneční svět?

Nechci to moc srovnávat objektivně. Vše se vyvíjí, proměňuje. Jen se často sebe ptám, proč jsem měl takovou potřebu se celou tu dobu sem vracet. Kdybych se nevracel a soustředil se na „kariéru“, možná bych byl jinde a dál. Ale to je relativní, zatímco jsem venku stál na velkých jevištích s velkými rolemi, tady jsem dělal tu „avantgardu“. Asi to tak v sobě mám, tu potřebu mít široký záběr. Však víš, já si dnes vymyslím projekt, napíšu grant, rozpočet, oslovím lidi, najdu prostor, vytvořím, nasvítím, zpropaguju, zatančím, odvezu techniku, uzavřu, vyúčtuju a jdu dál. A to všechno paralelně s těmi hlavními rolemi v kamenných divadlech. A takových bláznů moc neznám.

Byl jsi takřka dvorním tanečníkem Jochena Ulricha. Nejprve v Innsbrucku a pak v Linzi. Jak vzpomínáš na tuhle dobu a kolik let to vlastně bylo?

To se dá těžko slovy vystihnout. Dnes už to vnímám jako velký dar, ne vždy jsem to tak ale viděl. Ne každý tanečník totiž má choreografa, který vytváří představení jemu přímo pod nohy, dovolí mu ta díla spoluvytvářet. Naše spolupráce začala v roce 2004 rockovým Labutím jezerem a skončila v roce 2012 jeho smrtí a posledním kusem Sedm smrtelných hříchů od Kurta Weila. Ty vlastně ani nedokončil, dodělávali jsme je pak sami. Myslím, že jsme spolu udělali asi patnáct premiér, z toho dvanáct stavěl na mě. Ty role byly většinou velmi exponované a dramatické, hrál jsem charakterní, rozervané a většinou ujeté postavy. Jediným krokem mimo byl Franz v Copélii. Teprve pak Jochen pochopil, že romantickým hrdinou a princem nebudu a být nechci. Takže následovali Karenin, Michelangelo, Alessandro Medici, Salvádor Dalí, Carabosse, Rocco ve Fideliovi a další. Postavy spíš pro herce a pěvce než pro tanečníka. A těmi já chtěl ostatně být, takže se mi to vyplnilo. Ale ve stručnosti – bylo to hodně intenzivní, často na ostří nože, s velkými emocemi tvůrčími i lidskými, ale mám pocit, že jsme dělali „umění“. Lidi to milovali, chodilo se na nás. To každý nezažije, to je dar. To si ponesu sebou až do smrti.

Martin Dvořák, Salome (foto J. Quast)

Zažil jsi velké projekty na velkých jevištích. Nikdy nezapomenu například na tvou roli Oscara Wilda v opeře Salome v Landestheater v Insbrucku, kdy jsi po celou dobu neslezl z jeviště. Standing ovations vyprodaného hlediště, když jsi poosmé spolu se sólisty vyšel před oponu? Jaké to bylo? 

Ano, tohle byl jeden z kusů, který mohu považovat za jeden z životních. Tam jsem byl vším, čím jsem chtěl na jevišti být, tanečníkem – hercem, po boku pěvců, hybatelem děje, velkou postavou pod režijním vedením slavné Brigitte Fassbaender. Navíc jsem tu roli hrál během deseti let ve dvou verzích. Vnímáš, jak zraješ, jak tu roli proměňuješ, jak ji naplňuješ něčím novým, jiným. Stačí pohled, gesto, kterým si podmaníš, zasáhneš publikum, navíc na pozadí geniální hudby. A úspěch? Ano, standing ovation hladí ego, ale v závěru, už jsem chtěl spíš do šatny a uchovat si ty okamžiky v sobě, protože víš, že jednou nebudou, že vše je jen do času. Takže cítím vděk.

Co ty sám považuješ za svůj životní výkon?

