Tereza Podařilová: Balet je o talentu, píli, štěstí. Být připraven a včas na pravém místě

Pokud půjdete na představení Valmont do Stavovského divadla, s překvapením zjistíte, že tento balet má jedno specifikum – vystupuje v něm několik generací tanečníků. Hlavní hrdinku, vypočítavou manipulátorku Markýzu de Merteuil, tančí primabalerína Tereza Podařilová, která je zároveň i baletní mistryní Národního divadla. O dlouhé kariéře přední sólistky Baletu Národního divadla, o práci baletního mistra a o změnách, které přicházejí s novým uměleckým šéfem, jsme si na Anenském náměstí povídaly po ranním tréninku.

 

Jak jste se dostala k baletu?

Když mi bylo šest let, našla jsem malinkaté špičky po mojí mamince a s kamarádkou jsme začaly navštěvovat baletní kroužek Dopravních podniků u profesorky Dagmar Špryslové. Ta mi doporučila Baletní přípravku Národního divadla, kde také učila – a tím se vše nastartovalo. Poprvé jsem se dostala na jeviště mezi velké umělce, do baletního světa, což mě absolutně nadchlo a okouzlilo.

Nebylo to z pohledu dnešní doby pozdě – začít s baletem „až v šesti letech“?

Ano, dnes je ta doba urychlená a děti začínají s baletem dřív. Pro čtyřleté děti je velkou motivací zatančit si v hezkém kostýmku, naučit se vnímat hudbu, rytmus – to vše je dobré nejen pro baletní průpravu, ale také pro celkový vývoj dítěte. Pakliže má talent, má smysl začít s tancem brzy a postupně nadání rozvíjet. Od šesti let je už dítě schopné si  uvědomit a vnímat pohyby, které provádí, a  vědomě pracovat na svalové koordinaci.

Inklinují vaši dva synové k baletu? Chodí se někdy na vás dívat?

Moji synové nechtějí tančit, ale když jdeme například v době vánoční na Louskáčka, užívají si ten sváteční moment, krásné oblečení a zlatou korunu Národního divadla. To s nimi chodím coby doprovod a divák specialista. (smích) Moc si také užívám, když přijdou do divadla a dívají se, jak tančím. Naposledy mě viděli v Malé mořské víle. Po představení se na mě vrhli a prohlíželi si mě a vroucně se ke mně tiskli. V těchto chvílích jsem opravdu šťastná.

Máte velmi dlouhou aktivní kariéru – jste jediná nebo jedna z mála, koho uvedla Olga Ambruzová ve své knize “Balet a jeho osobnosti” z roku 1999, a přitom stále aktivně tančíte. Nejste tak trošku jako přírodní úkaz?

Ne, přírodní úkaz opravdu nejsem. (smích) Pochopitelně už netančím role, které jsem dělala „za mlada“ – všechna ta Labutí jezera, Popelky, Julie či Louskáčky…  Dnes vystupuji pouze v rolích Markýzy de Merteuil ve Valmontovi a Babičky v Malé mořské víle. Obě tyto role byly postavené přímo na mě, za což tvůrcům děkuji. Na konec mojí kariéry je to takový bonbónek pro radost. I když jednu chvíli to už vypadalo, že skončím s aktivním tancem, protože mám po operaci kolene. Jinak je ale nevyvratitelnou pravdou, že balet je ve své podstatě uměním pro mladá, krásná a pružná těla.

Jak už bylo výše řečeno, jedním z představení, která vám umožňují být stále na scéně v hlavní roli, je Valmont Libora Vaculíka, tam patříte dokonce k mladším vystupujícím.

Valmont je i hodně o herectví, které jsem se snažila najít vždy a v každé roli. Odpoutáte se od neskutečné fyzické námahy a technické preciznosti, přenesete se do úplně jiného rozměru a začnete žít svou postavou. Z toho čerpám nezměrnou energii jít zase dál a dál, do všech těch piruet… Co se týče věku, vystupují v tomto představení tanečníci ještě o jednu i dvě generace starší než jsem já – v roli Hraběnky de Rosemonde Jana Andersová, Hraběte de Gercourt tančí Luboš Hajn. Libor Vaculík postavil tento balet hlavně na tanečních dutech, kterou jsou jakýmisi dialogy mezi postavami a detailním vykreslením jejich charakterů.

