Thálie pro současný tanec? Martina Hajdyla Lacová, ale i olomoucký balet v Týdnu s tancem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Týden s tancem (9) - od 27. února do 5. března 2017. Martina Hajdyla Lacová nejen o nominaci na Thálii a o životě tanečnice na volné noze. Práce s baletním publikem potřetí: Moravské divadlo Olomouc.
Martina Hajdyla Lacová (foto Robert Priessnitz)

Martina Hajdyla Lacová nejen o nominaci na Thálii a životě tanečnice na volné noze

Mezi nominovanými na Ceny Thálie 2016 letos figurují také představitelé současného tance a pantomimy. Po Nataše Novotné (Thálie 2008), Heleně Arenbergerové (nominace 2009), Lence Vagnerové (nominace 2011) a Andree Opavské (nominace 2015) má šanci získat ocenění, na které upírají zrak všechna média, také tanečnice Martina Hajdyla Lacová, a to za sólo L / One of the Seven, které vytvořil choreograf Andrej Petrovič. Chceme vám spolu s kolegy přiblížit všechny nominované, protože pro každého je už nominace velkým oceněním – pro jednotlivce za jeho píli a vytrvalost, ale také pro divadlo, region nebo pro taneční obor, který zastupuje.

Po mnoha letech se letos opět dostal současný tanec do “tháliových” nominací – reprezentuješ svou práci i celý tento taneční obor. Jak se cítíš?

Pro současný tanec je to skvělé – jestli už má tahle nominace pro něco smysl, tak právě pro to, že díky tomu představíme současnou taneční scénu divákům, kteří sledují klasičtější formy divadla. Pro mě je to zvláštní: minulé pondělí jsem právě hrála sólo L / One of the Seven a byla jsem po uveřejnění nominací na Thálie víc nervózní, že diváci budou mít větší očekávání a přijdou se podívat, za co jsem to vlastně nominovaná. To představení je náročné samo o sobě a teď jsem to pocítila o to víc.

Myslíš, že je o tebe větší zájem nebo média čekají na vyhlašování?

Myslím, že větší zájem trochu cítím. Ale na výsledku Thálií nelpím. Už jen to, že můžu ten večer u vyhlašování fyzicky být, je pro mě důležité. Jde o ocenění určité skupiny lidí, nejen o mě. A vážím si toho člověka, který mě navrhl. Oproti baletu je současný tanec pro mnoho diváků úplně neznámá oblast a ani my jako tanečníci se vzájemně nesledujeme. Naše světy jsou bohužel ještě stále oddělené, což je škoda. Je ale příjemné, že jsme se letos sešli alespoň v rámci Thálií.

Jaká cesta tě vedla k tanci?

Začala jsem jako mnoho tanečníků na Slovensku folklorem. Na soukromé ZUŠce jsem byla asi od sedmi let, výborné na ní bylo, že nabízela kombinace různých stylů, začalo to folklorem a jednoduchou taneční průpravou a potom každý rok přibylo něco nového, klasika, moderna, měli jsme hudební přípravu, zpěv. Moc mě to bavilo. Potom přišla otázka, jestli bych se nechtěla přihlásit na konzervatoř. Rodiče s tím souhlasili a podpořili mě, ale konzervatoř není v Banské Bystrici úplně typická, jsou to jen čtyři roky do maturity, případně další dva roky do absolutoria. Sice jsme měli klasický tanec každý den, ale zároveň to bylo vyvážené moderním, současným a folklorním tancem, koncertní praxí. Důraz byl sice na klasiku, ale i proto, že jsem brzy poznala Divadlo Štúdio tanca, z jehož iniciativy vlastně tato škola vznikla, z iniciativy jeho ředitelky Zuzany Hájkové, měla jsem tanec spojený s tímto způsobem fyzického vyjádření, ne s tím baletním.

Do Prahy jsi odešla hned po studiu?

V Banské Bystrici nebylo kde se uplatnit. Chápala jsem ale, jakým způsobem se chci dál prezentovat na jevišti a kam bych mohla po studiu směřovat. A když jsem odešla do Prahy a viděla velké balety v Národním divadle a Státní opeře, pochopila jsem, že klasika pro mě asi není. Viděla jsem svoje limity, dispoziční hranice…

Z mého pohledu jsi disponovaná skvěle.

Ono je to také o hlavě, člověk začne srovnávat a uvědomí si, že ty čtyři roky na konzervatoři byly sice fajn, ale málo na to, abych se dostala na úroveň srovnatelnou s holkama, které mají za sebou osm let studia – mluvím o klasickém tanci. Tak jsem to tehdy vnímala. Moje volba jít studovat pedagogiku klasického tance byla velmi ovlivněná pedagogy, kteří mě na HAMU motivovali, a tím, že mě fascinuje klasický tanec jako systém, jako perfektní příprava pro tělo tanečníka. Jsem taková „systémová“. Mám ráda svobodu, ale ráda se chytím něčeho, co už je ověřené.

Proč vlastně Praha, HAMU? Pedagogika tance má velmi dobrou úroveň i na VŠMU.

Chtěla jsem pryč ze Slovenska. Vždycky mě lákal „západ“, chtěla jsem poznat, jak se žije jinde. Zkoušela jsme se dostat na P.A.R.T.S. do Bruselu (poznámka redakce – mezinárodní škola současného tance Performing Arts Research and Training Studios), to je mekka současného tance, nejzajímavější projekty a choreografové… Ale to mi nevyšlo ani po několika pokusech. Pražskou HAMU jsem zkusila hned po maturitě. Nejprve jsem přijatá nebyla, ale máma napsala odvolání a mně začalo nové životní období. Nikoho jsem v Praze neznala, nic mě nerozptylovalo od studií a tance. Postupně jsem poznávala český taneční svět, navštěvovala workshopy, sledovala představení, začala se víc zapojovat do dění. Poznala jsem svého muže a vytvořila si tady rodinné a umělecké zázemí.

Pedagogice se nevěnuješ?

Teď pravidelně neučím nikde. Já bych chtěla učit, ale čas už není. Pamatuji si jeden okamžik, když jsem dělala přijímačky na HAMU a už jsem byla v kole, kde je pohovor. Mahulena Křenková se mě ptala, že jsem taková mladá, jestli nechci ještě zkusit nějak se vytancovat a až potom studovat pedagogiku, a já jsem úplně nechápala, že se to tady jedno od druhého odděluje, že to není možné současně skloubit. Tak jsem plná nadšení říkala, že chci tancovat stále, ale chci i studovat, dál se vzdělávat. A to stále platí.

Martina Hajdyla Lacová (foto Robert Priessnitz)

Máš i nějaké vlastní choreografické choutky?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář