Thálie pro současný tanec? Martina Hajdyla Lacová, ale i olomoucký balet v Týdnu s tancem

Týden s tancem (9) - od 27. února do 5. března 2017. Martina Hajdyla Lacová nejen o nominaci na Thálii a o životě tanečnice na volné noze. Práce s baletním publikem potřetí: Moravské divadlo Olomouc.
Martina Hajdyla Lacová (foto Robert Priessnitz)

Martina Hajdyla Lacová nejen o nominaci na Thálii a životě tanečnice na volné noze

Mezi nominovanými na Ceny Thálie 2016 letos figurují také představitelé současného tance a pantomimy. Po Nataše Novotné (Thálie 2008), Heleně Arenbergerové (nominace 2009), Lence Vagnerové (nominace 2011) a Andree Opavské (nominace 2015) má šanci získat ocenění, na které upírají zrak všechna média, také tanečnice Martina Hajdyla Lacová, a to za sólo L / One of the Seven, které vytvořil choreograf Andrej Petrovič. Chceme vám spolu s kolegy přiblížit všechny nominované, protože pro každého je už nominace velkým oceněním – pro jednotlivce za jeho píli a vytrvalost, ale také pro divadlo, region nebo pro taneční obor, který zastupuje.

Po mnoha letech se letos opět dostal současný tanec do “tháliových” nominací – reprezentuješ svou práci i celý tento taneční obor. Jak se cítíš?

Pro současný tanec je to skvělé – jestli už má tahle nominace pro něco smysl, tak právě pro to, že díky tomu představíme současnou taneční scénu divákům, kteří sledují klasičtější formy divadla. Pro mě je to zvláštní: minulé pondělí jsem právě hrála sólo L / One of the Seven a byla jsem po uveřejnění nominací na Thálie víc nervózní, že diváci budou mít větší očekávání a přijdou se podívat, za co jsem to vlastně nominovaná. To představení je náročné samo o sobě a teď jsem to pocítila o to víc.

Myslíš, že je o tebe větší zájem nebo média čekají na vyhlašování?

Myslím, že větší zájem trochu cítím. Ale na výsledku Thálií nelpím. Už jen to, že můžu ten večer u vyhlašování fyzicky být, je pro mě důležité. Jde o ocenění určité skupiny lidí, nejen o mě. A vážím si toho člověka, který mě navrhl. Oproti baletu je současný tanec pro mnoho diváků úplně neznámá oblast a ani my jako tanečníci se vzájemně nesledujeme. Naše světy jsou bohužel ještě stále oddělené, což je škoda. Je ale příjemné, že jsme se letos sešli alespoň v rámci Thálií.

Jaká cesta tě vedla k tanci?

Začala jsem jako mnoho tanečníků na Slovensku folklorem. Na soukromé ZUŠce jsem byla asi od sedmi let, výborné na ní bylo, že nabízela kombinace různých stylů, začalo to folklorem a jednoduchou taneční průpravou a potom každý rok přibylo něco nového, klasika, moderna, měli jsme hudební přípravu, zpěv. Moc mě to bavilo. Potom přišla otázka, jestli bych se nechtěla přihlásit na konzervatoř. Rodiče s tím souhlasili a podpořili mě, ale konzervatoř není v Banské Bystrici úplně typická, jsou to jen čtyři roky do maturity, případně další dva roky do absolutoria. Sice jsme měli klasický tanec každý den, ale zároveň to bylo vyvážené moderním, současným a folklorním tancem, koncertní praxí. Důraz byl sice na klasiku, ale i proto, že jsem brzy poznala Divadlo Štúdio tanca, z jehož iniciativy vlastně tato škola vznikla, z iniciativy jeho ředitelky Zuzany Hájkové, měla jsem tanec spojený s tímto způsobem fyzického vyjádření, ne s tím baletním.

Do Prahy jsi odešla hned po studiu?

V Banské Bystrici nebylo kde se uplatnit. Chápala jsem ale, jakým způsobem se chci dál prezentovat na jevišti a kam bych mohla po studiu směřovat. A když jsem odešla do Prahy a viděla velké balety v Národním divadle a Státní opeře, pochopila jsem, že klasika pro mě asi není. Viděla jsem svoje limity, dispoziční hranice…

Z mého pohledu jsi disponovaná skvěle.