Jak se vám tančí nejzápornější postava Markýzy de Merteuil? Je to jako v herectví, když herci tvrdí, že padouchové se hrají lépe než klaďasové?

Myslím si, že dobro je těžší zahrát, než zlo. Představu o dobru a křehkosti každý vnímá jinak, je to otázka typu. Zlo má daleko více poloh. V roli Markýzy de Merteuil si mohu pohrávat s detaily i v pasážích, kdy jen sedím a píšu dopisy. Sevřu rty, výrazem těla a napětím vyjádřím emoci.

Zpočátku jsem ale měla problém akceptovat tuto roli a vůbec se s ní ztotožnit. Měla jsem za sebou docela těžké životní období. Zkrátka, když je něčeho hodně, tak život ještě přidá… Na jevišti jsem si v Louskáčkovi nešťastně zpřetrhala vazy v koleně, absolvovala jsem dvě operace a myslela jsem si, že je to absolutní konec mojí kariéry. Ale nebyl… Člověk míní a život mění…

Chtěla jsem se dostat do kondice hlavně kvůli mým dětem a nenapadlo mě, že budu stát ještě na jevišti. Když mě choreograf Libor Vaculík oslovil a nabídl mi tuto roli, stála jsem ještě o berlích. Řekl: Rozvičuj se, rozvičuj se… Mám s tebou plány…

Jak jste se ztotožnila s rolí?

Po přečtení scénáře jsem vůbec neměla představu, jak se po tom všem s touto rolí ztotožním a jak zvládnu zahrát manipulativní mrchu. Přečetla jsem si knížku, podívala se na film. Vlastně až při zkouškách, kdy jsem byla obklopena svými skvělými kolegy, jsem si plně uvědomila, že je to jen hra – divadelní představení – a konečně jsem si to začala užívat. V roli použiju řeč těla, mimiku, práci s dechem. Není nad to, když potom máme i zpětnou vazbu od diváků, to představení se líbí, opona jde několikrát nahoru a dolů, lidi píšou, že se těší do divadla – to je hodně povzbuzující, krásná odměna.

V představení Valmont jsou krásné kostýmy Romana Šolce. Kolikrát se musíte stihnout převléknout?

Převlékám se celkem desetkrát. Moje kostýmy vyjadřují dobu a náladu dané situace na scéně. Jsou střižené tak, že zdůrazňují linky těla – a zároveň vpředu neobvykle vykrojené tak, aby se v nich dalo dobře tančit. Je to v prvé řadě výsledek práce Romana Šolce a také dlouhých diskuzí se švadlenami před zrcadlem. Kostým musí skvěle sedět a já se v něm potřebuji cítit dobře. Totéž by se dalo říci o parukách, které tvoří moji proměnu a musí působit přirozeně. Největší stres byly právě převleky, kdy se i garderobiérky musely naučit, kdy a kde máme rychlý převlek. Někdy je na převlek jen pár sekund – shodím kostým, nahodím jiný a vracím se na scénu. I přímo na scéně se občas svlékám, oblékám, převlékám… Pokud zkoušíme ve studiu, pak máme na sobě zkušební kostýmy, právě kvůli pocitu, držení těla a charakteru dané postavy.

Panuje mezi baletkami v boji o roli taková nevraživost, jak to bylo ukázáno ve filmu „Černá labuť“?

Ten film mi přijde hodně přehnaný. Do určité míry se to může stát, ale je to asi výjimečné. Můj názor je, že i tanečník je normální člověk – máme asi větší disciplínu a řád, který musíme automaticky dodržovat. Svoji stravu musíme trochu přizpůsobit – ale nepojídáme pouze lístky salátu, to by náš organismus nevydržel. Dopujeme se pojídáním banánů a hroznového cukru. (úsměv) Může se stát, že přijde obrovská únava, která vede až k nechutenství, nebo vás práce tak pohltí, že zapomenete jíst. Večer když přijdu domů, jsem pak schopná sníst úplně všechno. (smích)

Vy jste získala Cenu Thálie a také jste byla v porotě za obor balet. Co je těžší? Dopracovat se k takovému ocenění, nebo rozhodnout, kdo si to ocenění zaslouží, a tímto vlastně ovlivnit cizí život?