Jmenovat role, které český divák stejně neviděl? Nebo divadla? Nevím. Bylo jich hodně, stejně jako choreografů. Myslím, že mou silnou stránkou byla žánrová všestrannost. Stavěl jsem na silné technice, ale posouval jsem kroky do roviny obsahové. Dělal jsem jak neoklasiku, tak „ujetou“ postmodernu na tanečních festivalech a v „garážích“. Vším jsem rád. Jen teď vnímám určitý rozpor v tom, že když se nezařadíš, tak tě ten oficiální systém – proud – nevytáhne nikam dál. Jsem prostě osamělý běžec na dlouhé trati. Peloton je buď přede mnou či za mnou. Jeho součástí nejsem, tak jsem aspoň originál.

Martin Dvořák (zdroj ProART)

Přecházím teď od tanečních rolí do sféry choreografování. Jak vzpomínáš na své začátky, na Gabriela Liona například, ve kterém jsem tančila v roce 2004 v Terezíně. To byla docela síla.

Na to moc rád vzpomínám. To téma bylo neskutečně silné a nadčasové. Inscenovat tanečně dílo – drama Viktora Frankla moc lidí nedělá. Spoustu věcí bych dnes udělal jinak. Svým způsobem je to mladická drzost se do něčeho takového pustit, ale myslím, že se k tomu jednou vrátím a předělám s odstupem let. Je tam velký potenciál. Ten poloamatérský projekt měl obrovskou energii, všechny nás změnil, otevřel dveře, dal vzniknout celému ProART. A myslím, že to poznamenalo i všechny naše další aktivity. Tak nějak věci mezi nebem a zemí…

Tam také vznikla myšlenka založit festival nejen pro tanec, ale i zpěv, herectví, fotografii a další umělecké žánry. Jaké byly ty sny na začátku a jak hodnotíš realitu po 15 letech pravidelné nekončící dřiny?

Na začátku stály velké sny a ideály. Ty to ale celé neutáhnou. Dělali jsme oba a já stále ještě dělám spoustu vysávající organizační práce. Položit jsme to chtěli nesčetněkrát. Ale po každé té krizi jsem došel k závěru, že tomu ještě věřím, že to je takový můj úkol na světě. Že se mi to vrací ve spoustě lidských emocí, které se kolem toho víří. Že je to poslání, často špinavá práce, ale má to smysl pro společnost i jedince. Vychovali jsme a ovlivnili řadu umělců a jednotlivců. A i když je tu řada pohledů skrz prsty, tak většinou od lidí, kteří to nezažili, nepochopili, nebo jen prostě závidí. Festival sem přivedl řadu lektorů, více jak stovku, plno jich přiměl vůbec učit, sdílet svou tvorbu jinak než přes jeviště. S málo financemi jsme realizovali velká představení. Různé úrovně, hledání, ale taky barevnosti, estetik, obsahu. Snažím se stavět víc na lidskosti než na uměleckých ambicích, dramaturgické vyhraněnosti a často pak i narazím, když to nějaký umělec, kolega nebo kritik vidí jinak. Vždycky jde o to ta ega a energie nějak vybalancovat. To je velká životní škola a příležitost. A až to nebudu mít dělat, tak se to samo zavře a do cesty přijde jiný úkol. V to já věřím.

Martin Dvořák, Strasti, Bern 2003 (zdroj ProART)

Tančila jsem v několika tvých projektech, sama snad nejraději vzpomínám na roli Marty po boku tebe, jako Jiřího podle hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolf? To byl opravdový Tanztheater. Užili jsme si na jevišti s Lenkou a Petrem Kolářovými, myslím, silné divadelní emoce. Jak na tuhle dobu vzpomínáš ty a jak vlastně vybíráš témata pro svá choreografická díla?

Vzpomínám hodně a rád, ale na druhou stranu se člověk musí dívat dopředu. Jak říká Soňa Červená – co bylo, už neexistuje. Albeeho jsem měl moc rád, mám pocit, že se k tomu mohu ještě časem vrátit a dozrát do správného věku té postavy. Vlastně to byla docela drzost tanečně zpracovat americkou konverzačku. Ale v tom žánru, jak jsme to dělali, to bylo docela nezvyklé. Vím, že jsme začínali hodně teatrálně až pantomimicky a skončili v naprosté coolnes moderně, která asi na ty diváky zapůsobila. Pochopitelně o herecké technice mluvit nemůžeme, ale stálo to na naší autenticitě a ostatně si pořád myslím, že jsme určitým způsobem předběhli trend v tom „tanečním mluvení“ alias hlasovém projevu u tanečníků. Dneska to dělá kde kdo, ale před těmi čtrnácti lety jsme s tím u té „odborné“ veřejnosti pěkně narazili.

A témata? Tak všeobecně vždycky řeším mezilidské vztahy, reaguju na hudbu nebo na text. S nadsázkou řečeno, balancuju mezi poetikou a politikou.

Těžko se dá v tomhle rozhovoru vyjmenovat všechno z dlouhé řady tvých choreografií. Máš spočítané, kolik celovečerních projektů jsi už choreografoval a kolik menších věcí? A navíc velkou část z toho, dá se říct, ve vlastní produkci?

Ne, už to nepočítám. Jde to do desítek, ale stovku jsem, tuším, ještě nepřekročil. A je i těžké rozlišit, co je celovečerní, co krátkometrážní, ve vlastní produkci nebo pro druhé.

Martin Dvořák, Gli Uccellatori (foto Herwig Prammer)

Pohybuješ se v širokém spektru velmi různorodé spolupráce. Od práce pro ProART, po díla na objednávku se symfonickým orchestrem nebo na velkých divadelních jevištích. Dá se to nějak shrnout, co máš raději?

Já mám rád obojí. Mám rád prolínání žánrů, crossover. Rád pracuju s vážnou hudbou. Je mi asi bližší vytvářet pohyb do not, než do nahodilých zvuků, ale obojí může být napínavé. A nakonec zvuk orchestru dokáže povznášet. V poslední době mě baví dělat divadlo v nedivadelních prostorech a přibližovat se divákovi na dopad kapky potu. Rád bych i nějak proniknul na českou operní scénu, ale zatím se nedaří. Nejsem v té správné škatulce.

V Brně už léta uvádíš umělecká setkání s osobnostmi ve Vile Tugendhat, kde jsi také jako moderátor rozhovorů… a vždy obdivuhodně připravený. Neláká tě třeba umělecká novinařina?

To je vlastně takový paradox, že se tanečník vtírá do světa mluveného a psaného slova, ale cítím v tom pro sebe určitý potenciál. Otvírá mi to nové obzory, využívám své mezioborové zkušenosti. I když je pravda, že prezidentského kandidáta nebo papežského preláta zpovídám s pěkně staženým zadkem. Klíčová je dobrá příprava. A že občas napíšu článek nebo recenzi? A co… snažím se jen reflektovat nebo podpořit tvorbu druhých, protože vím, jaké to je, když něčí práci ignorují, nebo apriori strhávají. Já spíš konstruktivně kriticky chválím a nikdy nedělám z nikoho blbce.

Co připravuješ dalšího, jako tanečník, jako choreograf, jako ředitel festivalu? Na co se můžeme těšit v dalších 40 letech?

Toť dobrá otázka. Plány jsou, ale kdo to zaplatí? ProART má svou dramaturgii, ale ta musí reagovat na aktuální finanční situaci a to často velmi krkolomně. K narozeninám jsem si vymyslel již zmíněný Chopinovský projekt, ale chybí mi zatím hlavní herecká představitelka. Proto trochu se zpožděním uvedeme představení o Emě Destinnové v německé koprodukci, které nakonec vzniká jen díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti. „Národ sobě“ opět nula. Na jaře snad odpremiérujeme projekt k výročí básníka Jiřího Ortena a na podzim je v plánu večer s Jaroslavem Hutkou k výročí sametové revoluce. Mezi tím už 16. ročník ProART Festivalu. V Německu mě čeká ještě jedna Salieriho opera. Velkým plánem je světová premiéra jednoho baletu Bohuslava Martinů, ale to je opravdu jen ve stadiu vyjednávání. Takže děj se vůle boží. Jsem otevřený všemu, jen v Bille prodávat nechci. Tolik asi k plánům tanečního umělce se čtyřmi křížky na zádech.

