Tannhäuser na anarchistické road movie do Bayreuthu

Novou inscenací letošních Bayreuthských slavností je Tannhäuser. A byl to hned několikerý debut. Doyen ruských dirigentů Valerij Gergijev (nar. 1953) má za sebou působení u těch nejprestižnějších orchestrů a operních divadel a je tak až s podivem, že se na Zeleném vršku letos objevuje poprvé. Dalším debutantem je režisér Tobias Kratzer (nar. 1980), který se svým výtvarníkem scény a kostýmů Rainerem Sellmaierem naopak patří k mladší generaci německých operních i činoherních režisérů, nicméně se už prosadil i v mezinárodním měřítku. Poprvé se v Bayreuthu měla představit také ruská mezzosopranistka Ekaterina Gubanova, která však kvůli zranění při zkoušce musela z role Venuše odstoupit. A jako Alžběta se do Wagnerovy Mekky na začátku své kariéry poprvé dostala norská sopranistka Lise Davidsen (nar. 1987), považovaná za nástupkyni Kirsten Flagstad. Debuty režisérem přidaných postav černošského transvestitního kabaretiéra pod uměleckým jménem Le Gateau Chocolat a německého vzrůstem trpasličího herce Mannima Laudenbacha jsou nasnadě.

Inscenace Tannhäusera zapadá do současného festivalového konceptu Kathariny Wagner, skladatelovy pravnučky a současné ředitelky slavností, která se rozhodla popřít, ba přímo zbořit konvenční tradici, jak ji do jejího nástupu do vedení v roce 2015 udržovali její předchůdci. Vskutku mohl být nadšený ten, komu nevadí, že v Kratzerově novém nastudování Tannhäusera je hudba Gesamtkunstwerku odsunuta do role pouhé filmové nebo scénické hudby a Wagnerův koncept příběhu podle středověkých německých legend s étosem rytířských soutěží minnesängerů a (křesťanskou) čistotou Alžběty klesl na vedlejší vrstvu režisérem nově naroubovaného a z hlediska postav a jejich motivací podstatně přeformátovaného příběhu. Vyšňořené publikum německé střední vrstvy ve zcela vyprodaném Festspielhausu na představení 21. srpna nadšením přímo burácelo.

Připouštím, že když jsem se podvolila přistoupit na princip režiséra Tobiase Kratzera, který se nijak netrápil s rozpory mezi textem libreta a děním na jevišti, ani s pravděpodobností svého nového příběhu, musím uznat, že inscenace je promyšlená, dynamická, napínavá, ba chvílemi dokonce vtipná. Situace i nově přetvořené charaktery a jejich motivace jsou detailně propracované, ve svém významu srozumitelné, mají pointy a sólisté vedle skvělých pěveckých podávají i obdivuhodné výkony herecké tak, že vystihují i nuance při oscilaci mezi různými přidanými vrstvami svých rolí. Inscenace mistrně kombinuje a propojuje divadlo, film a projekce natáčené během představení v různých prostorách budovy včetně zákulisí tak, že divák skoro nestačí sofistikovaný mix opery, fikce, iluze a reality sledovat. Tento Tannhäuser je svým způsobem strhující – „jen “ je o něčem úplně jiném než Wagnerova opera.

Kratzer udělal z Wagnerova Tannhäusera o soutěži středověkých pěvců na Wartburgu a hledání milosti, odpuštění hříchů a vykoupení jakousi novodobou akční pohádku o deziluzi z absolutní svobody, ovšem s happyendem jako z červené knihovny. Z minnesängerů jsou současní operní sólisté, kteří zrovna vystupují na festivalu v inscenaci Tannhäusera. Tenorista Jindřich, který měl vztah se sopranistkou, nyní obsazenou do role Alžběty, ale „zběhl“ ke komediantům. Harcuje coby klaun s podivnou tlupou anarchistky, černošského transvestity Le Gateau Chocolat a trpaslíka Oskara (s inspirací v románu Güntera Grasse Plechový bubínek), která po Německu jezdí v dodávce a rozdává letáky propagující absolutní svobodu s Wagnerovým citátem „Frei im Wollen! Frei im Thun! Frei im Geniessen!“ / „Svoboda vůle! Svoboda činů! Svoboda požitků!“ (z jeho politického pamfletu Die Revolution / Revoluce z roku 1849, jehož myšlenky pak převzal i do svého slavnějšího spisu Die Kunst und die Revolution / Umění a revoluce). A právě tento citát zvolil Kratzner znovu, po svém nastudování Tannhäusera v Brémách v roce 2011, za hlavní motto, vizuálně i obsahově procházející celou inscenací. Klíčové motivace jednání Tannhäusera a Alžběty nemají v Kratzerově pojetí s Wagnerovou operou pranic společného: Tenoristu (Tannhäusera) od života s anarchistkou (Venuší) neodvrátí přesycenost smyslnou rozkoší, ale celá ta bizarně pofiderní parta ho už otravuje a poslední „kapkou“ je vražda policisty, jehož anarchistka chladnokrevně přejela. A Alžběta, ve Wagnerovi prosebnice, která jako anděl všecka v nevinnosti prosí Pannu Marii o slitování pro Tannhäusera, se v Kratzerově produkci nakonec vyspí s Wolframem a spáchá sebevraždu.

Předehru sice Valerij Gergijev vystavěl od vzdáleného pianissima do strhujících poryvů gradací, divákovu pozornost a zvědavost však při ní vlastně mnohem víc poutá film promítaný na plátno přes celý portál jeviště. Po leteckých záběrech na hrad Wartburg se další sekvence zaměří na dodávku, která ujíždí po asfaltce uprostřed lesů. Potom vidíme, co se děje uvnitř auta: řídí ho žena ve flitrové přiléhavé kombinéze (Venuše) v zamilovaném objetí s mužem v klaunském líčení a kostýmu s rusovlasou parukou a cylindrem (Tannhäuser). Vzadu sedí transvestita a trpaslík, kteří holdují drogám. Jenže se ukáže, že dochází benzín i jídlo. Žena zastaví u King Burgeru a zatímco objednává bohaté menu, trpaslík s transvestitou z cizího zaparkovaného auta hadicí kradou benzín. Když vidí blížícího se policistu, utečou, žena zaplatí falešnou kreditní kartou a prchají v autě. Do cesty se jim postaví policista, kterého žena po chvilce váhání dokonce s lehkým úsměvem bezcitně přejede. Policista zůstane ležet se zkrvavenou hlavou mrtvý. To klaunem otřese. Dodávka ujíždí nočním městem.

Po skončení této části filmu s „podkresem“ předehry se otevře opona (první dějství u Wagnera ve Venušině rozlehlé jeskyni s rozkošnými Gráciemi a bakchantkami v dychtivých objetích s jinochy) a ona komediantská dodávka je na jevišti a dle pohybů aktérů „vjíždí“ na odpočivadlo s kioskem v podobě domečku Sněhurky a sádrových trpaslíků na předzahrádce. (Policie, která by dodávku nejspíš ve skutečnosti stíhala, nikde.) Černoch si oblékne Sněhurčiny šaty, trpaslík, jenž s sebou neustále vláčí bubínek, se láduje burgery a anarchistka pustí z radiomagnetofonu zpěv sirén. Klaun už toho má dost, chce odejít, ale anarchistka ho přemlouvá, aby zůstal. Začnou se hádat, přetahují se o klavírní výtah Tannhäusera z vydavatelství Edition Peters, který s sebou muž vláčí ve vaku. Kolem „poletuje“ transvestita s kýčovitě světélkujícími duhovými křídly, trpaslík vylepuje plakáty s hesly o absolutní svobodě. Klaun sice ještě do auta nastoupí, hádka pokračuje a vyvrcholí tím, že klaun za jízdy vystoupí.

Filmový záběr ustrne na kraji lesní silnice (u Wagnera třetí scéna krásného údolí s pastýřem), po níž vede kolo mladá žena s reflexním páskem kolem nohy (u Wagnera pastýř „Z hor dolů scházela krasavice Vesna“). Zastaví u ležícího klauna, dá mu napít a odvádí ho. Když se zvedne opona, vidíme, jak přes park Zeleného vršku kráčejí kolem zátarasů, jimiž je v posledních letech Festspielhaus skutečně obehnán, do divadla diváci oblečení stejně jako skutečné publikum, které před chvílí přišlo do hlediště – dámy ve velké večerní, pánové v tmavém obleku (u Wagnera zpěv poutníků „K tobě putuji, můj Kriste Ježíši“). Před divadlo dorazí Jindřich, stále v klaunském, ve chvíli, kdy se do parku nahrnou sólisté z Tannhäusera, odkládají části kostýmů a zvesela popíjejí pivo. V klaunovi i přes jeho kostým poznávají svého dřívějšího kolegu, tenoristu Jindřicha, vítají ho. Když objeví, že má v tlumoku klavírní výtah Tannhäusera, přemlouvají ho, aby se vrátil ke své operní kariéře. V župánku vyjde také sopranistka, představitelka Alžběty, která beze slova vlepí Jindřichovi pořádnou facku. Jindřich sundává klaunský kostým a odchází s ostatními sólisty. S posledními takty prvního dějství ve filmu vidíme, jak dodávka proráží zátarasy a vjíždí na prostranství před divadlo.

Oázu bayreuthské akustiky při východu z divadla na (tradičně hodinovou) přestávku vystřídá šok – brutální zvuk popového aranžmá Wagnerovy hudby z Tannhäusera, který z reproduktorů duní po celém parku. Ukáže se, že režisér zapojil své komedianty i do přestávky: černošský transvestita, v reálném životě performer s přezdívkou Le Gateau Chocolat, u jezírka v parku předvádí svou show, při které trpaslík Oskar jezdí na lodičce a Elena Zhidkova (představitelka anarchistky) vyzývá nastrojené diváky a dámy v podpatcích, které se jim boří do trávy, aby „trsaly“ s ní. Našinec jen zírá, jak se ctihodní wagneriáni tlačí, nechávají se fotografovat nebo alespoň pořizují selfíčka před otřískanou zaneřáděnou komediantskou dodávkou, zaparkovanou opodál.

V druhém dějství (u Wagnera pěvecká síň na Wartburgu) se díváme na záběry ze zákulisí, jak se sopranistka v roli Alžběty chystá na svůj výstup, nakoukne do šatny Jindřicha, kde maskérka dokončuje jeho líčení jako Tannhäusera, po pokynu inspicienta se pokřižuje a vchází na jeviště do gotické dekorace tradiční statické inscenace tohoto díla zazpívat svou vstupní árii („Vítám tě, má síni, prostore milovaný“). Na videu, promítaném nad jeviště, zahlédneme záběry jizev, které má sopranistka na zápěstí, a vidíme, jak duet Alžběty a Tannhäusera ze zákulisí sleduje představitel Wolframa naštvaně bušící do konstrukce před svým výstupem „Naději, která žila ve mně, mi tato chvíle přišla vzít!“, zjevně ve spojitosti se skutečným vztahem tohoto barytonisty k sopranistce. Když duet Alžběty a Tannhäusera na jevišti skončí velkým polibkem, sbor v zákulisí gratuluje sólistům nejen k jejich výkonu, ale raduje se i z toho, že se ti dva (sólisté) zase dali dohromady. Zatímco představení pokračuje – na jevišti lantkrabě zahajuje za přítomnosti rytířů a šlechtičen pěveckou soutěž a Wolfram přednáší svou píseň o čisté lásce („Když na tento ušlechtilý kruh můj pohled padne“), ve filmu nad jevištěm vidíme, jak se komediantská trojice po žebříku přes balkon dostává do Festspielhausu, vyvěsí přes zábradlí svůj transparent s Wagnerovým anarchistickým manifestem, vyleká uvaděčku a zamíří do zákulisí. Když jedna sboristka v kostýmu šlechtičny jde na WC, anarchistka za ní vběhne s černou páskou v ruce. Ven vychází už jen anarchistka v jejím kostýmu. Přidá se k ostatním dámám sboru na jevišti, které dle „režijních pokynů“ vzorně sedí na lavicích a sledují pěveckou soutěž. Anarchistka se ale neposedně vrtí, gesty nespokojeně komentuje průběh dění na jevišti a nedbá „nenápadných“ pokynů vedlejší sboristky, která ji nabádá, jak „hrát“.