Tanec je moje láska a určitě jsem netančila nikdy s pocitem, že se honím za nějakou cenou. Samotný tanec, možnost dělat to, co mě baví, je pro mě odměnou. Daleko hůř jsem snášela být v porotě. Je to časově velmi náročné – objíždět všechna divadla, vidět všechny tanečníky a být spravedlivý ve svém rozhodnutí. Hodnocení baletu je velmi subjektivní záležitost, hraje v tom roli, jaké se sejdou premiéry, a to ve výsledku ovlivní, jaké výkony tanečníci mohou předvést. Skvělé je, když dobrý interpret dostane krásnou roli a stane se ten „moment“, že všichni v porotě mají shodný názor – to je ten ideál. Samozřejmě to nebývá často, protože výkony jsou někdy hodně vyrovnané a srovnávat se dají těžko. Myslím si, že už nominace na Thálii je hodně velké ocenění naší práce, to, že ji obdržíme, je ta poslední třešnička na dortu pro vyvolené.

Co vlastně je náplní vaší práce, když nejste na pódiu?

Velmi mě baví moje funkce baletního mistra, ve které mohu předávat své zkušenosti mladším tanečníkům. Připravuji interprety na představení, začínáme ranním tréninkem. Občas se stane, že někomu se nakumuluje příprava na pět představení v jednom dni – a to je potom hodně náročné. Baví mě vyhledávat přednosti jednotlivých tanečníků a pomáhat v odstraňování jejich nedostatků, najít cestu k úspěšnému zvládnutí role. Doučuji nové lidi do nových rolí, například do představení Romea a Julie nastupovalo v této sezoně úplně nové obsazení, došlo k větší obměně členů baletu v souvislosti s odchodem Petra Zusky a příchodem Filipa Barankiewicze. Je fajn a zároveň je to hodně práce, protože nový šéf dává hodně příležitostí pro mladé tanečníky.

Jak konkrétně vy vnímáte tu velkou změnu, kdy se po patnácti letech změnil šéf Baletu?

Každá změna nese s sebou něco nového – a je to impuls pro všechny se něco nového naučit, někam se posunout. Je tady první sezona a teprve čas ukáže… V repertoáru je i nadále klasika i moderna, já osobně se těším na velké klasické balety. Teď se například chystá Marná opatrnost, na příští sezonu nové Labutí jezero. Doufám, že přijdou na řadu i další Crankovy balety, protože ty jsem tančila a patří k mým nejoblíbenějším.

U některých představení jste uvedená jako asistentka choreografa. Míníte se do budoucna více zabývat choreografií?

Choreografii jsem si zkusila při představení Sirael v divadle Kolowrat. Jednalo se o tanečně-výtvarný projekt, který byl založen na propojení výtvarných artefaktů akademického malíře Jana Kunovského a mého tanečního projevu.

Tvořila jsem choreografii sama na sebe a také na mé kolegy, kdy jsem se snažila maximálně využívat jejich kvalit. Ale do budoucna se moc jako choreografka nevidím.

Co všechno vás ještě čeká teď a v nové sezoně?

Velice se těším na premiéru Marné opatrnosti. Samozřejmě, že všichni musí podat skvělý a přesný výkon, ale je to baletní komedie, a tak se často upřímně zasmějeme. Je radost pracovat na kvalitní a krásné inscenaci.

Do budoucna budu mít další společný projekt s akademickým malířem Janem Kunovským, no a v červnu přijde další premiéra s názvem Slovanský temperament.

Až tohle skončí, těším se na letní prázdniny, které strávím se svými syny. Tentokrát se budu aktivně ničit na výletech na kolech. (úsměv)

Děkuji vám za rozhovor a přeji ještě hodně úspěšných představení!

