„Těm, kteří se nedožili… Těm, kteří mlčeli…“

Poválečná doba, ve které Ivan Medek začal publikovat, měla silnou atmosféru. Atmosféru nových začátků; atmosféru uvolněné energie, předtím spoutané a utlačované; atmosféru, ve které se člověku nechce ohlížet za tím, co bylo. Jenže zároveň na každém kroku potkává něco, co ho k tomu ohlížení nutí. Nebo by mělo. Kromě těch, co přežili, jsou tu také oběti, kromě nových začátků jsou tu příběhy, které se nestačily rozvinout anebo byly brutálně přetnuty. A právě ty je třeba připomínat – a hledat k nim vztah. Tím víc, čím silnější je dobová euforie ze všeho nového, slibného, rozvíjejícího se…

Těm, kteří se nedožili,
byl věnován čtvrteční koncert Umělecké besedy. Úvodem zahrálo Československé kvarteto velmi výrazně smyčcový kvartet Víta Nejedlého. V této skladbě dosáhl Nejedlý snad největší technické komposiční čistoty. I při dramatisující vypjatosti zachovává skladba stále dosti komorní ladění a snaha o vyjadřování jiných představ nežli hudebních není zde tak patrná jako v jeho velkých symfonických projevech. V. Kaprálové cyklus písní Naděje je jedním z nejlepších písňových děl moderní české literatury. Mladá skladatelka zde dosáhla neobyčejné výrazové síly při velmi citlivém vyvážení všech složek. Citově vypjatá, v pravém slova smyslu melodická linie je doplňována samostatným a přec organickým hudebním proudem, jenž dostává někde i zcela vlastní stavebnou funkci. Skladbu zazpívala s technickým i výrazovým porozuměním J. Vavrdová. Doprovázel V. Holzknecht, který také virtuosně zahrál klavírní sonátu od J. Ježka, komponovanou v New Yorku, o níž jsme již referovali. Smyčcový kvartet R. Karla, velmi dobře provedený Československým kvartetem, nám znovu dokázal, jak těžké je ohraničit a vymezit složitou Karlovu osobnost. Tato skladba není romantická. Přísné vedení hlasů, důsledná komornost projevu a hlavně důkladná, vše zpracovávající stavebnost dávají dílu nevzrušený, ponurý ráz, který je vyvrácen až poslední nejživotnější větou.
(Svobodné Československo, 13. 2. 1946)

Brněnská konservatoř obětem války
Posluchači brněnské konservatoře uspořádali ve středu v Domě umělců veřejný večer, na kterém provedli skladby umučených nebo za války zemřelých skladatelů. Úvodem zazpíval J. Válka pathetické a romantické písně V. Helferta, které nám přiblížily tohoto vynikajícího vědce po komposiční stránce. Ježkovo obtížné a zvukově zajímavé duo pro dvoje housle zahráli A. Moravec a K. Sovíček. Lehce nadnesenou a naprosto neproblematickou sonátu od E. Schulhoffa provedl L. Šupák za doprovodu J. Pukla. L. Domanínská zazpívala již velmi dobře známý lyrický cyklus V. Kaprálové Navždy. Podobně i reprodukce dalších skladeb – nejasného klavírního kvarteta od R. Karla, Haasova cyklu písní Vyvolená a V. Nejedlého melodramu Umírající – byla svěřena vesměs zřejmě nejschopnějším žákům brněnské konservatoře, kteří všichni potvrdili vysokou úroveň své školy, které by měla být dána příležitost, aby častěji ukázala své výsledky i zde v Praze.
(Svobodné Československo, 15. 6. 1946)

