Thálie pro současný tanec? Martina Hajdyla Lacová, ale i olomoucký balet v Týdnu s tancem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Určité věci mě třeba napadají, ale jako choreografka se necítím, spíš by mě bavilo pracovat ve skupině lidí, mít příležitost něco vyzkoušet. To, co mě právě napadá a co intuitivně cítím. Ale chybí mi koncept, nejsem ta, která by přišla s nějakým originálním tématem. Mám ale tento rok v plánu se v létě na dva týdny zavřít s pár tanečnicemi a nezávisle na tom, že bychom to musely uvést v nějaké premiérové podobě, tvořit. Baví mě pracovat s tělem, což v dnešní době, mám pocit, už nestačí. Karen Foss tomu říká být Einstein. Abys dostala grant, musíš všechno šíleně teoreticky popsat a vyargumentovat… Granty naštěstí nemusím psát, na to máme v naší skupině ME-SA nenahraditelnou Karolínu Hejnovou.

Častěji se teď u projektů píše „tvorba a interpretace:“ a jsou tam vyjmenováni všichni interpreti, nebo je u choreografa dovětek „a kolektiv“, „a tanečníci“. Proto se zabývám otázkou, kdo vlastně má větší podíl na autorství té které inscenace.

Mně někdy přijde spíš líto, když je jako tvůrce uveden jen choreograf. V současném tanci je interpret velmi zodpovědný za to, co dělá. Za to, co přináší za pohybový materiál, jaké nabízí řešení, různé pohybové přechody mezi částmi choreografie. Já se často cítím jako spolutvůrce toho, co je pak prezentováno, i když jsem nemusela dělat zásadní rozhodnutí. U různého pohybového materiálu si řeknu, ano, ten je můj. Také ho pak používám na učení, což je super…

A co v L / One of the Seven, je v tom něco tvého?

Stále víc a víc. Andrej mě velmi směroval, částečně ze mě vycházel, ale z velké míry to korigoval on, dával podněty k pohybu a ukazoval, co přesně chce. Trochu mě to svazovalo, protože jsem se to hodně snažila splnit a necítila jsem se dostatečně sebejistá na to, abych jeho věci ochutila nějakým svým názorem nebo přístupem. Ale myslím, že s každou reprízou si v tom nacházím i svou nějakou svobodu v tom, aby to nebylo jen naučené a aby tam bylo víc ze mě. S každou reprízou u projektů cítím, že představení nabírají jiné kvality. Premiéroví diváci jsou specifičtí. Třeba když jsme měli premiéru Flow, snesla se kolem dost velká kritika, ale na první reprízu přišli lidé, z nichž jsem nepoznávala skoro nikoho, a najednou mělo celé představení úplně jinou dynamiku, na jevišti a potom mezi námi…

Flow je hodně specifické… Jaký máš pocit z takového představení, ve kterém ukazuješ jen málo z toho, co tvoje tělo dokáže?

Byla to hodně zajímavá zkušenost, protože bylo nutné udržet pozornost výjimečným způsobem, soustředit se na strukturu, která je až „nedosažitelně dosažitelná“. Ono to možná nevypadá zvenku náročně, ale uvnitř nám pracují hlavy opravdu hodně, když má pohyb působit na jevišti plynule. Pro mě osobně je velká výzva Flow hrát, přirozeně inklinuji spíš k dynamickému, ostrému a měnícímu se pohybu. Užívám si ale ten vnitřní konflikt, maximální soustředěnost a napojení na ostatní tanečníky.

U Flow jste označení právě jen položkou „tanec“, což může zrovna znamenat tvorbu i interpretaci dohromady.

Zrovna já jsem v tomhle případě nevymyslela ani jeden pohyb. První dva týdny jsem v procesu vůbec nebyla, takže jsem se potom naučila, co ostatní během té doby vytvořili. Ale myslím, že spolupráce spočívala v tom, jak za sebou složit jednotlivé části, kde udělat změnu, kam směřovat v prostoru, že se dávaly návrhy, kdy se kdo oddělí od skupiny, kdy nabídneme nějaký další nový prvek… To od nás Jirka Havelka bral, z toho, kam naše intuitivní fyzické tělo, se kterým pracujeme, vyšlo a co jemu se zdá v rámci představení vhodné.

Jsi teď v procesu tvorby nějakého představení?

Ano, jsme v procesu tvorby pro ME-SU s Renanem Martinsem de Oliveira, premiéra v dubnu v Ponci, je to už druhý projekt s tímto mladým choreografem a bude se jmenovat Replay. To máme rozpracované a zároveň mě čeká v březnu tvorba v Bratislavě s Debris Company. Na tvorbu máme asi jen měsíc, to bude intenzivní a rychlé.

Martina Hajdyla Lacová (foto Robert Priessnitz)

Se souborem ME-SA jsi od začátku? Jak vznikl?

Ano, zakládaly jsme ji s Karolínou a s choreografkou Ji-Eun Lee, ještě s námi byla Hanka Kalousková jako tanečnice. Potkaly jsme se všechny na HAMU, Karolína tam chodila na tréninky a my tři jsme tam studovaly. Daly jsme se dohromady díky Ji-Eun, když nás oslovila do své první choreografie, kterou v Praze vytvořila, Objekty a zrnka. A že to vydrží doteď, to jsme neplánovaly. I když už Ji-Eun ani Hanka nejsou součástí skupiny. ME-SA je pro nás možnost dělat vždy to, co cítíme, že opravdu chceme zrealizovat. Pracuji s různými dalšími skupinami a choreografy jako host, a když přijdu do týmu, který mě osoví, musím se samozřejmě podvolit jejich vizi. Tohle je jiné, všechno vymýšlíme spolu s Karolínou, klademe si otázky, čemu se věnovat, s kým bychom chtěly pracovat, kdo nás baví. Karolína má manažerského ducha, píše granty a já se o to nemusím vůbec starat, za což jsem ráda. Když poslouchám ostatní kolegy na volné noze, co všechno za administrativu mají, vidím, že je docela luxus soustředit se jen na taneční profesi.

Jak často a jak intenzivně se potkáváte? Co když se blíží repríza? Trénujete spolu, nebo je to spíš jedna oprašovačka?

No, asi ta druhá varianta. (úsměv) Záleží ale na představení. Některé naše projekty vyžadují určitou spontánnost, jako Much More Than Nothing, SuperNaturals… Jsou to projekty, které obsahují úkoly, zadání, ale nejsou postavené na přesných krocích, ačkoli struktura je naprosto jasná a přísná. Třeba v SuperNaturals jsme si se Stanem Dobákem a potom s Lukášem Homolou říkali, že každou jednotlivou reprízu jdeme nanovo, že pro nás existuje jen chvíle představení a co se děje tady a teď. Struktura nám pomáhá se úplně neztratit, a zároveň tam máme tak nesplnitelné úkoly, že máme hodně na čem pracovat v každém momentu. A vycházet vždycky z nuly: tak jsme zase tu, v tomhle prostoru, před těmihle lidmi, a jdeme do toho naplno.

Jak vypadají takové „nesplnitelné úkoly“ pro tanečníka?

Třeba v SuperNaturals mám za „úkol“ na každou jednotlivou dobu v hudbě provést změnu pohybu, jeho směru, tvaru nebo úrovně, kde se nacházím, k tomu je ale přidaný i pohyb v prostoru, abychom neustrnuli na jednom místě, a ideálně je třeba ještě myslet na to, že do tebe někdo další tlačí silou svého těla. To je trošku supernaturální nesplnitelný úkol. (úsměv) Sem tam se to daří, ale ne udržet třeba tři minuty. Nebo máme mít pořád upřený zrak do diváků a zároveň reagovat na toho druhého vedle sebe. Ale ty ho zrakem nevidíš, protože se na něj nemůžeš podívat, když se díváš do publika. (úsměv) Také si užívám a zároveň bojuji s úkolem svlékání kalhot, zatímco do mě Stano nebo Lukáš nemilosrdně narážejí. A spousta dalších…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na