 

VIZITKA
Tereza Podařilová se narodila v roce 1972 v Praze. V letech 1982–1990 studovala pražskou Taneční konzervatoř, v letech 1988–1990 a 1993 absolvovala stáže na Tanzakademie Köln v Německu.

V roce 1990 nastoupila angažmá do Baletu Národního divadla, kde byla v roce 1992 jmenována sólistkou. V roce 2003 získala statut první sólistky. Již letmé nahlédnutí do jejího repertoáru dává tušit, že se pohybuje se stejnou jistotou a technickou bravurou v klasických titulech i v moderním repertoáru, navíc ovšem každý z těchto interpretačně obtížných úkolů dokáže naplnit vnitřním napětím a dramatickým obsahem.

Pozornost na sebe upoutala v titulní roli baletu Sylvie, jako Kitri v Donu Quijotovi a Princezna Aurora ve Spící krasavici. Diváci ji mohli vidět v ústřední roli Popelky ve stejnojmenném Prokofjevově baletu, jako Margaritu v Dámě s kaméliemi, Svanildu v Coppélii, Antoninu v baletu Čajkovskij, Salome v Kruté hře.

K nejvýznamnějším úkolům jejího repertoáru patří role Odetty a Odilie v Labutím jezeře, Marie v Louskáčkovi, Julie v Romeovi a Julii, Isadory v Isadora Duncan – příběh slavné tanečnice v inscenaci J. Bednárika a L. Vaculíka, Taťány v Oněginovi, Raymondy ve stejnojmenném baletu, hlavní role v Hampsonově verzi Giselle role snové Kláry v novém nastudování baletu Louskáček – Vánoční příběh choreografa Y. Vàmose. O citu pro komediální nadsázku přesvědčila v představení Někdo to rád…, kde ztvárnila roli Sólistky taneční skupiny.

Doslova zazářila v inscenacích světoznámého choreografa J. Cranka jako Kateřina v baletu Zkrocení zlé ženy i jako Taťána v Oněginovi. Dlouhodobá spolupráce s akademickým malířem J. Kunovským ji inspirovala ke vzniku tanečně-výtvarného projektu Sirael, uváděného na scéně Divadla Kolowrat. Z moderního repertoáru tančí sólové role v choreografiích J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort, P. Zusky Ways 03, Mezi horami, Ibbur aneb Pražské mystérium, Requiem a Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři, N. Duata Jardí Tancat, A. Aileyho River, I. Galiliho Through Nana’s Eyes a také v choreografiích G. Balanchina Who cares?, Divertimento a Čajkovskij, Pas de deux. V komponovaném večeru s názvem Baletománie tančila Medoru v Korzárovi (Pas de trois), v Grand pas de quatre na hudbu C. Pugniho nebo ve slavné choreografii M. Fokina Umírající labuť na hudbu C. Saint-Saënse.

Tereza Podařilová získala v roce 1990 první cenu na celostátní baletní soutěži v Praze. Za rok 1993 obdržela cenu Philip Morris Ballet Flower Award, která je u nás udělována nejlepšímu baletnímu umělci v oboru klasického tance. Titulní role v Carmen jí vynesla Cenu Thálie za rok 1997, role Kateřiny v baletu Zkrocení zlé ženy Cenu Thálie za rok 2003 a role Taťány v Oněginovi totéž ocenění za rok 2005. Jako první tanečnice v historii udílení Cen Thálie získala toto ocenění čtyřikrát, naposledy v roce 2015 za roli Markýzy de Merteuil ve Valmontovi. Ještě před tím převzala za tutéž roli Výroční cenu Opery Plus.

Od roku 1999 do roku 2003 pravidelně získávala Cenu nejoblíbenější tanečnice. Je držitelkou ceny Pushkin Legacy Award za roli Taťány v baletu Oněgin (2000), čestné plakety Národního divadla a ceny Komerční banky „Kobanadi“ za rok 2006.
(zdroj narodni-divadlo.cz)