Tatjana Gürbaca: České skladatele naprosto miluji

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jaký měla vaše rodina vztah k hudbě?
U nás doma vždy zněla hudba. Moje matka miluje operu, zpívá a hraje na klavír a neustále poslouchá Pucciniho a Verdiho. Poprvé jsem viděla divadelní představení, když mi byly tři roky. Můj otec založil sdružení klasické turecké hudby. A můj nejlepší kamarád, který se pak stal režisérem a scénografem, byl Hinrich Horstkotte – chodili jsme spolu do divadla na operu a činohry, někdy i třikrát do týdne. Zvykli jsme si také všechno, co jsme v divadle viděli, znovu „inscenovat“. Chodila jsem do hodin baletu a chtěla se stát baletkou – dokud jsem si neuvědomila, že můj tělesný habitus není pro klasický balet vhodný. Naučila jsem se hrát na tři nástroje: klavír, violoncello a kontrabas a hrála v několika orchestrech a jazzbandech. Můj učitel hudby mě představil prvnímu asistentovi Götze Friedricha, a tak jsem začala v Německé opeře Berlín jako komparsistka. Když jsem kvůli zkoušení v divadle chyběla ve škole, byl to můj učitel, kdo ostatním pedagogům vysvětloval, že ze mě bude režisérka a práce v divadle je součástí mého studia… tehdy jsem ale ani nevěděla, že režie může být samostatná profese.

Oper Leipzig, Der schwarze Mönch, 2006 (foto Andrea Birkigt)
Oper Leipzig, Der schwarze Mönch, 2006 (foto Andrea Birkigt)

Jaké jsou vaše první vzpomínky na setkání s operou?
První opera, kterou jsem viděla, byla Humperdinckova Perníková chaloupka / Jeníček a Mařenka. Máma říkala, že jsem tam seděla s červenými tvářičkami, zcela pohlcena tím zážitkem.

Jak jste se vlastně dobrala k rozhodnutí stát se profesionální operní režisérkou?
To byl dlouhý proces… Měla jsem štěstí, že když jsem dostudovala, stala jsem se asistentkou režie v Opeře ve Štýrském Hradci. Tam jsem si mohla upevnit, co jsem se naučila na univerzitě a sledovat při práci významné režiséry. Intendant Gerhard Brunner a produkční manažerka Susanne Herrnleben se stali mými blízkými přáteli a byli mi na mé profesní cestě velkou podporou.

Jaký máte vztah k tanci, který jste také studovala?
Myslím, že tanec je ve všech jeho aspektech dost podstatnou složkou mé práce. Obecně – divadlo nám důležitě připomíná, jak podstatný je pohyb pro naši tělesnost v době, kdy lze všechno dělat na počítači.

Oper Zürich, Rigoletto, 2013 (foto Joerg Michel)
Oper Zürich, Rigoletto, 2013 (foto Joerg Michel)

Jak je pro vás důležité pohybové ztvárnění inscenace?
Věřím, že nejdůležitější součástí inscenace jsou charaktery postav a vztahy mezi nimi. Zpěváci, jejich těla, pohyby a myšlenky – to vše je podstatné. Vzrušující divadlo o mnoho víc nepotřebuje.

Zvete do svého inscenačního týmu i choreografy?
Jenom zřídka pracuji ve svých inscenacích s choreografy. Úžasný parťák a spolupracovník byl Kinsun Chan, se kterým jsme inscenovali West Side Story a Kouzelnou flétnu – s ním jsem si užívala spolupráci na „stejné vlně“, také intelektuální porozumění a vzájemnou inspiraci.

Jak vnímáte operu jako umělecký žánr? Prima la musica e poi le parole?
Ano, ano a znovu ano! Hudba dává smysl a význam slovům a odkrývá skutečné myšlenky postavy. Velmi často se stává, že významy mohou být překrývány podtexty, které slova zdánlivě navozují.

Tatjana Gürbaca (foto Tobias Kruse)
Tatjana Gürbaca (foto Tobias Kruse)

Chvíli jste sice vedla operu v Mohuči, ale jinak nejste nikde v pevném angažmá. Jak se vám daří se profesí operní režisérky „na volné noze“ uživit?
Díky bohu, nemohu si stěžovat. Mám nasmlouvanou práci do roku 2025 a intelektuální debaty s mými milovanými scénografy, návrháři kostýmů, dramaturgy a nežijícími i žijícími skladateli mě neunavují. A skvěle se o mě stará moje báječná agentka Susane Herrnleben.