Když představení pokročí do místa, kde ostatní rytíři začnou projevovat nesouhlas s Tannhäuserovou adorací smyslné lásky, ze zákulisí na jeviště „svému“ klaunovi vběhnou na pomoc transvestita a trpaslík. Strhne se mela, anarchistka se svlékne z kostýmu a začne o „svého“ klauna bojovat. Představitelka Alžběty si to ale nenechává líbit a svého milovaného Jindřicha brání („Nedotýkejte se ho, vy nejste jeho soudci“). Tenorista váhá mezi sopranistkou a anarchistkou, a když se ty dvě výhružně postaví proti sobě, na videu vidíme, jak teprve teď inspicient zvedá telefon a volá policii (ve skutečnosti je ve Festspielhausu bdělá a ostražitá ochranka téměř na každém rohu). A začne běžet film, jak celá eskorta policejních aut s houkačkami přijíždí k Festspielhausu a policisté s revolvery vbíhají dovnitř. Však je za chvíli vidíme i přímo na jevišti. Tenoristu zatknou, zatímco anarchistky, černocha ani trpaslíka si nevšímají (ostatně představit si v dnešním genderově uvolněném Německu policajty, kteří by měli odvahu stíhat černošského transvestitu a muže postiženého nanismem snad ani nejde).

Třetí dějství (u Wagnera podzimní údolí pod Wartburgem s mariánským obrázkem) přináší drsnou deziluzi z myšlenek o nejvyšší svobodě. Odehrává se pod billboardem s reklamou na vystoupení Le Gateau Chocolat. Dodávka je zdevastovaná, chybí jí kolo, část střechy je přelepená igelitovou plachtou, po vyschlé trávě se povaluje nejrůznější harampádí. Sopranistka v zašpiněném kostýmu Alžběty chce zvědavě zjistit, jaký je osud tlupy, která jí odloudila milence. Nachází jen trpaslíka, který ohřívá jídlo z konzervy. Alžbětě v patách je i barytonista/Wolfram („Já myslel si, že najdu ji tu v modlitbách“), procházejí bezdomovci (u Wagnera sbor poutníků „Já obdařen vítám vás, kraje rodné“) vděční i za ten šunt, který sbírají do vaků. Barytonista se zábleskem poslední naděje, jak přece jen získat náklonnost sopranistky, si oblékne kostým klauna, který našel v dodávce. Zdrcená sopranistka („Slitování Panno, prosím, vyslechni mě!“) rezignovaně pověsí kostým Alžběty na větev suchého stromu, klauna/Wolframa vášnivě políbí a vláká ho do dodávky, která se vzápětí začne pohybovat v rytmu kopulačních pohybů. Po chvíli se ve dveřích dodávky objeví nejdřív barytonista, smutný, rozčarovaný sundává klaunský kostým („Ó večernice“). Vzápětí se vypotácí sopranistka. Mezi haraburdím sebere nůž, odevzdaně si sedne na bok maringotky, litovaná trpaslíkem. Přichází Jindřich a v rozhovoru s barytonistou začne vztekle trhat klavírní výtah Tannhäusera a nakonec ho spálí. Anarchistka se snaží pověsit plakát na konstrukci elektrického stožáru. Když barytonista zmíní jméno Alžběty, Jindřich ve zlé předtuše otevře zadní dveře dodávky (u Wagnera sbor poutníků „Sláva! Zázrak Boží buď oslaven!“), kde leží podřezaná mrtvá sopranistka. Ve filmovém zakončení pohádky v posledních sekvencích vidíme za volantem dodávky Jindřicha opět v klaunském nalíčení, ze sedadla spolujezdce se k němu tulí obživlá Alžběta – odjíždějí vstříc šťastnější budoucnosti.

Pokud jsem se zatím nezmiňovala o hudbě, odpovídá to míře pozornosti, kterou na sebe vizuální stránka inscenace strhává. Nicméně americký sólista Stephen Gould v roli tenoristy/klauna/Tannhäusera/Jindřicha nejen svým zvučným hlasem, ale mohutným zjevem vzbuzuje respekt a v závěru soucit. Ostatně je v Bayreuthu zavedený a v rolích hrdinného oboru ve Wagnerových operách, ale i jako Fidelio nebo Otello vystupuje na předních světových scénách. Tannhäusera v Bayreuthu vytvořil už v předchozí inscenaci (dirigenta Axela Kobera a režiséra Sebastiana Baumgartena) v roce 2004, následoval Siegfried ve třetí i čtvrté části tetralogie a ve Valkýře loni ještě Siegmund. Od roku 2015 tu zpívá ještě Tristana, jehož si ke všem šesti představením Tannhäusera přidal i letos, jakkoli „pouze“ na tři představení.