Ono je to také o hlavě, člověk začne srovnávat a uvědomí si, že ty čtyři roky na konzervatoři byly sice fajn, ale málo na to, abych se dostala na úroveň srovnatelnou s holkama, které mají za sebou osm let studia – mluvím o klasickém tanci. Tak jsem to tehdy vnímala. Moje volba jít studovat pedagogiku klasického tance byla velmi ovlivněná pedagogy, kteří mě na HAMU motivovali, a tím, že mě fascinuje klasický tanec jako systém, jako perfektní příprava pro tělo tanečníka. Jsem taková „systémová“. Mám ráda svobodu, ale ráda se chytím něčeho, co už je ověřené.

Proč vlastně Praha, HAMU? Pedagogika tance má velmi dobrou úroveň i na VŠMU.

Chtěla jsem pryč ze Slovenska. Vždycky mě lákal „západ“, chtěla jsem poznat, jak se žije jinde. Zkoušela jsme se dostat na P.A.R.T.S. do Bruselu (poznámka redakce – mezinárodní škola současného tance Performing Arts Research and Training Studios), to je mekka současného tance, nejzajímavější projekty a choreografové… Ale to mi nevyšlo ani po několika pokusech. Pražskou HAMU jsem zkusila hned po maturitě. Nejprve jsem přijatá nebyla, ale máma napsala odvolání a mně začalo nové životní období. Nikoho jsem v Praze neznala, nic mě nerozptylovalo od studií a tance. Postupně jsem poznávala český taneční svět, navštěvovala workshopy, sledovala představení, začala se víc zapojovat do dění. Poznala jsem svého muže a vytvořila si tady rodinné a umělecké zázemí.

Pedagogice se nevěnuješ?

Teď pravidelně neučím nikde. Já bych chtěla učit, ale čas už není. Pamatuji si jeden okamžik, když jsem dělala přijímačky na HAMU a už jsem byla v kole, kde je pohovor. Mahulena Křenková se mě ptala, že jsem taková mladá, jestli nechci ještě zkusit nějak se vytancovat a až potom studovat pedagogiku, a já jsem úplně nechápala, že se to tady jedno od druhého odděluje, že to není možné současně skloubit. Tak jsem plná nadšení říkala, že chci tancovat stále, ale chci i studovat, dál se vzdělávat. A to stále platí.

Martina Hajdyla Lacová (foto Robert Priessnitz)

Máš i nějaké vlastní choreografické choutky?

Určité věci mě třeba napadají, ale jako choreografka se necítím, spíš by mě bavilo pracovat ve skupině lidí, mít příležitost něco vyzkoušet. To, co mě právě napadá a co intuitivně cítím. Ale chybí mi koncept, nejsem ta, která by přišla s nějakým originálním tématem. Mám ale tento rok v plánu se v létě na dva týdny zavřít s pár tanečnicemi a nezávisle na tom, že bychom to musely uvést v nějaké premiérové podobě, tvořit. Baví mě pracovat s tělem, což v dnešní době, mám pocit, už nestačí. Karen Foss tomu říká být Einstein. Abys dostala grant, musíš všechno šíleně teoreticky popsat a vyargumentovat… Granty naštěstí nemusím psát, na to máme v naší skupině ME-SA nenahraditelnou Karolínu Hejnovou.

Častěji se teď u projektů píše „tvorba a interpretace:“ a jsou tam vyjmenováni všichni interpreti, nebo je u choreografa dovětek „a kolektiv“, „a tanečníci“. Proto se zabývám otázkou, kdo vlastně má větší podíl na autorství té které inscenace.

Mně někdy přijde spíš líto, když je jako tvůrce uveden jen choreograf. V současném tanci je interpret velmi zodpovědný za to, co dělá. Za to, co přináší za pohybový materiál, jaké nabízí řešení, různé pohybové přechody mezi částmi choreografie. Já se často cítím jako spolutvůrce toho, co je pak prezentováno, i když jsem nemusela dělat zásadní rozhodnutí. U různého pohybového materiálu si řeknu, ano, ten je můj. Také ho pak používám na učení, což je super…

A co v L / One of the Seven, je v tom něco tvého?