V roce 2013 jste byla německým časopisem Opernwelt prohlášena režisérkou roku za režii Wagnerova Parsifala ve Vlámské opeře a o rok později tato inscenace získala Mezinárodní operní cenu v kategorii Nejlepší wagnerovská operní produkce. Co pro vás ta ocenění znamenala?
Ta ocenění přinesla do mého uměleckého usilování novou úroveň, kladu na svou práci vyšší požadavky. Poptávka po mně rostla. A umělečtí ředitelé mi svěřují významné produkce.

Jaký máte vztah k české opeře a hudbě?
České skladatele naprosto miluji, zvláště pak Leoše Janáčka, jehož tři opery mám tuto sezonu čest režírovat.

Vlaamse Opera, Parsifal, 2013 (foto Annemie Augustijns)
Vlaamse Opera, Parsifal, 2013 (foto Annemie Augustijns)

V roce 2010 jste v Mohuči režírovala Prodanou nevěstu – jak jste ji pojala?
Prodaná nevěsta je hořká a melancholická komedie. Velmi mi připomíná hry Ödöna von Horvátha. Mladá generace se ztrácí v patriarchálním, materialistickém světě. Milenci málem zmeškají happy end, protože mají odlišné strategie a nedovedou spolu komunikovat. A koktavý Vašek, který hledá z toho všeho svoji vlastní cestu ven, je zesměšňován a tragicky selhává.

Nedávno jste režírovala Lišku Bystroušku v Brémách – jakou koncepci jste zvolila?
Při práci na Lišce Bystroušce mě naprosto fascinovala důvěrná blízkost člověka a zvířete: navzájem se přitahují i odpuzují, provokují, dráždí i fascinují. Opera se stává skoro existenciálním dramatem: touha po lásce a kráse z nás dělá cizince ve vlastním světě.

Na jaro 2022 Deutsche Oper am Rhein chystá Káťu Kabanovou a ženevský Grand Théâtre bude připravovat Jenůfu – obě opery ve vaší režii. Jak je hodláte uchopit?
Jsou to dvě velmi odlišné opery – Jenůfa z rané etapy Janáčkovy tvorby, a ta druhá, Káťa, z pozdního období. Přesto se obě setkávají v moderním námětu i hudbě nebo v motivu dvou silných ženských postav. Víc toho neprozradím – ale už se nemůžu dočkat, až práce začne.

Oper Zürich, Aida (foto Monika Rittershaus)
Oper Zürich, Aida (foto Monika Rittershaus)

V Anglické národní opeře (ENO) jste v roce 2020 režírovala Rusalku – jak jste tuto Dvořákovu operu chápala v kontextu světové operní produkce jeho doby a jak byste ji vyložila dnes?
Myslím, že Dvořák použil pohádkový příběh také k charakteristice své vlastní společnosti. Opera nese podstatné poselství humanity: setkáváme se se dvěma odlišnými světy, které se dotýkají, ale vlastně se vzájemně nepoznají. Lidský svět formují předsudky, hněv, strach a soupeření. Rusalčina láska má nebezpečnou sílu, která ji vyčleňuje z řádu a pravidel světa lidí a strhává tvář sociálních konvencí. Rusalka tak putuje mezi oběma světy s nesmírnou touhou, nalézá svou vnitřní pravdu a přemůže smrt.

Dvořák charakterizuje v partituře tuto operu jako „lyrickou pohádku“. Na webových stránkách ENO je poznámka: „Vhodné od věku 14+. Inscenace obsahuje ve třetím jednání násilné scény, které mohou být znepokojující.“ Je Rusalka ve vaší interpretaci ještě pohádka?
Je to stále pohádka – spousta pohádek může být velmi krutá, ale vedou nás přitom tak, abychom se něco dozvěděli, o sobě, o svých předcích, pocitech a snech.

Kdo vám nabídl spolupráci s pražským Národním divadlem?
Režii Così fan tutte mi nabídl umělecký ředitel Per Boye Hansen, kterého jsem znala z Osla, kde jsem režírovala Traviatu.

Den Norske Opera Oslo, La Traviata, 2015 (foto Erik Berg)
Den Norske Opera Oslo, La Traviata, 2015 (foto Erik Berg)

Jaký je váš vztah k Mozartovi a speciálně ke Così fan tutte?
Mozartovy opery na Da Ponteho libreta jsou největší mistrovská díla všech dob. Ve srovnání s Figarovou svatbou a Donem Giovannim jsou Così fan tutte méně akční, ale ze všech těchto tří oper jsou nejhlubší, nejpravdivější, oscilující mezi komedií a tragédií – věčně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments