Tannhäuser na anarchistické road movie do Bayreuthu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Filmový záběr ustrne na kraji lesní silnice (u Wagnera třetí scéna krásného údolí s pastýřem), po níž vede kolo mladá žena s reflexním páskem kolem nohy (u Wagnera pastýř „Z hor dolů scházela krasavice Vesna“). Zastaví u ležícího klauna, dá mu napít a odvádí ho. Když se zvedne opona, vidíme, jak přes park Zeleného vršku kráčejí kolem zátarasů, jimiž je v posledních letech Festspielhaus skutečně obehnán, do divadla diváci oblečení stejně jako skutečné publikum, které před chvílí přišlo do hlediště – dámy ve velké večerní, pánové v tmavém obleku (u Wagnera zpěv poutníků „K tobě putuji, můj Kriste Ježíši“). Před divadlo dorazí Jindřich, stále v klaunském, ve chvíli, kdy se do parku nahrnou sólisté z Tannhäusera, odkládají části kostýmů a zvesela popíjejí pivo. V klaunovi i přes jeho kostým poznávají svého dřívějšího kolegu, tenoristu Jindřicha, vítají ho. Když objeví, že má v tlumoku klavírní výtah Tannhäusera, přemlouvají ho, aby se vrátil ke své operní kariéře. V župánku vyjde také sopranistka, představitelka Alžběty, která beze slova vlepí Jindřichovi pořádnou facku. Jindřich sundává klaunský kostým a odchází s ostatními sólisty. S posledními takty prvního dějství ve filmu vidíme, jak dodávka proráží zátarasy a vjíždí na prostranství před divadlo.

R. Wagner: Tannhäuser – Bayreuther Festspiele 2019 (foto Enrico Nawrath)

Oázu bayreuthské akustiky při východu z divadla na (tradičně hodinovou) přestávku vystřídá šok – brutální zvuk popového aranžmá Wagnerovy hudby z Tannhäusera, který z reproduktorů duní po celém parku. Ukáže se, že režisér zapojil své komedianty i do přestávky: černošský transvestita, v reálném životě performer s přezdívkou Le Gateau Chocolat, u jezírka v parku předvádí svou show, při které trpaslík Oskar jezdí na lodičce a Elena Zhidkova (představitelka anarchistky) vyzývá nastrojené diváky a dámy v podpatcích, které se jim boří do trávy, aby „trsaly“ s ní. Našinec jen zírá, jak se ctihodní wagneriáni tlačí, nechávají se fotografovat nebo alespoň pořizují selfíčka před otřískanou zaneřáděnou komediantskou dodávkou, zaparkovanou opodál.

V druhém dějství (u Wagnera pěvecká síň na Wartburgu) se díváme na záběry ze zákulisí, jak se sopranistka v roli Alžběty chystá na svůj výstup, nakoukne do šatny Jindřicha, kde maskérka dokončuje jeho líčení jako Tannhäusera, po pokynu inspicienta se pokřižuje a vchází na jeviště do gotické dekorace tradiční statické inscenace tohoto díla zazpívat svou vstupní árii („Vítám tě, má síni, prostore milovaný“). Na videu, promítaném nad jeviště, zahlédneme záběry jizev, které má sopranistka na zápěstí, a vidíme, jak duet Alžběty a Tannhäusera ze zákulisí sleduje představitel Wolframa naštvaně bušící do konstrukce před svým výstupem „Naději, která žila ve mně, mi tato chvíle přišla vzít!“, zjevně ve spojitosti se skutečným vztahem tohoto barytonisty k sopranistce. Když duet Alžběty a Tannhäusera na jevišti skončí velkým polibkem, sbor v zákulisí gratuluje sólistům nejen k jejich výkonu, ale raduje se i z toho, že se ti dva (sólisté) zase dali dohromady. Zatímco představení pokračuje – na jevišti lantkrabě zahajuje za přítomnosti rytířů a šlechtičen pěveckou soutěž a Wolfram přednáší svou píseň o čisté lásce („Když na tento ušlechtilý kruh můj pohled padne“), ve filmu nad jevištěm vidíme, jak se komediantská trojice po žebříku přes balkon dostává do Festspielhausu, vyvěsí přes zábradlí svůj transparent s Wagnerovým anarchistickým manifestem, vyleká uvaděčku a zamíří do zákulisí. Když jedna sboristka v kostýmu šlechtičny jde na WC, anarchistka za ní vběhne s černou páskou v ruce. Ven vychází už jen anarchistka v jejím kostýmu. Přidá se k ostatním dámám sboru na jevišti, které dle „režijních pokynů“ vzorně sedí na lavicích a sledují pěveckou soutěž. Anarchistka se ale neposedně vrtí, gesty nespokojeně komentuje průběh dění na jevišti a nedbá „nenápadných“ pokynů vedlejší sboristky, která ji nabádá, jak „hrát“.

R. Wagner: Tannhäuser – Bayreuther Festspiele 2019 (foto Enrico Nawrath)

Když představení pokročí do místa, kde ostatní rytíři začnou projevovat nesouhlas s Tannhäuserovou adorací smyslné lásky, ze zákulisí na jeviště „svému“ klaunovi vběhnou na pomoc transvestita a trpaslík. Strhne se mela, anarchistka se svlékne z kostýmu a začne o „svého“ klauna bojovat. Představitelka Alžběty si to ale nenechává líbit a svého milovaného Jindřicha brání („Nedotýkejte se ho, vy nejste jeho soudci“). Tenorista váhá mezi sopranistkou a anarchistkou, a když se ty dvě výhružně postaví proti sobě, na videu vidíme, jak teprve teď inspicient zvedá telefon a volá policii (ve skutečnosti je ve Festspielhausu bdělá a ostražitá ochranka téměř na každém rohu). A začne běžet film, jak celá eskorta policejních aut s houkačkami přijíždí k Festspielhausu a policisté s revolvery vbíhají dovnitř. Však je za chvíli vidíme i přímo na jevišti. Tenoristu zatknou, zatímco anarchistky, černocha ani trpaslíka si nevšímají (ostatně představit si v dnešním genderově uvolněném Německu policajty, kteří by měli odvahu stíhat černošského transvestitu a muže postiženého nanismem snad ani nejde).

Třetí dějství (u Wagnera podzimní údolí pod Wartburgem s mariánským obrázkem) přináší drsnou deziluzi z myšlenek o nejvyšší svobodě. Odehrává se pod billboardem s reklamou na vystoupení Le Gateau Chocolat. Dodávka je zdevastovaná, chybí jí kolo, část střechy je přelepená igelitovou plachtou, po vyschlé trávě se povaluje nejrůznější harampádí. Sopranistka v zašpiněném kostýmu Alžběty chce zvědavě zjistit, jaký je osud tlupy, která jí odloudila milence. Nachází jen trpaslíka, který ohřívá jídlo z konzervy. Alžbětě v patách je i barytonista/Wolfram („Já myslel si, že najdu ji tu v modlitbách“), procházejí bezdomovci (u Wagnera sbor poutníků „Já obdařen vítám vás, kraje rodné“) vděční i za ten šunt, který sbírají do vaků. Barytonista se zábleskem poslední naděje, jak přece jen získat náklonnost sopranistky, si oblékne kostým klauna, který našel v dodávce. Zdrcená sopranistka („Slitování Panno, prosím, vyslechni mě!“) rezignovaně pověsí kostým Alžběty na větev suchého stromu, klauna/Wolframa vášnivě políbí a vláká ho do dodávky, která se vzápětí začne pohybovat v rytmu kopulačních pohybů. Po chvíli se ve dveřích dodávky objeví nejdřív barytonista, smutný, rozčarovaný sundává klaunský kostým („Ó večernice“). Vzápětí se vypotácí sopranistka. Mezi haraburdím sebere nůž, odevzdaně si sedne na bok maringotky, litovaná trpaslíkem. Přichází Jindřich a v rozhovoru s barytonistou začne vztekle trhat klavírní výtah Tannhäusera a nakonec ho spálí. Anarchistka se snaží pověsit plakát na konstrukci elektrického stožáru. Když barytonista zmíní jméno Alžběty, Jindřich ve zlé předtuše otevře zadní dveře dodávky (u Wagnera sbor poutníků „Sláva! Zázrak Boží buď oslaven!“), kde leží podřezaná mrtvá sopranistka. Ve filmovém zakončení pohádky v posledních sekvencích vidíme za volantem dodávky Jindřicha opět v klaunském nalíčení, ze sedadla spolujezdce se k němu tulí obživlá Alžběta – odjíždějí vstříc šťastnější budoucnosti.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
isi

Představení jsem viděla on line na BR .Co k tomu dodat?Velice smutné a pokud se opera bude ubírat tímto směrem,v zájmu duševního zdraví bude lepší poslouchat CD a nebo rozhlas .Jsem z celé duše ráda ,že jsem se takových hrůz na jevišti nedočkala.Německá divadla systematicky likvidují už dost dlouhý čas klasické pojetí opery .Ted jde o to ,čím to je ?????Asi by se ve své rozmařilosti nudili .Pak tedy bohužel beze mne .

Vandal

Díky za dobrý tip!
Patřím k té polovině lidstva, která dostává při poslechu Wagnera osypky. Způsob interpretace Valerije Gergieva je mi nesympatický. Z pěvců jsem až na Wilhelma Schwinghammera nikoho neznal. A přece jsem po přečtení Vašeho článku šel na www stránky 3SATu a Tanhausera jsem si pustil. A už jsem neodešel. Fascinovaně jsem jej, jako svou první Wagnerovu operu, dosledoval až do konce. Bylo to šílené, komické, zábavné – a hezké.
Díky.