Stále víc a víc. Andrej mě velmi směroval, částečně ze mě vycházel, ale z velké míry to korigoval on, dával podněty k pohybu a ukazoval, co přesně chce. Trochu mě to svazovalo, protože jsem se to hodně snažila splnit a necítila jsem se dostatečně sebejistá na to, abych jeho věci ochutila nějakým svým názorem nebo přístupem. Ale myslím, že s každou reprízou si v tom nacházím i svou nějakou svobodu v tom, aby to nebylo jen naučené a aby tam bylo víc ze mě. S každou reprízou u projektů cítím, že představení nabírají jiné kvality. Premiéroví diváci jsou specifičtí. Třeba když jsme měli premiéru Flow, snesla se kolem dost velká kritika, ale na první reprízu přišli lidé, z nichž jsem nepoznávala skoro nikoho, a najednou mělo celé představení úplně jinou dynamiku, na jevišti a potom mezi námi…

Flow je hodně specifické… Jaký máš pocit z takového představení, ve kterém ukazuješ jen málo z toho, co tvoje tělo dokáže?

Byla to hodně zajímavá zkušenost, protože bylo nutné udržet pozornost výjimečným způsobem, soustředit se na strukturu, která je až „nedosažitelně dosažitelná“. Ono to možná nevypadá zvenku náročně, ale uvnitř nám pracují hlavy opravdu hodně, když má pohyb působit na jevišti plynule. Pro mě osobně je velká výzva Flow hrát, přirozeně inklinuji spíš k dynamickému, ostrému a měnícímu se pohybu. Užívám si ale ten vnitřní konflikt, maximální soustředěnost a napojení na ostatní tanečníky.

U Flow jste označení právě jen položkou „tanec“, což může zrovna znamenat tvorbu i interpretaci dohromady.

Zrovna já jsem v tomhle případě nevymyslela ani jeden pohyb. První dva týdny jsem v procesu vůbec nebyla, takže jsem se potom naučila, co ostatní během té doby vytvořili. Ale myslím, že spolupráce spočívala v tom, jak za sebou složit jednotlivé části, kde udělat změnu, kam směřovat v prostoru, že se dávaly návrhy, kdy se kdo oddělí od skupiny, kdy nabídneme nějaký další nový prvek… To od nás Jirka Havelka bral, z toho, kam naše intuitivní fyzické tělo, se kterým pracujeme, vyšlo a co jemu se zdá v rámci představení vhodné.

Jsi teď v procesu tvorby nějakého představení?

Ano, jsme v procesu tvorby pro ME-SU s Renanem Martinsem de Oliveira, premiéra v dubnu v Ponci, je to už druhý projekt s tímto mladým choreografem a bude se jmenovat Replay. To máme rozpracované a zároveň mě čeká v březnu tvorba v Bratislavě s Debris Company. Na tvorbu máme asi jen měsíc, to bude intenzivní a rychlé.

Martina Hajdyla Lacová (foto Robert Priessnitz)

Se souborem ME-SA jsi od začátku? Jak vznikl?

Ano, zakládaly jsme ji s Karolínou a s choreografkou Ji-Eun Lee, ještě s námi byla Hanka Kalousková jako tanečnice. Potkaly jsme se všechny na HAMU, Karolína tam chodila na tréninky a my tři jsme tam studovaly. Daly jsme se dohromady díky Ji-Eun, když nás oslovila do své první choreografie, kterou v Praze vytvořila, Objekty a zrnka. A že to vydrží doteď, to jsme neplánovaly. I když už Ji-Eun ani Hanka nejsou součástí skupiny. ME-SA je pro nás možnost dělat vždy to, co cítíme, že opravdu chceme zrealizovat. Pracuji s různými dalšími skupinami a choreografy jako host, a když přijdu do týmu, který mě osoví, musím se samozřejmě podvolit jejich vizi. Tohle je jiné, všechno vymýšlíme spolu s Karolínou, klademe si otázky, čemu se věnovat, s kým bychom chtěly pracovat, kdo nás baví. Karolína má manažerského ducha, píše granty a já se o to nemusím vůbec starat, za což jsem ráda. Když poslouchám ostatní kolegy na volné noze, co všechno za administrativu mají, vidím, že je docela luxus soustředit se jen na taneční profesi.

Jak často a jak intenzivně se potkáváte? Co když se blíží repríza? Trénujete spolu, nebo je to spíš jedna oprašovačka?

No, asi ta druhá varianta. (úsměv) Záleží ale na představení. Některé naše projekty vyžadují určitou spontánnost, jako Much More Than Nothing, SuperNaturals… Jsou to projekty, které obsahují úkoly, zadání, ale nejsou postavené na přesných krocích, ačkoli struktura je naprosto jasná a přísná. Třeba v SuperNaturals jsme si se Stanem Dobákem a potom s Lukášem Homolou říkali, že každou jednotlivou reprízu jdeme nanovo, že pro nás existuje jen chvíle představení a co se děje tady a teď. Struktura nám pomáhá se úplně neztratit, a zároveň tam máme tak nesplnitelné úkoly, že máme hodně na čem pracovat v každém momentu. A vycházet vždycky z nuly: tak jsme zase tu, v tomhle prostoru, před těmihle lidmi, a jdeme do toho naplno.

Jak vypadají takové „nesplnitelné úkoly“ pro tanečníka?

Třeba v SuperNaturals mám za „úkol“ na každou jednotlivou dobu v hudbě provést změnu pohybu, jeho směru, tvaru nebo úrovně, kde se nacházím, k tomu je ale přidaný i pohyb v prostoru, abychom neustrnuli na jednom místě, a ideálně je třeba ještě myslet na to, že do tebe někdo další tlačí silou svého těla. To je trošku supernaturální nesplnitelný úkol. (úsměv) Sem tam se to daří, ale ne udržet třeba tři minuty. Nebo máme mít pořád upřený zrak do diváků a zároveň reagovat na toho druhého vedle sebe. Ale ty ho zrakem nevidíš, protože se na něj nemůžeš podívat, když se díváš do publika. (úsměv) Také si užívám a zároveň bojuji s úkolem svlékání kalhot, zatímco do mě Stano nebo Lukáš nemilosrdně narážejí. A spousta dalších…

Bylo podobně stavěno více choreografií?

Much More Than Nothing bylo nazkoušené za deset dní a z toho já jsem byla asi pět dní nemocná. (úsměv) Ten rok jsme na tvorbu s Petrem Šavelem a Stanem Dobákem dostali nulovou podporu, ale i tak zvítězila chuť projekt uskutečnit. Představení bylo postavené na různých zadáních. Například se v jednom momentě pouštěl text, hlas počítače, který nám v angličtině dával pokyny. Neuměli jsme ho nazpaměť, a to schválně. Text byl jednak celkem dlouhý a jednak tak složitý a nepravděpodobný, že v tom momentu samotného tanečníka překvapí, co má dělat, a musí bez přípravy a spekulací reagovat. Museli jsme třeba udržet krátkou pohybovou smyčku na devítiminutovou skladbu Steva Reicha, pohyb si na místě vymyslet, nemít ho fixovaný předem, ale s každou reprízou nový… Udržovalo nás to v přítomném okamžiku a zároveň nás to příjemně rozehřálo hned na začátku představení. (úsměv) Ale už jen ten souboj samotný, který tanečník v reálném čase svádí, to, že divákovi odhaluje, že zadání jsou na hranici proveditelnosti, vnášel do představení opravdovost a nadsázku, která občas v tanečních inscenacích chybí.

Děkuji za rozhovor a držím palce!

Vizitka:
Martina Hajdyla Lacová (*1986) vystudovala Konzervatoř J. L. Belly v Banské Bystrici a Akademii múzických umění v Praze, obor Pedagogika tance. Během studií spolupracovala s českými a slovenskými choreografy (Marta Poláková, Mirka Eliášová, Šárka Ondrišová, skupina Debris) i ze zahraničními tvůrci (Ji-Eun Lee, Karen Foss, Ann van den Broek, Maya M. Carroll). Od roku 2010 působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze. Je členkou skupiny ME-SA, kterou založila společně s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou, spolupracuje s dalšími soubory a projekty. Spolupracuje se souborem DA MOTUS! a se souborem Karen Foss Quiet Works. V letech 2011 a 2012 byla nominována na České taneční platformě na Tanečnici roku; její autorské sólo bylo v roce 2012 nominováno na cenu pro Taneční inscenaci roku 2012. V roce 2015 získala cenu pro Tanečnici roku za výkon v SuperNaturals.
(zdroj narodni-divadlo.cz)
***

Práce s baletním publikem potřetí: Moravské divadlo Olomouc

Baletní soubor Moravského divadla Olomouc se stejně jako jiné soubory snaží s diváky komunikovat a oslovovat je novými cestami. Není to ale jednoduché, protože v divadle není žádná samostatná pozice pro tvorbu doprovodných programů. Přehled aktivit pro diváky nám shrnul dramaturg baletu  Tomáš Lehotský, který se přípravě akcí věnuje.

Moravské divadlo Olomouc (zdroj commons.wikimedia.org/Michal Maňas)

V první řadě jsou to besedy s diváky, jež se pro veřejnost konají většinou před premiérami souboru a jsou na ně zváni tvůrci inscenace a tanečníci. Obdobné jsou besedy se členy Klubu příznivců Moravského divadla Olomouc. „Program je prakticky totožný, jen prostředí je komornější a besedy nabývají bezprostředního charakteru, a jsou z tohoto důvodu velmi oblíbené,“ doplňuje Tomáš Lehotský. Pořádají se i besedy se studenty středních a vysokých škol, obvykle věnované jednotlivým inscenacím s účastí tanečníků.

Dalším typem akcí jsou přednášky, opět pro veřejnost, nebo Klub příznivců Moravského divadla Olomouc. „Vzhledem k tomu, že sám přednáším na univerzitě, je mi tato činnost blízká. Mám připravený cyklus přednášek, které postihují prakticky celý vývoj baletu od klasiky po modernu. V červnu budu mít vyžádanou přednášku o baletu pro Klub příznivců,“ pokračuje dramaturg, jehož hlavním zaměstnáním je však práce vysokoškolského pedagoga na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. „Připravuji také přednášky pro Univerzitu třetího věku na Univerzitě Palackého. Prozatím jsem uskutečnil několik dvouhodinových přednášek pro Univerzitu třetího věku na témata Romantický balet, Les Ballets Russes, Moderní taneční divadlo atd.“ Teoretická výuka pro děti probíhá nepravidelně většinou v letních měsících na takzvaných příměstských táborech, například na téma baletních pohádek.

Velmi úzká je spolupráce souboru s Baletním studiem při Moravském divadle v Olomouci, které funguje od roku 2003. Uměleckým šéfem tohoto souboru je už od jeho založení šéf baletu Moravského divadla Olomouc Robert Balogh a ředitelkou Jitka Weiermüllerová. Vyučujícími jsou tanečníci baletního souboru olomouckého divadla a hodiny zahrnují klasický tanec i moderní techniky. Robert Balogh se svými asistenty vytvářejí choreografie celovečerních baletů, staví soutěžní choreografie a podobně. V létě se koná baletní soustředění, žáci Baletního studia se účastní soutěží, jako jsou Baletní mládí, Pardubická arabeska, Hradecká Odette a další, úspěch měli ale i na několika mezinárodních baletních a tanečních soutěžích v zahraničí. V Olomouci je také pravidlem, že baletní soubor Moravského divadla Olomouc účinkuje v inscenacích Baletního studia. Na jeho repertoáru jsou inscenace Broučci, Tarzan – král džungle, Odysseus, jež mají vysokou reprízovanost a Baletní studio s nimi často jezdí i na zájezdy.

Baletní studio při Moravském divadle Olomouc – facebook cover (zdroj FB BS MDO)

V baletu jsou jako všude jinde velmi oblíbené autogramiády umělců, které probíhají po vybraných představeních. Soubor se snaží o propagaci tanečního umění zařazením baletního titulu na program ve významné dny, jako je Světový den baletu nebo Mezinárodní den tance, kdy samozřejmě před představením zaznívají poselství k těmto dnům. Pohled do zákulisí příprav inscenace je umožněn studentům uměnovědných oborů a dětem studujícím taneční obor na Základních uměleckých školách. Mohou obvykle navštěvovat generální zkoušky. U vybraných dnů bývá pro veřejnost (po předchozí domluvě a rezervaci) připraven komentovaný baletní trénink.

Osvětě pomáhají tematické výstavy ve foyer divadla. „Připravil jsem výstavu o baletu Giselle, s Hanou Ocetkovou z Moravského zemského muzea jsem připravil výstavu k výročí Les Ballets Russes. Ta měla i druhou vernisáž v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě,“ vypočítává Tomáš Lehotský. Balet Moravského divadla Olomouc spoluorganizuje baletní soutěž a galavečer Ballet Days Olomouc. Jde obvykle o dvoudenní akci se spoluúčastí statutárního města Olomouce. Soubor účinkoval i při olomouckém Baletním Shakespearovském festivalu, každoročně je pořádán open-air Baletní galavečer, jehož výtěžek putuje na opravu zámku v Plumlově.

„Doprovodné aktivity mají u lidí velmi příznivý ohlas a jsou hojně navštěvovány, což nás těší a vybízí k další práci,“ shrnuje Tomáš Lehotský, „zaměřujeme se na všechny věkové skupiny, tedy od nejmenších dětí po seniory. Workshopy jako takové pořádáme především pro zdokonalení techniky našich tanečníků. Veřejnost se jich ve velmi omezené míře může účastnit pouze po předchozí domluvě – nicméně i tato možnost pro omezený počet účastníků existuje.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat