Ten, který dirigoval premiéru Martinů Her o Marii

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Už jeho první dirigentská sezona jasně vymezila, kam především bude směřovat jeho úsilí. První premiérou, kterou v novém působišti nastudoval, byla 19. září 1929 Pucciniho málo uváděná opera Vlaštovka. Po ní následovala původní premiéra moderně laděné komické novinky Jaroslava Křičky inspirované motivy z díla Oscara Wildea Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, Verdiho Rigoletto, Smetanovy Dvě vdovy a Mozartova Figarova svatba. A v sezoně následující k nim mimo jiné přibyl Weberův Čarostřelec, již zmíněný Wagnerův Siegfried a v baletu novinka jihoslovanského autora Krešimira Baranoviče Perníkové srdce, která byla součástí baletního večera, v němž byl proveden pod taktovkou Zdeňka Chalabaly také Stravinského Pták ohnivák. Později byl společně s Perníkovým srdcem uváděn i další Baranovičův balet Nosáček.

Společným znakem těchto inscenací byla výrazná snaha o uvádění kvalitních domácích a zahraničních novinek v opeře i v baletu a v inscenacích klasických děl programová nastudování náročných, leckdy na českém jevišti poprvé uváděných děl.

Dlouholeté Balatkovo působení v Lublani stejně jako jeho levicová orientace jej vedly k propagaci děl jihoslovanských a ruských autorů. Bylo to v naprostém souladu s celkovou linií divadla v době ředitelování Václava Jiřikovského, které se ve velké míře opíralo o uvádění titulů slovanského repertoáru, což v některých případech bylo částečně i krycím manévrem pro realizaci premiér moderní tvorby autorů Sovětského svazu. To ve vyostřené politické situaci druhé poloviny třicátých let mohlo vést k problémům, byť mnohdy šlo o díla, která byla v Sovětském svazu stahována z repertoáru a jejichž autoři byli podrobeni tvrdé a nelítostné kritice z oficiálních míst, většinou s tragickými důsledky pro ně samotné.

V první fázi Balatkova působení v souboru hrály velkou roli v jeho dirigentském repertoáru baletní tituly. Vedle již zmíněných to byla především reprezentativní díla moderních ruských skladatelů, jako Apollón a múzy Igora Stravinského, Marnotratný syn Sergeje Prokofjeva a československé premiéry baletů Sergeje Prokofjeva O bláznu, který sedm bláznů přelstil (v ruském originále Šut) a baletu Reinholda Gliera Rudý mák, uvedeného pod názvem Makový květ. Z klasické baletní tvorby to byla například Šeherezáda Petra Iljiče Čajkovského, balety Alexandra Glazunova Belkis (Královna ze Sáby) a Raymonda, taneční zpracování Musorgského Obrázků z výstavy a baletní kompozice Zlatá symfonie, která vznikla na Balatkovu montáž melodií Petra Iljiče Čajkovského. Z české tvorby to byly Janáčkovy Lašské tance a Špalíček Bohuslava Martinů. Bakala si v Brně zadirigoval i své vlastní baletní dílo Z jitřní země. V Psotově éře nastudoval a řídil provedení baletního večera složeného z Třírohého klobouku Manuela de Fally, baletního provedení skladby Ottorina Respighiho Ptáci (pod názvem Panstvo na dvoře) a Janáčkova Rákoše Rákocyho.

Antonín Balatka nastudoval řadu oper Smetanových a Dvořákových (z těch připomeňme alespoň dnes už prakticky neznámého Krále a uhlíře), Fibichovu Šárku, Kovařovicovy opery Psohlavci a Na Starém bělidle. Z oper Giuseppa Verdiho to byla například Aida a Síla osudu, z tvorby Giacoma Pucciniho Bohéma, z oper francouzských Massenetův Don Quijote, Offenbachovy Hoffmannovy povídky a Bizetova Carmen, z ruských Čajkovského Evžen Oněgin a Piková dáma a Sněguročka Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Zajímavým vkladem do repertoáru bylo jeho nastudování tří melodramů Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu, Pygmalion a Medea.