Skladby Gideona Kleina
V obrovské poušti nacistických koncentračních táborů zmizel koncem ledna 1945 nadaný mladý český pianista a skladatel. Zmizel jako mnoho jiných, jejichž hroby nikdy nenalezneme. Smrtí Gideona Kleina vznikla české hudbě veliká ztráta. Ze skladeb, nalezených v jeho pozůstalosti, slyšeli jsme v pátek v Českém rozhlase smyčcové trio a klavírní sonatinu. Jeho práce prozrazují skutečné nadání, ale můžeme je hodnotit spíš jako přísliby než jako vyhraněné tvůrčí projevy. Smyčcové trio je formálně jasně stavěná skladba, v níž překvapuje zejména důsledné komorní nástrojové myšlení. Základem rychlých vět jsou převážně motorické, dosti samostatně vedené linie jednotlivých hlasů, zatímco druhá, formálně nejpřehlednější věta, jsou variace na slováckou píseň. Klavírní sonatina jest zajímavá hlavně svou místy až orchestrální stylisací. Teprve v poslední větě je využito alespoň části klavírních možností, což překvapuje tím více, uvážíme-li skutečnost, že Klein sám byl znamenitým pianistou. O velmi dobrou rozhlasovou reprodukci se zasloužili členové Československého kvarteta a Pavel Štěpán.
(Svobodné Československo, 10. 3. 1946)

Jiný rys doby, který v poválečných kritikách Ivana Medka najdeme, to jsou návraty těch, kteří v předchozích letech volili cestu do ústraní. Nebo do něj byli vtlačeni. Anebo byli zakázáni. Takže jejich hudba nepromlouvala.

Těm, kteří mlčeli…
Čtvrteční koncert Umělecké besedy byl věnován skladbám těch českých autorů, kteří v minulých letech stáli stranou veřejného hudebního života. Nejsilnější skladbou večera byl úvodní sextet pro dechové nástroje od M. Kabeláče. Jeho hudba je rytmicky, melodicky inspirována národními písněmi, průbojná harmonická struktura je převážně diatonická, formálně se skladatel opírá o přehledné, většinou pravidelné periody (také vliv lidových písní) a výrazově klade velký důraz na pochodové rytmy, zvláště v rychlých větách. Velmi dobrá instrumentace skladby působí místy až orchestrálním dojmem. Při vší srozumitelnosti a přehlednosti je Kabeláčův projev moderně pokrokový, čímž se podstatně liší od Sextetu pro klavír a dechové nástroje od B. Martinů, závěrem provedeného. V této invenčně jistě bohaté a živé skladbě je snaha o prostotu komposičních prostředků snad až na úkor závažnosti. Neoklasicismus není zde chápán jen jako návrat k pevnému formálnímu řádu, nýbrž jako zásadní návrat k hudbě staré, jak myšlením, tak strukturou. Charakter závěrečné věty připomíná barokní a předklasickou lidovou taneční hudbu. Obě skladby provedli výborně členové Pražského dechového kvinteta za spolupráce J. Pinkase (B. Martinů). V. Kaprála klavírní sonáta 15. III. 1939 (hraná K. Janderou) jest konservativní a možno říci i konvenční skladba, v níž jsou uplatněny zejména vlivy V. Nováka (II. věta) a v níž nenacházíme takřka žádnou spojitost s nadpisem. Cyklus písní O dětech od E. F. Buriana jest nevyhraněným dílem mladého skladatele (op. 6), který se pokouší spojit prvky deklamační s melodickou linií. Klavírní doprovod je místy málo funkčně odůvodněn. Písně zazpívala velmi dobře M. Budíková za doprovodu J. Pinkase.
(Svobodné Československo, 23. 2. 1946)

A pak je tu zajímavý paradox. Touha začínat znovu a hledat po válce nové cesty, nový výraz, novou hudbu, vede k pocitu, že vše, co bylo před, je přežité, vyčerpané, neoslovující. Medek to popisuje na příkladu Igora Stravinského, který se nesměl hrát za války, ale nehraje se ani po ní. Nucenou izolaci střídá izolace dobrovolná.

I. Stravinský v Gramoklubu
O hudbu I. Stravinského je u nás v poslední době projevován takřka důsledný nezájem. Jeho skladby bývají označovány za překonané a přežilé, podobně jako díla Schönbergova, Bartókova, Hindemithova a jiných tvůrců soudobého hudebního stylu v době před a po prvé světové válce. Tento negativní postoj ke Stravinského tvorbě je zejména u mladších lidí zaviněn z velké části pouze neznalostí, která je přirozená po šestiletém období naprosté kulturní isolace. Téměř na každém kroku se můžeme setkat s hudebníky, pro něž jsou novinkami skladby staré třeba čtyřicet let. Charakteristická pro tuto situaci byla návštěva na Stravinského večeru v Gramoklubu, kam kromě obecenstva z jiných kruhů přišlo jen několik málo muzikantů. V obsáhlém, důkladně populárním úvodu podali J. Rychlík a M. Uzelac nástin Stravinského osobnosti, stručný přehled jeho hudebního vývoje a povšechný rozbor hraných skladeb. Z gramofonových desek byla v dobré reprodukci provedena suita z baletu Hra v karty, nesmírně živá a vtipná hudba, jejíž lehkost a plynulost není zdaleka tak „neproblematická“ a povrchní, jak by se mohla zdát. Všechny své dlouhými experimenty dosažené výsledky zde Stravinský usměrňuje a dává jim pevné funkční zdůvodnění. Obdivuhodná je schopnost krajního využití nepatrných technických prostředků. Podobně dokonale vyváženým dílem je houslový koncert, z něhož byla ve skvělé reprodukci provedena první věta. Koncert patří mezi nejlepší skladby pro housle z poslední doby, o něž přirozeně většina houslistů projevuje nezájem. Několik ukázek z Petrušky dokumentovalo rozdíl ve Stravinského způsobu vyjadřování v letech 1911 až 1936. Večer byl poučný z mnoha příčin. Především nás znovu přesvědčil, že Stravinský je skladatel skutečně geniální. Dále jsme si uvědomili, že Stravinský byl snad vůbec první, kdo setřel z hudby zvláštní nádech posvátnosti a kdo umění pojímá prostě jako práci. A za třetí je nám jasné, že naše obecenstvo je třeba ještě mnoho vychovávat.
(Svobodné Československo, 3. 4. 1946)

Nová doba se v něčem projevuje úplně stejně jako stará. Tak jako byla za nacistů zakázána hudba všech protivných stran, nesměl se po válce hrát Beethoven a další německá hudba. I na nejvyšší duchovní hodnoty dopadla kolektivní vina… Proto byl zaznamenáníhodný okamžik prolomení těchto kulturních bariér. Při koncertě na počest Tomáše Garrigua Masaryka, při němž poprvé po válce zazněl Beethoven.

Komorní večer na paměť narozenin T. G. M.
Svůj druhý abonentní koncert zahájilo Pražské kvarteto Sukovou Meditací na svatováclavský chorál, načež byl proveden pořad, hraný na soukromém koncertě presidentu Osvoboditeli 17. 11. 1928 v Lánech. Smyčcový kvartet J. V. Pichla si přes jasnou haydnovskou strukturu zachovává invenční svěžest a v některých lidových náznacích můžeme říci i originalitu. Provedení se vyznačovalo technickou i stylovou precisností. Zdá se nám ovšem zbytečné příliš detailní vypracování zvukových složek, které je často na úkor klasické jednoduchosti skladby. Tři skladby pro smyčcový kvartet od Erwina Schulhoffa působí hlavně svou zvukovou vynalézavostí a bezprostřední rytmickou invencí. Melodicky se skladatel opírá o citáty národních písní (Alla Czechoslovaka) a o prvky exotické. V celku lze tento průbojný Schulhoffův projev zařadit do období expresionismu, jež je tak příznačné pro hudební myšlení po prvé světové válce. Význam mnoha skladeb z této doby není ještě ani zdaleka doceněn, ačkoliv právě tehdy prošla většina autorů nezbytným hledáním nového výrazu a skutečnou školou světovosti. V provedení byla velmi vhodně podtržena virtuosní stránka skladeb. V závěru byl proveden Smyčcový kvartet op. 59 č. 3 od L. v. Beethovena. Byla to první beethovenská reprodukce u nás od okupace a Pražské kvarteto má tedy v tomto směru primát před všemi ostatními soubory a sólisty. V reprodukci až orchestrálně pojatého díla prokázalo Pražské kvarteto znovu své neobyčejné umění a smysl pro technickou čistotu.
(Svobodné Československo, 10. 3. 1946)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy