Tanhäuser, ale ne od Wagnera

Tématika středověkých minesengrů není v operní literatuře až tak častá. Pochopitelně nejznámější je Tannhäuser Richarda Wagnera. Carl Binder, rakouský skladatel a kapelník,  napsal na libreto slavného Johanna Nestroye operetu Tannhäuser oder die Keilerei auf der Wartburg. Je to v podstatě parodie na dané téma. A dalším komponistou, který ztvárnil stejný příběh v operním díle, byl Carl Amand Mangold (1813-1889).Mangold vyrůstal v hudebnické rodině v Darmstadtu, kde v dvorní  Hofkapelle  hessenského velkovévody působil jak jeho otec, tak jeho bratr. Mangold zde hrál jako violista a po hudebních studiích v Paříži u Luigi Cherubiniho se vrátil zpět a později působil jako kapelník a ředitel zdejšího dvorního divadla. Jeho skladatelské dílo zahrnuje sedm oper, balet a několik oratorií, z nichž Abrahám dosáhl ve své době velkého úspěchu. Toto oratorium bylo jako jediné z jeho skladeb nahráno. Velmi často bylo hrané za jeho života dramatické dílo Die Hermannsschlacht.

V Darmstadtu se nacházelo velké dvorní divadlo, které bylo postaveno na místě původního, rekonstrukcí jízdárny stavitelem Luisem Remy de la Fosse na popud velkovévody Ludwiga I. Nová klasicistní budova vznikla podle plánů dvorního architekta Georga Mollera. Divadlo bylo otevřeno bylo 7. listopadu 1819 operou Gasparea Spontiniho Fernando Cortez aneb Podrobení Mexika.Právě v tomto velkém dvorním divadle rodina Mangoldů působila. Zde mělo také v roce 1843 premiéru jeho dílo Das Köhler, Mädchen, oder Das Turnier zu Linz. Zmiňovaný Tanhäuser (Mangoldův Tanhäuser se píše pouze s jedním n, na rozdíl od Tannhäusera Wagnerova) pak vstoupil na jeviště roku 1846 a s úspěchem se hrál do roku 1851, kdy jej vystřídala další Mangoldova opera Gudrun. Mezitím, roku 1848 měl v dvorním divadle premiéru jeho jediný balet Dornröschen (Šípková Růženka). Tanhäuser se již později prakticky vůbec nehrál (na celé čáře zvítězila opera Richarda Wagnera), až v roce 2006 byl koncertně proveden v rámci Darmstadského rezidenčního festivalu. Je třeba podotknout, že Mangoldův Tanhäuser je dějově poněkud jiný, než ten Wagnerův a navíc končí šťastným závěrem. Oba skladatelé pracovali na svých dílech současně a Richard Wagner dokončil svoji operu jen o týden dříve, než Mangold. Wagner měl v Drážďanech premiéru svého díla rovněž o šest měsíců dříve, než jeho konkurent v Darmstadtu. Mangoldova hudba je pochopitelně poplatná své době, je v ní sice obsažena řada pěkných melodií, ale vcelku působí spíše hřmotnějším dojmem a obsahuje hodně sborového zpěvu. Těžko pak mohla být v budoucnu konkurencí osobitému a naprosto odlišnému stylu hudby Richarda Wagnera.Divadlo Eduarda von Wintersteina v Annabergu-Buchholzu, ležící na německé straně Krušných hor, předvedlo Mangoldovu operu o čtyřech dějstvích jako lidovou hru odehrávající se na náměstí ve středověkém Eisenachu. Početný sbor prakticky provází celý děj opery. Tomuto pojetí výrazně slouží světlá dřevěná dekorace (výtvarník Tilo Staudte) umístěná na otáčivém jevišti do tří segmentů, z nichž vždy jeden je obrácen k divákovi a slouží jako hrací plocha. Tak se můžeme jednoduše ocitnout na rynku města, v lázních, kde se koupe Venuše obklopená vnadnými dívkami, nebo v sídle jeruzalémského patriarchy. Zdánlivě jednoduchá, ale řadou detailů působivá dekorace, připomíná poněkud shakespearovské divadlo Globe.Režisér představení a také ředitel divadla v Annabergu Ingolf Huhn pojal inscenaci jako hru provozovanou v městském prostoru, kde část účinkujících v pěkných dobových kostýmech divadlo hraje a další přihlíží třeba vsedě jako diváci. Často se však všichni promísí dohromady. Sbor, který někdy dělá dojem, že se na malé jeviště nevejde, je vůbec téměř hlavní hybnou představení. Choreograficky s extra baletem postavila představení Sigrun Kressmann.

Rozšafný Eckart, který občas drží ve svých rukou symbolický, až přehnaně veliký dřevěný meč, má dceru Innigis, která miluje oddanou láskou minesengra Tanhäusera. Ten si s gustem užívá ve velké kádi lázní se svůdnou Venuší. Nakonec Innigis věrně doprovází svůj idol na cestě do Jeruzaléma, kde chce Tanhäuser od tamního patriarchy dosáhnout odpuštění. Toho se mu sice nedostává a tak se oba vrací zpět do rodného Durynska, na které shlíží oba z velkého orlího hnízda a kochají se jeho krásami. Nakonec se vše v dobré obrátí, na suché větvi, kterou  Tanhäuser dostal od patriarchy, vykvete růže. Kýžený svazek Tanhäusera s Innigis je za jásotu obyvatelstva naplněn.Hudební nastudování bylo v rukou hlavního hudebního šéfa místního divadla, japonského dirigenta Naoshi Takahshiho v čele Krušnohorské filharmonie Aue (sousední město nedaleko od Annabergu-Buchholzu). Ta vždy doprovází hudební představení divadla. Je to velmi užitečný systém užívaný ve všech německých hudebních divadlech. Hráčům také samostatná symfonická činnost samozřejmě odborně prospívá a jsou také dostatečně vytíženi. Místní sbor rozšířený o další externí, který vedl Uwe Hanke, zněl v akusticky výborném malém prostoru divadla možná až moc silně. Nad rámec byla někdy příliš slyšet jeho tenorová část. Kupodivu orchestr zněl vůči prostoru velmi úměrně. Ani potichu, ani moc hlasitě. Zdejší divadelní prostor je také velmi milosrdný vůči sólovým hlasům, které pak znějí jako velké. V titulní roli minesengra si zdatně vedl urostlý tenor Frank Unger, jehož hrdinný tenor se krásně a prakticky ve všech polohách nesl sálem. Na stejné úrovni se projevila svým mladistvým znělým sopránem s jistými výškami štíhlá a půvabná Madelaine Vogt. Venuši pak s nepřehlédnutelným šarmem a také velmi kvalitně ztvárnila Bettina Grohkopf.V roli milujícího Inngisina otce Eckarta se představil mladý maďarský sólista zdejšího divadla László Varga. Jeho pěvecký i herecký výkon byl poněkud matný. Jeruzalémského patriarchu, který byl umístěn vysoko nad jevištěm v jakési věži a ke kterému se Tanhäuser šplhal pro odpuštění, zpíval další mladý místní sólista Jason Nandor-Tomory. Jeho hlas se bohužel, možná v důsledku umístění, také zrovna moc nenesl.Aby byl výčet úplný, role pěvce a také poutníka zpíval Marcus Sandmann. V neposlední řadě upoutala roztomilá, po dekoracích se různě šplhající, baletka Rebekka Simon v roli Amora. Myslím, že celé dílo vyznělo úspěšně, což jistě potvrdil dlouhý aplaus obecenstva.

V letošní sezoně jsou uváděna pouze čtyři představení tohoto málo známého díla. Ovšem péče, kterou inscenátoři a vůbec všichni umělci opeře věnovali, byla nebývalá. Zdejší operní soubor prakticky v každé sezoně premiéruje málo známá nebo vůbec nehraná operní díla a vždy s velkým nasazením. Naposledy jsem zde před dvěma lety viděl velmi sugestivně podanou operu s historickým námětem podle předlohy Victora Huga Der Günstling (volně přeloženo jako oblíbenec nebo miláček) od Rudolfa Wagner-Régenyho.

Ještě stručně několik slov ke zdejšímu divadlu. Nese název podle významného rakousko německého činoherního herce Eduarda von Wintersteina (1871-1961), který zde vystoupil v roce 1894 v titulní roli Goetheova Egmonta, hraného jako inaugurační představení nově otevřeného divadla. Pak zde ještě nějakou dobu hrál, než se mu otevřela další hvězdná kariéra na velkých jevištích. Klasicistní divadlo se sálem pro tři sta diváků nebylo naštěstí v žádné válce poničeno, pouze prodělalo některé modernizace a přestavby, které ale podstatně nezměnily jeho roztomilé původní průčelí.Současně zde sídlí operní a činoherní soubor. Orchestr pak absolvuje řadu koncertů v okolních městech. V letní sezoně hraje soubor (také činohra) na nedaleké romantické přírodní scéně Greifenstein. Letos to bude Weberův Čarostřelec. Určitě to bude za dvouhodinovou jízdu autem z Prahy stát za to.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Carl Amand Mangold:
Tanhäuser
Hudební nastudování a dirigent: Naoshi Takahshi
Režie: Ingolf Huhn
Scéna: Tilo Staudte
Sbormistr: Uwe Hanke
Choreografie: Sigrun Kressmann
Erzgebirgische Philharmonie Aue
Chor, Extrachor, Extraballett Eduard-von-Winterstein-Theater Annaberg-Buchholz
Premiéra 27. dubna 2014 Velký sál – Eduard-von-Winterstein-Theater Annaberg-Buchholz
(psáno z reprízy 30. 4. 2014)

Tanhäuser – Frank Unger
Eckart – László Varga
Innigis – Madelaine Vogt
Ein Sänger – Marcus Sandmann
Ein Anführer der Wallfahrer – Marcus Sandmann
Urbanus – Jason Nandor-Tomory
Venus – Bettina Grothkopf
Amor – Rebekka Simon

www.winterstein-theater.de

Foto Dirk Rückschloss, Pavel Horník