Martin Dvořák (zdroj ProART)

 

Martin Dvořák je český tanečník, choreograf, režisér a pedagog. Mezinárodní kritikou označovaný za tanečního chameleona, jehož pohybový a výrazový rejstřík se rozprostírá od klasických, neoklasických přes moderní až po současné a alternativní směry baletu, tance, tanečního a hudebního divadla a performing arts.

Narodil se v Brně, kde rovněž vystudoval Taneční konzervatoř. Již během studia byl angažován v Baletu Národního divadla v Brně, po absolutoriu pak krátce působil v Laterně Magice v Praze a Pražském komorním baletu / Baletu Praha. V tomto období byl též nominován na Cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Libora Vaculíka.

Od roku 2001 žije a převážně tvoří v zahraničí. Jako sólista byl angažován ve Volksoper Wien / Tanztheater Wien, Baletu Bern, Tanečním divadle Tiroler Landestheater v Innsbrucku a Baletu Landestheater Linz v Rakousku, kde byl kmenovým členem souboru a protagonistou titulních a hlavních rolí velkých dějových moderních baletů mj. Coppélia, Sissi, Salome, Buster Keaton, Louskáček a myší král, Lorenzaccio, Bernarda Alba, Fidelio, Michelangelo, Rumi, Šípková Růženka a další. Jako host působil rovněž v Magyar Festival Ballet v Budapešti, v německých ansámblech Ballett Vorpommern, Stadttheater Fürth – Nürnberg, Staatstheater Darmstadt, Staatstheater Kassel a především pak v English National Opera v Londýně, irském Fabulous Beast Dance Theatre a rakouských souborech Tanztheater Homunculus, Tanz Company Gervasi či Ich bin OK Dance Company a Theater an der Wien / Kammeroper Wien. Za hranicemi se „přehrál“ k žánru současného tance a alternativním formám tanečního a pohybového divadla. Doposud pracoval s bezmála 50 mezinárodními choreografy na více než 100 projektech, sám jich vytvořil již přes třicet. Spolupracoval také s mezinárodními operními režiséry mj. Brigitte Fassbaender, Rainer Mennicken, Matthias Davids, Karl M. Sibelius, Jean Renshaw, Karel Drgáč, Eva-Maria Höckmayr, Ivan Alexandre a dalšími na scénách jako Wiener Staatsoper, Oper Frankfurt, Oper Graz, Oper Köln, Theater Regensburg, Landestheater Linz či Tiroler Landestheater Innsbruck.

Po celou dobu svého zahraničního působení si udržuje kontakt s českou scénou v podobě uměleckého vedení Mezinárodního Workshop Festivalu ProART se zaměřením na propojování a hledání společných cest pro tanec, zpěv, herectví a fotografii, a rovněž stejnojmenného tanečního souboru ProART Company, který se ve své dramaturgii nízkorozpočtových projektů zaměřuje na nové choreografické koncepty pro vážnou hudbu, literární předlohy a sociální témata dnešní doby (mj. Pochodně, Navštívení krásy, Pohádky ve Vile, Schubert: Winterreise, W. S. Sonety, Básníci města, Another JAN, USPUD_emoticon, Sfida Furioso, String Quartets, Příběh vojáka, Kreutzer Sonata, Foreign Bodies, Giselle: Revenge, Memoires, Reality Boulevard, Barocko – V náručí mužů, Kdopak by se bál?, Já už tě nemám rád!).

Jako tvůrce a autor spolupracoval mj. s Oper Frankfurt, Theater Regensburg, Landestheater Innsbruck, Landestheater Linz, Národním divadlem Brno, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Filharmonií Brno, Kammeroper Wien, Phase Zero Productions či Tanzkompanie BOkomplex Bonn. Rozvíjí mezinárodní spolupráce, tvůrčí sítě a společný dialog mezi umělci. V Brně je iniciátorem uměleckých setkávání ve Vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. Svou tvorbu prezentoval na festivalech a při hostováních v Rakousku, Německu, Polsku, Velké Británii, Francii, Maďarsku, Portugalsku, Itálii, Izraeli, Keni, Jižní Koreji, na Slovensku a Maltě. V roce 2012 absolvoval studijní pobyt jógy v Indii. V roce 2013 posléze dokončil magisterské studium pohybového výzkumu na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi.

Mohlo by vás zajímat