Tanečník v opeře

  1. 1
  2. 2

Zatím poslední zkušenost jsem nabral v Německu. Významný a respektovaný operní dům. Významná produkce neobvyklé délky. Délka je asi leitmotiv celé tvůrčí práce. Čekání na smlouvu nezná mezí. Z finančních podmínek se Vám zamotá hlava. „Ale já tu operu i choreografuji, nejen v ní tančím!!! Proč tedy jen jedna gáže?“ – Dobrá. Choreograf bude brát plat před premiérou, tanečník až po premiéře. Opět nejdražší tanečník v dějinách divadla. Smlouvu podepisuji čtyři týdny po začátku zkoušení. Pojistku mám raději vlastní. Kolegyně, která se musela nechat pojistit divadlem, zjistila, že na ni zapomněli, a dva týdny před derniérou stále neví, zda může k lékaři. Nechce zažít ten trapas, že není stále pojištěná.

Ch. W. Gluck: Armide (ilustrační foto – archiv autora)

Tohle je jen několik málo ukázek, jak si stojí tanec a tanečník v současném operním světě. Je jedno, co na jevišti předvedete, kolik práce či praxe máte za sebou. Poslední děkovačka se stejně počítá podle odzpívaných not. Co na tom, že jste v pětihodinové opeře na jevišti od prvního do pátého dějství. Klanět se jdete jako první. (Při troše štěstí vás nedají do řady se statisty.) Pěvec s prvním angažmá a tříminutovou rolí jde stejně až po vás.

Ten zvláštní hořký pocit se dostavuje postupně. Najednou zjišťujete, že jste v předem naprogramovaném světě, který vaši činnost a uměleckou hodnotu má oceněnou už předem. Většině kolegů vaše hopsání učaruje, ale padnou i takové dotazy, zda přijedete na všechna představení, či jen na premiéru. Tady musím spadlou bradu nenápadně zvednout.

A vy si za celou tu dobu ještě uvědomujete, že ten přeceňovaný operní provoz je mnohem snazší než ten taneční. Vyškolený operní zpěvák se naučí roli u klavíru předem, pravda. Dostane noty a naučí se roli. Na zkoušky je volaný jen na ty scény, ve kterých vystupuje. Pracovní doba většinou tři hodiny dopoledne, tři hodiny večer. Když dá štěstí a režisér nevolá, tak vůbec nic. A tanečník? Na papíře nedostane nic. Choreograf už dnes většinou ani pohyb neukáže. Roli si tvoříte většinou sami, někde na boku či o několik týdnů dřív než zpěvák, aby už bylo nachystáno a aby zpěvák nečekal. Pracovní doba tanečníka osm hodin denně. S pauzou na oběd. Zpěvák regeneruje odpoledne hlas. Před večerní zkouškou se většinou vyspí. Než se vy dolopotíte k premiéře, má zpěvák již další angažmá v kapse. Což vy bez agenta řešíte spíše tak nějak v poklusu či minimálně za pochodu.

Finanční rezerva, která vyplní to období „mezi“, většinou chybí. Proto většina mezinárodních tanečníků ani nežije ve vlastních bytech, ale v pronajatých pokojích, o čemž se v operním provozu raději nezmiňujte. Nepůsobí to seriózně. K hotelovému pokoji či apartmánu si každý platí ještě vlastní bydlení přes rok. Logické. Každý potřebuje domov. Tanečník ale často ubytování od divadla nedostane. Platí si je z mizerného platu sám. Ale co mu zbývá, když tanec miluje.

H. Berlioz: Les Troyens (ilustrační foto – archiv autora)

Já miluji operu a stále budu. Přes to přese všechno je toto spojení osudové. Nevím, zda se někdy vyhrabu na pozici operního režiséra. I když tu nějaké snahy jsou, má kariéra interpretační stále trvá, na čele mám napsáno – „on je tanečník“. Operní režisér se rodí z jejich asistentů. Co na tom, že vy máte za dvacet let divadlo přečtené zepředu dozadu? Při troše štěstí ještě pár let vydržím, když akceptuji, že pozice choreografa v opeře je bezvýznamná, druhotná (často odvádí špinavou práci za režiséra, jenž si nechce špinit ruce se sborem), že tanečník je dekorující prvek, který je možné vyměnit či vystřihnout, jedno, jak dlouho na tom dotyčný pracoval…

Ano, operu budu vždy milovat, protože je absolutní. Jen nevím, zda budu moci být její součástí, zda mi bude dovoleno či zcela prostě, zda s ní vydržím žít…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat