Teprve 70 let uplynulo od úmrtí jednoho z nejvlivnějších skladatelů 20. století
Arnold Schönberg se narodil 13. září 1874 ve Vídni jako druhé dítě Samuela a Pauliny Schönbergerových, kteří vlastnili malý obuvnický obchod v převážně židovské čtvrti ve Vídni. Ani jeden z jeho rodičů nebyl muzikálně nadán, nicméně jako většina Vídeňanů té doby, měli hudbu rádi.
Když bylo malému Arnoldovi osm let, začal se sám učit hrát na violoncello a ještě před dosažením devíti let začal skládat menší skladby. Jeho setkání s rakouským hudebníkem a lékárníkem Oskarem Adlerem bylo rozhodující. Adler ho povzbuzoval, aby se zdokonalil jako cellista, aby mohli s přáteli hrát smyčcová kvarteta.
Později se spřátelil s Alexandrem Zemlinskym, svým budoucím švagrem, jenž rozvinul jeho hudební vzdělání, či Davidem Bachem, lingvistou, filozofem a muzikantem.
Sám Schönberg prohlašoval, že nejvíce se naučil studiem děl mistrů. Již od mládí přijímal zakázky na skládání operet, nejvíce času však věnoval vyučování – hodiny dával privátně, ale i pro různé instituce, jeho špatné zdraví však zaměstnavatele odrazovalo, aby mu nabídli stálou pozici.
Skladatelova první díla nesou nezaměnitelnou stopu německého pozdního romantismu, což je nejvíce patrné na jeho skladbě Verklärte Nacht, Op. 4 (1899). Toto dílo pobouřilo svými melodiemi konzervativní programové výbory. Skladba nebyla hrána do roku 1903, tehdy byla ovšem při svém uvedení odmítnuta pobouřenou veřejností. Vznikají také díla jako Gavotte und Musette (im alten Style) (1897), Quartett (d-Moll) für 2 Violinen, Viola und Violoncello, Op. 7 (1904–1905), Frühlings Tod after Lenau for great orchestra (1898).
V roce 1901 se stěhuje do Berlína, aby lépe finančně zajistil rodinu. Přijímá pozici hudebního ředitele v uměleckém kabaretu Überbrettl. Pro toto umělecké uskupení skládá například skladbu Nachtwandler.
Za podpory Richarda Strausse získává zaměstnání jako učitel na Sternově hudební škole. Byl to také Strauss, kdo jej povzbudil ke zkomponování symfonické básně pro velký orchestr – Pelleas und Melisande, Op. 5 (1902–1903). Později se seznamuje s Gustavem Mahlerem, který se stává jedním z jeho největších podporovatelů.
Kolem roku 1908 začíná opouštět tradiční tonální systém, což je nejvíce patrné na 2. smyčcovém kvartetu fis moll se sólovým sopránem, Op. 10 (197–1908). Jeho Drei Klavierstücke, Op. 11 (1909) jsou pak již zcela atonální. Mezi jeho další významná díla patří Fünf Orchesterstücke, Op. 16 (1909), Monodrama Erwartung, Op. 17 (1924), Dreimal sieben Gedichte aus Albert Girauds Pierrot lunaire, Op. 21 (1912), Die glückliche Hand, Op. 18 (1924) a nedokončené oratorium Die Jakobsleiter für Soli, Chor und Orchester (dílo započato 1917).
Jeho ranější hudbě se v té době začíná také dostávat uznání – v roce 1913 je ve Vídni uveden Gurrelieder, který spolu s Mahlerovou 8. symfonií patří mezi vrchol postromantických monumentálních děl. Jeho nejslavnějšími žáky jsou Alban Berg a Anton Webern. Spolu se svým učitelem jsou označováni jako Druhá vídeňská škola. Později se jeho žáky stali dále například John Cage, Hanns Eisler, Ernst Křenek, Viktor Ullmann, Roger Nixon či jazzoví skladatelé Dave Brubeck a Oscar Levant. Lekcí u Schönberga se dožadoval také George Gershwin. Jako nadaný malíř se stává členem expresionistické skupiny Der Blaue Reiter, kterou založil v roce 1911 Vasilij Kandinskij.
Během června 1921 pronesl k jednomu ze svých žáků: „Právě jsem objevil něco, co zajistí svrchovanost německé hudbě na dalších 100 let“. Schönberg právě začal skládat Suite für Klavier, Op. 25 (1921–1923), svou první dvanácti tónovou skladbu a tuto metodu pak používal po zbytek svého života. Nicméně k tradiční kompozici se stále vracel, například v jeho pozdních dílech Suite im alten Stile (G-Dur) (1934), Variations on a recitative for Organ (in D), Op. 40 (1940) a Theme and Variations for band, Op. 43a (1943).
V roce 1925 přijímá pozvání Pruské Akademie Umění v Berlíně a zdá se, že jeho kariéra dosahuje vrcholu. Komponuje důležitá díla jako 3. smyčcový kvartet, Op. 30 (1927), operu Von Heute auf Morgen, Op. 32 (1928–29, první uvedení 1930), Begleitmusik zu einer Lichtspielszene, Op. 34 (1929–30). S nástupem národního socialismu v roce 1933 musí opustit svůj post na akademii a přes Paříž emigruje do Spojených Států Amerických. V listopadu 1933 přijímá post na Malkin Conservatory v Bostonu a v roce 1934 se stěhuje do Kalifornie, kde pak stráví zbytek svého života. Také mění pravopis svého příjmení na Schoenberg. Vyučuje například na University of Southern California a University of California at Los Angeles. V roce 1941 se stává americkým občanem.
Z význačných děl jeho amerického období můžeme zmínit Concerto for Violin and Orchestra, Op. 36 (1934–36), Fourth String Quartet, Op. 37 (1936), či Concerto for Piano and Orchestra, Op. 42 (1942). Složil také několik skladeb s židovskou tématikou, například Kol nidre für Sprecher (Rabbi), gemischten Chor und Orchester (g-Moll), Op. 39 (1938). Ve své knize sebraných esejí Style and Idea (1950) píše o tom, jakou hudbou považuje za přežitou, o progresivitě dodekafonie, o vlastním vztahu ke komponovaní, citu a racionalitě. Tyto polemiky ovlivnily významné muzikology a hudební kritiky jako je Theodor Adorno, Charles Rosen nebo Carl Dahlhaus.
Arnold Schönberg umírá ve svém domě v Kalifornii a to pouhých jedenáct dní po obdržení telegramu, ve kterém je líčen úspěch Tance kolem zlatého telete z jeho nedokončené opery Moses und Aron (1923–1937). Spekuluje se, že příčinou jeho smrti byla Schönbergova pověrčivost a strach z čísla 13, a tak 13. července 1951 ve věku 76 let ulehá ve strachu a depresích, které zřejmě způsobily srdeční selhání.