Další spolehlivou oporou je v Bayreuthu německý barytonista Markus Eiche, který zde vystupuje už od roku 2007 (pekař Fritz v Mistrech pěvcích, Donner ve Zlatu Rýna, Gunther v Soumraku bohů a Wolfram v předchozím nastudování Tannhäusera 2004). Jeho hlas sice nemá specifickou ani podmanivou barvu, ale vládne dostatečným volumenem a part Wolframa má zřetelně hluboce zažitý. Dánský basista Stephen Milling se v Bayreuthu představil už v roce 2015 jako Hagen v Soumraku bohů a letos přidal, s poněkud rozkolísaným hlasem, durynského lantkraběte Hermanna.

Původem ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova, která po zranění kolegyně Ekateriny Gubanovy při zkoušce na poslední chvíli naskočila do role Venuše, byla představitelsky skvělý typ pro tuto postavu, jak ji pojal Kratzer, pěvecky ale part zejména v dramatičtěji vypjatých částech přesahoval její současné možnosti. Jakkoli je v Bayreuthu zavedená od roku 2001 a z rolí Valkýr se letos propracovala i k Ortrudě.

Středem pozornosti ovšem byla Lise Davidsen. Po svém prvním samostatném CD, na něž mimo jiné nahrála právě árii Alžběty, s níž ovšem už předtím vyhrávala jednu pěveckou soutěž za druhou a zazpívala si ji v Curychu a v Mnichově, i v bayreuthském divadle potvrdila, že je mimořádný wagnerovský hlas. Její hutný, objemný, na alikvóty bohatý plný soprán se pružně nese v obloucích na dlouhém dechu v celém rozsahu včetně pevně ukotvené znělé hluboké polohy. Nicméně při těch nejpřísnějších kritériích, která je třeba právě na nastudování Wagnerových oper v Bayreuthu uplatňovat, ve výrazově vypjatých výškách se její soprán vyostřuje na úkor oblých tónů.

Valerij Gergijev je dostatečně zkušený dirigent, aby zvládl hudební nastudování Tannhäusera s přehledem. Avšak ve srovnání se zkušenostmi se specifickou akustikou Festspielhausu, jak je má v posledních letech především Christian Thielemann, od roku 2015 hudební ředitel Bayreuthských slavností, ony jemné záchvěvy dynamiky a odstínů zvukových barev s festivalovým orchestrem přece jen nedosahoval. Tradičně perfektní byl festivalový sbor pod vedením Eberharda Friedricha.

Tobias Kratzer není ve Wagnerově Mekce první (a nejspíš ani poslední), kdo se snaží za/nad/pod Wagnerovými operami dolovat nové, pokud možno aktuální výklady a zapojit do nich bayreuthskou realitu historie nebo současnosti. Kongeniální koncept, který se podařilo před dvěma lety najít režisérovi Barriemu Koskymu, když propojil Wagnerův život s Mistry pěvci norimberskými, však Kratzer ve své pohádkově anarchistické bayreuthské road movie nenašel.

Poznámka:
Citáty z Tannhäusera jsou použity z překladu libreta Jaromíra Zelenky v programové brožuře k inscenaci Tannhäusera ve Státní opeře Praha v roce 1993.
Záznam premiéry nové inscenace Tannhäusera je k dispozici na internetu ve třech částech: 1. dějství, 2. dějství a 3. dějství

 

Hodnocení autorky recenze 80 %

 

Richard Wagner: Tannhäuser
Hudební nastudování Valerij Gergijev, režie Tobias Kratzer, scéna a kostýmy Rainer Sellmaier, video Manuel Braun, světla Reinhard Traub, dramaturgie Konrad Kuhn, sbormistr Eberhard Friedrich.

Osoby a obsazení: Lankthrabě Hermann – Stephen Milling, Tannhäuser – Stephen Gould, Wolfram von Eschenbach – Markus Eiche, Walther von der Vogelweide – Daniel Behle, Biterolf – Kay Stiefermann, Heinrich, písař – Jorge Rodriguez-Norton, Reinmar von Zweter – Wilhelm Schwinghammer, Alžběta – Lise Davidsen, Venuše – Elena Zhidkova, Pastýř – Katharina Konradi, Le Gateau Chocolat, Oskar – Manni Laudenbach. Festivalový orchestr a sbor.

Bayreuthské slavnosti, premiéra 25. července 2019, recenzováno představení 21. srpna 2019.