Hlavní přínos dirigenta-dramaturga Antonína Balatky vidím v jeho četných inscenacích novinek českých i zahraničních autorů. O některých už byla řeč, připomeňme další.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii - ND Brno 1935 (foto archiv ND Brno)
Bohuslav Martinů: Hry o Marii – ND Brno 1935 (foto archiv ND Brno)

Na prvním místě je nutné jmenovat světové premiéry oper Bohuslava Martinů Hry o Marii (1935) a o rok později Divadlo za branou a dále první uvedení Burianovy Maryši v režii Miloše Wasserbauera v roce 1940.

Bohuslav Martinů: Divadlo za branou - Ivo Váňa Psota, Mira Figarová - ND Brno 1936 (foto archiv ND Brno)
Bohuslav Martinů: Divadlo za branou – Ivo Váňa Psota, Mira Figarová – ND Brno 1936 (foto archiv ND Brno)

Připomeňme též Smrt kmotřičku Rudolfa Karla, Vomáčkova Vodníka, Křičkovu Hippolytu, Ostrčilovo Poupě, Weinbergerova Švandu dudáka či opery Janáčkova žáka Osvalda Chlubny V den počátku a Ňura. Z děl zahraniční provenience nastudoval například Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou, operu Ženich z onoho světa chorvatského autora Jakova Gotovace, Čertovo manželství (Belfagor) Ottorina Respighiho anebo Milostnou komedii dalšího italského skladatele Riccarda Zandonaie na motivy Alarcónovy novely Třírohý klobouk.

Jakov Gotovac: Ženich z onoho světa - (zleva sedící) Marie Řezníčková, Václav Jiříkovský, Jakov Gotovac, Štěpánka Jelínková; (stojící) Leonid Pribytkov, Ivo Váňa Psota, Antonín Balatka, Emil Olšovský, Václav Bednář - ND Brno 1936 (foto archiv ND Brno)
Jakov Gotovac: Ženich z onoho světa – (zleva sedící) Marie Řezníčková, Václav Jiříkovský, Jakov Gotovac, Štěpánka Jelínková; (stojící) Leonid Pribytkov, Ivo Váňa Psota, Antonín Balatka, Emil Olšovský, Václav Bednář – ND Brno 1936 (foto archiv ND Brno)

Silný dramaturgický vliv cítíme samozřejmě v případě dalších děl, která Balatka sám nedirigoval. Ať šlo například o zamýšlený cyklus Smetanových oper, který nebyl ukončen pro náhlý odchod Milana Sachse způsobený rasovými důvody na podzim roku 1939, anebo o uvádění novinek; tak to byl z domácí tvorby Haasův Šarlatán a z děl zahraničních autorů světová premiéra Prokofjevova Romea a Julie v závěru roku 1938 (obě tyto inscenace dirigoval Quido Arnoldi).

Pavel Haas: Šarlatán - ND Brno 1938 (foto archiv ND Brno)
Pavel Haas: Šarlatán – ND Brno 1938 (foto archiv ND Brno)

Za okupace mohl Antonín Balatka v době krátké existence takzvaného Českého lidového divadla nastudovat pohostinsky pouze Smetanovy Dvě vdovy.

Antonín Balatka rovněž řadu oper režíroval. Byly to například Zichovy Preciézky, Pucciniho Manon Lescaut, kterou režíroval ve vlastním překladu stejně jako Panenku Adolpha Charlese Adama, Ibertovu Angeliku, Musorgského Ženitbu. Především jej jako režiséra proslavily dvě inscenace Rossiniho Lazebníka sevillského (1934 a 1946), které nadlouho zaujaly místo populárních stálic brněnského operního repertoáru, než je v roce 1957 nahradilo výtečné představení tehdy začínajícího Václava Věžníka.

Z Balatkových překladů připomeňme ještě alespoň libreto k opeře autora Jakova Gotovace Ženich z onoho světa a v poválečném období libreto Glinkova Ruslana a Ludmily. Pro činoherní soubor přeložil klasickou komedii Branislava Nušiće Dr.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na