Taneční soubor NANOHACH před poslední premiérou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Je těžké soudit, jak funguje přenos choreografií u ostatních souborů, hovořím čistě z naší vlastní zkušenosti. Vím, že k tomu dochází a je to v pořádku, že se choreografie přeobsazují, přezkušují se jednotlivé party, ale myslím, že jen výjimečně celá inscenace. Například Korekce (inscenace souboru VerTeDance, poznámka redakce) se v  jednotlivých rolích přezkušovala, ale samozřejmě nevím, jak to vnímají samotní autoři. Mám jiný příklad od nás. Když vznikala Resonance Michala Záhory, od začátku tvorba probíhala ve dvou obsazeních, stále bylo přítomno šest lidí, a ne tři, protože bylo obsazení skotské a obsazení NANOHACH. Bylo to dobré rozhodnutí, ale náročné v mnoha směrech, v současném tanci je opravdu velká výjimka, aby stejný part v průběhu tvorby nastudovalo více tanečníků… Chtěli jsme měnit myšlení skrze tanec.

Na začátku jste hovořil o pocitu naplnění, ale zní to stále hodně obecně. Jaké byly vize, se kterými jste soubor zakládali, co jste konkrétně chtěli udělat?

Změnit společnost. Tím, že tanec opravdu pronikne a bude partnerem, plnohodnotným partnerem ostatním uměleckým žánrům. A společnost, člověk, kdokoli ho bude vnímat, respektovat a bude ho chtít. Chtěli jsme měnit myšlení skrze tanec. Za těch deset, dvanáct let vidím obrovský posun a vývoj. Ale nechci tím říct, že bych si myslel, že je to jen náš cíl nebo naše zásluha. Platí to i pro všechny ostatní taneční subjekty, jen nevím, jestli to dělají vědomě, jestli tohle je i jejich sen. Byla to naše představa, možná bláhovost, že v přinášení tance mezi lidi je síla, že tomu můžeme pomoci skrze to, co děláme a kde to děláme – nejen v divadle na představení. V Praze dnes tanec žije. I v regionech už před dvanácti lety, když jsme vznikli, byla malá jádra současného umění a tance, jsou tam pořád a stávají se samozřejmou součástí měst. Vznikla nová centra a současný tanec i v regionech má postupně své místo.

Nepotřebujete si po těch letech také trochu odpočinout vzájemně od sebe?

To úplně potřeba není. Nebyli jsme spolu stále intenzivně a stoprocentně. Nebylo nikdy podmínkou, že nás pět tanečníků bude zapojeno v každém projektu, a ani to nešlo. Ať už z uměleckých důvodů, ale i praktických, což se týká tanečnic, které mají rodiny a děti. A ne vždy jsme byli pohromadě v Čechách. Michal měl období zahraničního angažmá, takže třeba nebyl v některých fázích u dramaturgických plánů souboru. Nikdy mezi námi nebyla taková intenzita a dennodenní práce, přestože to byl jeden z našich záměrů, který se ale nenaplnil. Jedním z našich plánů právě bylo podpořit taneční profesi v tom smyslu, že se budeme věnovat jedné práci, jednomu souboru, denně pracovat, mít trénink a plně se udržovat v profesi. To se nestalo. Zažili jsme jen jedno čtvrtletní období, kdy jsme pracovali čtyři dny v týdnu, nezávisle na tom, jestli hrajeme nebo nehrajeme a kolik je práce.

To je váš ideál, jak by profese interpreta v současném tanci mohla fungovat?

Bylo to tak, ale pro mě zase po té dvanáctileté zkušenosti vyvstala jedna velká otázka: opravdu by to ti lidé ustáli takhle pracovat, opravdu by to tak chtěli? Protože si myslím, že jim velmi vyhovuje a láká je změna, pro jejich vlastní rozvoj – pracovat s jinými lidmi, v jiném prostředí, na jiných projektech, někdo třeba chce zkusit víc práce u divadla, někdo chce jít víc do oblasti hudby… Jak jako interpreti, tak jako tvůrci. Je to lákavé umělecky, někdy i finančně, ale především svou různorodostí, člověka to obohacuje a snadněji nezakrní. Je velmi těžké být součástí jednoho celku a stále se přitom rozvíjet.

J.Komárek: DeRbrouk - Honza Malík (foto P.Kiška)
J. Komárek: DeRbrouk – Honza Malík (foto P. Kiška)

Nezdá se mi, že by to byl zcela neřešitelný problém, možná se k řešení spěje díky takovým prostorům, jako je ALTA. Nejde o to držet tanečníky u jednoho souboru, ale dát jim třeba právě možnost mít denně trénink, třeba s různými pedagogy a v různých technikách, ale pravidelně na jednom místě, stejně tak jako možnost zkoušení. Snad jde spíš o to, aby se soubory byly schopné spolu dohodnout na společném postupu.

Když o tom uvažuji, myslím, že i v tom jsou velké pokroky. I když máme každý svoje projekty a svou dramaturgii, jde nám o to samé. ALTA je určitě příkladem toho, že komunikace už nám jde, vytvořila prostor, který může být ideálně neutrální. Ale problém vlastně je v tom, že ne každý si vůbec může třeba dovolit každý den trénovat…

Když jsme u toho, jak často trénujete vy?

Velmi nepravidelně. (smích) V mém případě je to složitější. Když člověk produkuje představení, tak ještě předtím musí vůbec iniciovat, že vznikne, zformulovat myšlenky, naplánovat. Fyzická práce je u mě teď v takovém útlumu, jako ještě nikdy.

Cítíte se z formy?

To přímo ne, necítím se slabší fyzicky a že bych podával horší výkon, i když to možná může vnímat někdo druhý zvenčí – zatím jsem to nevycítil. Ale kde vidím posun k horšímu, je v hlavě, v mozku. Na tréninku musí člověk nejen uchopit formu tance, ale také si pamatovat materiál, a tady zažívám něco nového a ne pěkného. Nemluvím o práci na choreografiích, které jsou hotové, tam je to v pořádku, ale když jde člověk na trénink a je zahlcený větší či menší mírou formy daného pohybu, ztrácí schopnost rychle si pamatovat. To je pro mě aktuálně velká nová zkušenost. Krátkodobou paměť je potřeba trénovat také a kupodivu odchází rychleji než fyzička. Uklidňuje mě ale to, že mí vrstevníci se s tím také potkávají. (smích) Ptám se na důvody a smysl toho být na jevišti.

Jak jste na tom v současnosti jako interpret?

To jsem už trošku naznačil. (smích) Momentálně jsem v období, kdy se ptám na důvody a smysl toho být na jevišti. A tahle potřeba je teď trochu v pozadí. Přesto mám sen se s ní stále potkávat a ten smysl být na jevišti znovu nacházet. Ale třeba za pět nebo za deset let, myslím, že to budu mít spíš ve vlnách, aby to mohly být chvíle, které jsou výjimečné, sváteční. Člověk se stále hodnotí, stále se zpochybňuje. Jako interpret se teď budu podílet na Mezinárodním folklorním festivalu Strážnice. To je ale něco, čemu se věnuji nepravidelně nepřetržitě. Lidové umění mě ovlivňuje, zajímá mne sledovat jeho spojení se současným tancem. Věnuji se tomu v rámci své pedagogické práce v Duncan Centru a jako interpret jsem v různých obdobích spolupracoval s ostatními umělci z oblasti lidového umění. A mimo uvedené stále hostuji v rakouské skupině Laroque Dance Company v inscenaci Democrazy Helene Weinzierl, byla k vidění i v ALTĚ.

Co dalšího chystáte – v tvůrčí sféře, produkčně?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat