The Midnight Bell – přehlídka patologie romantických vztahů

Matthew Bourne je znám jako velice dobrý taneční vypravěč, ať už se jedná o svérázné režijní verze příběhů baletních ikon jako Louskáček (1992; odehrávající se v dětském domově) Labutí jezero (1995; s mužskými labutěmi), Spící krasavice (2012; jako gotická romance plná upírů), Popelka (1997; na pozadí 2. světové války s pilotem RAF coby princem) a Romeo a Julie (2019; krvavé drama z pasťáku s prvky Přeletu nad kukaččím hnízdem) nebo baletní varianty známých filmů Červené střevíčky (2016) či Střihoruký Edward (2005).

Tentokrát se choreograf inspiroval v literárním díle Patricka Hamiltona (1904 1962), především pak hrami (Rope a Gas Light) a novelami (trilogie Twenty Thousand Streets Under The Sky, Hangover Square, The Slaves of Solitude), jež se odehrávají v Anglii 30. let. Na rozdíl od svých mnoha předchozích baletů se tentokrát nepokouší vyprávět jeden velký dramatický příběh, ale spojuje dohromady fragmenty z několika děl dohromady, nechává je volně mísit, doplňovat se a objevuje nové možnosti, kdy se v jeho světě mohou setkávat literární postavy z různých původních námětů. A je to paradoxně tato umně poskládaná roztříštěnost, která výsledku dodává na autentičnosti a svěžesti, kterou chcete pozorovat a rozkrývat (v minulosti Bournovi urputná snaha držet se předlohy filmových Červených střevíčků svazovala ruce i nohy a byla nekonečným způsobem ubíjející).

Spolu s nesourodými hrdiny se přesouváme do nočního baru The Midnight Bell uprostřed Londýna, kde se postupně rozkrývají propletence vzájemných vztahů stálých hostů, zaměstnanců a nově příchozích. Sledujeme víceméně panoptikum téměř karikovaných figurek – naivního mladičkého číšníka, sňatkového podvodníka, světáckou, věčně podnapilou herečku bez práce, upjatou starou pannu, prostitutku, postaršího, nemotorného účetního, nejistou, tiše zamilovanou servírku, extravagantního broadwayského zpěváka…

Navazované vztahy se nabízejí, leč Bourne se všemi klišé balancuje tak dovedně, že nikdy neobtěžují, byť mohou spadat do kategorie stokrát viděného. Mladý barman Bob (Paris Fitzpatrick vypadající dokonale na patnáct, opatřený zřejmě pro navození dospělosti pod nosem něčím, co by mladý muž ve slušné společnosti běžně skryl za kapesník), se se zaslepeností poohlíží po místní prostitutce, přičemž jeho až otravným způsobem bezelstná, čirá oddanost připomíná v lecčems Armanda Duvala a jeho nekritický cit, leč Jenny Maple (Bryony Wood) má k Marguerite Gautier zatraceně daleko, byť je v náznacích patrno, že si svou kariéru pouliční sociální pracovnice nevybrala z horoucího nadšení pro věc. Ernest Ralph Gorse (Glenn Graham) se během několika vteřin vlichotí poněkud upjaté, vnitřně však nesmírně osamělé a v jádru proto bezbranné slečně Roachové (fantastická Michela Meazza), která i přes určitou svázanost vnějšího vzezření podléhá, jakkoli je okolnímu pozorovateli bezskrupulóznost mužova jednání okamžitě jasná. Frustrace stoupá momentem, kdy žena po společné noci v hotelu odhaluje podvodníkovy postranní úmysly, a přesto s ním z nějakých (alespoň mně) blíže nevysvětlitelných pohnutek zůstává. Barová servírka Ella (Bryony Harrison) toužebně a poněkud nešťastně hledí po svém kolegovi, jenž je však k jejím nenápadným pohledům slepý, patrně příliš oslněn platinou vlasu své padlé vyvolené, a současně bezradně a stydlivě bojuje s náklonností prošedivělého pana Ecclese (Reece Causton), který očividně ve zralém věku zahořel novým citem.

Podivnou dvojicí je světácká, na povrchu povznesená herečka Netta Longdon (Daisy May Kemp) a její ošuntělý přítel George Harvey Bone (Richard Winsor) stižený nejen láskou, ale rovněž schizofrenií a epileptickými záchvaty. Jejich vzájemný vztah vlastně není možno snad i kvůli diagnóze zcela rozklíčovat, je plný závislosti (jeho na ní a její na alkoholu), přehlížení i výsměchu, jenž dává tušit budoucí fatální tragédii. Když k ní však v závěru dochází, v následující minutě si nejsme jisti, zda se doopravdy odehrála…

Ústředním a nejnosnějším vztahem celého kaleidoskopu je, jak u Bourna ostatně nepřekvapí, ten mezi excentrickým, veškerou manýru ovládajícím zpěvákem Albertem (Liam Mower) a vnitřně rozpolceným, navenek netečným Frankem (absolutně dokonalý Andy Monaghan). Je to současně jejich kontrastní romance, která se dočkává jakéhos happy endu, byť k němu vede cokoli, jen ne bezproblémová cesta, zejména když se do už tak turbulentního mixu nejistoty, provokace, popírání a jednoho z největší satisfakci přinášejícího jevištního polibku přidá ve druhé půli Frankovo povolání policisty.

Druhé dějství načrtnuté vztahy nejen komplikuje, ale zejména ztemňuje. Nebo z nich zkrátka jen snímá onen zabarvený filtr a představuje jejich realističtější kontury.  Ty jsou nejčitelnější u servírky Elly, která proti svému vlastnímu přesvědčení z vnucené pragmatičnosti přijímá prsten od pana Ecclese (protože co by si dívka jejího postavení a finančních příjmů mohla sama počít), z něhož se postupně klube majetnický despota, ne snad nutně proto, že by jím vnitřně skutečně byl, ale protože takovému vzorci chování ho naučila společnost. Bob se stále snaží o spasení své Jenny Maple, která však nezná nic jiného než vztahy směřující výhradně skrze postel. Když snahy obou kolosálně selhávají a jeden jako druhý zjišťují, že jejich pohledy na svět nejsou schopné jakékoli kompatibility, vše se hroutí. A je příznačné, že mnohem tíživěji vše nakonec dopadá na odmítnutou prostitutku než na číšníka, který se ze své první, štěněcí zahleděnosti povážlivě rychle oklepe a vydá se vstříc dalšímu životu mimo The Midnight Bell…

Zadostiučinění se divák alespoň dočká ve chvíli, kdy slečně Roachové přeteče fascinujícím způsobem objemný pohár trpělivosti a ona se konečně postará o to, aby se chování podvodníku Gorsovi pořádně vymstilo, stejně jako v momentu, kdy Ella objeví dostatek sebedůvěry a vrací Ecclesovi prsten. Pravda, aby se v následné vteřině zoufale vrhla na záda odcházejícího, netečného Boba.

Nové Bournovo taneční divadlo bezvadným způsobem doplňuje scénografie (Lez Brotherston), jejíž posuvné prvky a svícení (Paule Constable) napomáhají na jevišti vytvořit několik scén současně, stejně jako atmosférická, velice zdařilá originální partitura Terryho Daviese. Nadbytečně a ukrutně teatrálně pak bohužel působí přidané původní dobové písně z kategorie ukňouraných cajdáků, jejichž zařazení může v některých momentech dávat třeba i smysl, zejména v závěru však dokonale mělní jakékoli napětí a hřebíkem mezi oči je pro mě naprosto nepochopitelné a zcestné režijní řešení, kdy vybraní hrdinové dané texty mimují na způsob němého karaoke, protože…?!

Silnou Bournovou stránkou je krom umu vyprávět i schopnost vystavět mimořádně taneční choreografii, zde se navíc přidává na milimetry a milisekundy vypočítaná práce s rekvizitami – židlemi, pojízdným barem, sklenicemi s whiskey, přičemž výsledkem je dokonale plynulý, bezezbytku fungující, velice důkladně promazaný mechanismus bez zjevných švů a přechodů mezi proplétajícími se tanečníky, což svou lehkostí a samozřejmostí, s jakou je celek prezentován, vyvolává nemalý úžas.

The Midnight Bell je i přes přehršel příběhů mnohem komornějším dílem než poslední Bournova premiéra Romea a Julie v roce 2019. Není tak primárně šokující, nemáte pocit, že vás potřebuje něčím nutně srazit ze sedačky, jako by se Bourne v baletu, který sám označil za možný finální opus své dlouholeté kariéry, zklidnil, pochopil, že nemusí nikomu nic dokazovat a vytvořil díky tomu skvěle koherentní dílo. Jen bych jej asi nedoporučila těm bezelstným nešťastníkům, kteří uvažují o implementaci romantického vztahu do svého života, jelikož mnoho naděje se jim zde vskutku nedostane. Snad vyjma gay romance, což mě vede k myšlence, kdy se konečně choreografové a choreografky, ehm, pochlapí a vytvoří příběh, v němž se obdobného prostoru, relevance a emočního napětí dostane i lesbické dvojici, což říkám jako člověk z principu neaktivistický, pročež přesvědčený o tom, že nemůže jít o zase tak revoluční ideu.

The Midnight Bell
Choreografie, libreto a režie: Matthew Bourne
Námět: Patrick Hamilton
Hudba: Terry Davies
Scéna a kostýmy: Lez Brotherston
Světelný design: Paule Constable
Zvuk: Paul Groothuis

Bob, čišník: Paris Fitzpatrick
Ella, servírka: Bryony Harrison
Jenny Maple, mladá prostitutka: Bryony Wood
Pan Eccles, pravidelný zákazník: Reece Causton
Slečna Roach, opuštěná stará panna:
Ernest Ralph Gorse, sketa: Glenn Graham
Netta Longdon, herečka bez práce: Daisy May Kemp
George Harvey Bone, schizofrenik: Richard Windsor
Albert, sborový zpěvák z West-Endu: Liam Mower
Frank, nový zákazník: Andy Monaghan

Psáno z představení 29. října 2021, Oxford Playhouse, Velká Británie