Taneční zápisník Hany Polanské Turečkové (1)

Polské taneční divadlo v Praze

Polské taneční divadlo, které zavítalo do Prahy 18. prosince 2013 s představením Minus 2 Ohada Naharina, vzniklo v Poznani v roce 1973 jako nejstarší skupina věnující se současnému tanci a tanečnímu divadlu v Polsku. Uměleckou šéfkou je od roku 1988 Eva Wycichowska, která nastolila směr současného tance charakteristický bouráním stylistických, technických a estetických hranic, interdisciplinárními přesahy a kreativním přístupem k tvorbě. Soubor nemá stálou divadelní scénu, ale vystupuje po celém světě.Představení Minus 2, které je na repertoáru souboru od roku 2010 nám představuje části z různých děl slavného izraelského choreografa Ohada Naharina, které jsou spojené do jednoho skvěle fungujícího celku. To není překvapující nebo dehonestující neboť tento přístup je v Naharinově kreativním procesu jednou z pracovních metod, která dovoluje podívat se na nově vzniklé představení ze zcela jiného úhlu a druh takovýchto produkcí jeho děl můžeme vidět v divadlech nebo souborech po celém světě.

Sám říká: „Když vidím své představení, začnu se nudit, ale když vidím svěží výraz tanečníků, to mne dojme.”

Ohad Naharin je široce znám jako umělecký šéf vynikajícího izraelského souboru Batsheva Dance Company, kde takto působí od roku 1990. Naharin se ale začal učit tanec až ve svých dvaceti dvou letech a předtím se věnoval uměleckému psaní, malování a skládání hudby. Jeho talent byl obrovský, takže brzy začal tančit v souboru Batsheva Dance Company. Záhy jej objevila Martha Graham, průkopnice moderního tance, a pozvala jej do New Yorku, kde jeho kariéra začala prudce vzrůstat. Tančil také s legendárním souborem Ballet du XXe Siécle Maurice Bejarta v Bruselu a ovlivnili jej choreografické hvězdy jako William Forsyth, Pina Bausch, Merce Cunningham nebo David Gordon. Poté se vrátil do Izraele a rozhodl se věnovat choreografické tvorbě.

„Udělal jsem vše pro to, abych vytvořil vyladěný soubor, jehož jedinečné osobnosti jsou v souladu s tou mou. Stále jeden druhého rozvíjíme.”

Naharinova práce a práce souboru Batsheva Dance Company je založená na smělosti a hluboké upřímnosti uměleckého výrazu, obrovský důraz je kladen na fyzikalitu a důvěrný vztah s divákem díky tomu, že vědí, co a jak chtějí sdělit a umí to sdělit bez předstírání.

To vše má základ v procesu kreativní práce. Vše vychází přímo z těla, z vnitřku osobnosti, zkouší se bez zrcadel, tanečníci nejsou pořád v narcistním zajetí svého vlastního obrazu, ale hledají pohyb a výraz tryskající z jejich vlastního nitra. Naharin říká: „Tanečníci jsou úžasní lidé, proto by neměli být nebo by neměli chtít být krásní, protože to může vest k pohromě. Místo toho by měli být vášniví, šílení a expresivní. Měli by mít jasné zaměření a žít se všemi smysly otevřenými.”

Naharinova práce je založena hlavně na pohybových možnostech lidského těla a jeho kontrastech, díky nimž předkládá před diváka široký prostor pro jeho vlastní interpretaci. Je oproštěna od politizujících nebo sociálních poselství.

Představení, které do Prahy přivezl Polski Teatr Tańca, bylo tedy mixem různých choreografických děl, mezi nimiž nechybělo slavné dílo Anaphase (1993), kde na židlích rozestavených do půlkruhu sedí tanečníci zpívající refrén písně a předvádějící pohyby evokující rituál díky repetitivnosti pádů a vstávání s neskutečnou houževnatostí proto, aby dosáhly k svým nejhlubším tužbám a pravdě. Velmi vděčná je také výrazná interakce diváků a tanečníků, která se děje v jedné části představení, kdy si tanečníci vytáhnou na podium své “oběti” a pak s nimi tančí nebo je různě obskakují, aby nakonec zůstal na jevišti pouze jeden divák stojící překvapen a osamocen, když všichni tanečníci kolem něj spadnou vyčerpáním na zem. Tentokrát bylo krásné pozorovat otevřenost českých lidí, kteří se už bez pocitu strachu, který nám byl naočkován v dobách komunismu – hlavně nesmíš vyčnívat a upozorňovat na sebe, roztančili na jevišti skvělým způsobem a věřím, že si z představení odnesli parádní zážitek.

Ostatní čísla už byla typická Naharinova dueta, tria nebo “masovky” využívající jeho zemitý pohybový slovník, hlavně rozkročené pozice nohou a flexibilní pohyb šesti končetin (ruce, nohy, hlava a kostrč) a páteře založených na originální pohybové technice Gaga, která je dnes rozšířena po celém světě. Zajímavý v dílech Izraelských choreografů, Naharina nevyjímaje, je také pohled na ženu, která je současně krásná a svádí, ale schopná ihned vzít zbraň a pochodovat do boje. To se na jevišti projevuje ve skupinovém unisonu tanečnic, ostré chůzi či pochodu nebo pozicích evokujících asociace, které spojujeme s armádou a bojem.

Estetika kostýmů je v tomto představení velmi jednoduchá a prostá, tanečníci nosí buď trička a kalhoty různých tvarů a barev anebo mají unisex černé kalhoty, saka a bílé košile a často černý klobouk.

Hudba je taktéž mixem různých žánrů a stylů od barokní hudby přes židovské písně až k populární hudbě. Tato pestrost však vůbec nevadí, naopak souzní s nastavením dnešního “postmoderního” diváka, který nemá problém se rychle přizpůsobit a přepínat, tak jak je zvyklý doma u televize, v tekutém proudění informací ze všech stran.

Polský Polski Teatr Tańca se neukázal ve špatném světle, představení mělo dobrou kvalitu i energii, ovšem ve srovnání s tanečníky Batsheva Dance Company by tento soubor úplně neobstál.

Naharinovo Minus 2 obsahovalo hloubku, interakci, humor a hlavně vynikající pohyb, který strhnul svoji energií a emotivností. Ne nadarmo se tento choreograf řadí ke světovým špičkám a ovlivnil již celou generaci umělců po celém světě.

Minus 2
Choreografie: Ohad Naharin
Asistent Choreografie: Yoshifumi Inao
Kostýmy: Rakefet Levy
Light – design: Avi Yona Bueno
Polski Teatr Tańca
Premiéra 26. listopadu 2010
psáno z představení 18. 12. 2013 Nová scéna Praha

Tančí: Andrzej Adamczak, Karina Adamczak-Kasprzak, Urszula Bernat, Artur Bieńkowski, Niels Claes, Zofia Jakubiec, Katarzyna Kulmińska, Lukas Lepold, Kornelia Lech, Paweł Malicki, Małgorzata Mielech, Marcin Motyl, Karol Miękina, Jacek Niepsujewicz, Tomasz Pomersbach, Bartłomiej Raźnikiewicz, Katarzyna Rzetelska, Daniel Stryjecki, Paulina Wycichowska

www.narodni-divadlo.cz
www.ptt-poznan.pl 

Autorka je uměleckou vedoucí Pražského komorního baletu
Použitá literatura:
Dominika Szala -Wentland: The Pyramid of Dance (v programu k představení Minus 2, vydáno Polish Dance Theatre 2010/11)
Foto M. Maruszak