Vídeň: Rossiniho La donna del lago
Obliba díla Waltera Scotta přetrvává dodnes, na začátku 19. století však vyvolal Scott přímo módu, která překročila hranice literatury. Operní skladatelé hledali romantické náměty, naplněné tajemstvími, psychologicky komplikovanými bytostmi a neutěšenými rodinnými vztahy, samozřejmě láskou a žárlivostí, bez nichž se opera neobešla, a takové motivy Walter Scott nabízel. Boieldieuova Bílá paní, Auberova Němá z Portici, Marschnerův Templář a Židovka, Bizetova Kráska z Perthu a ze všech nejznámější Donizettiho Lucie z Lammermooru jsou díla stále živá.Jedním z prvních operních skladatelů, který našel inspiraci u Waltera Scotta, byl však Gioachino Rossini. Scottův básnický příběh The Lady of the Lake vyšel tiskem roku 1810, Rossiniho opera La donna del lago měla premiéru 24. října 1819 v Teatro San Carlo v Neapoli. Libretista Andrea Leone Tottola již byl autorem libreta Rossiniho oratoria Mosè in Egitto, opery Ermione (podle Racina) a podílel se na přepracování libreta jeho opery Edoardo e Cristina. Scottovu poemu obohatil ještě o prvky z fiktivních skotských balad Jamese Macphersona alias Ossiana. Kompozice Jezerní panny (jak se titul překládá do češtiny) přitom byla víceméně nouzovým řešením – Rossini musel vytrhnout trn z paty impresariovi Domenicu Barbajovi v Teatro San Carlo, když nedodal slíbené dílo Gaspare Spontini a Rossini tak měl zachránit sezónu. Rossini komponoval jako vždy rychle, nikdy se ostatně nerozpakoval „vykrádat“ sám sebe a novou operu budoval i s použitím osvědčených „stavebních dílců“, které nalezneme i zde.Scottova poema nabízela vše, co bylo výše řečeno. A libretista navíc vytěžil čtyři parádní role – jednu ženskou a tři mužské, přičemž ovšem jedna z těch mužských byla „kastrátová“, takže v ansámblech se hlasy příjemně vyvažovaly. Premiéra údajně příliš publikum nechytla (tak už to někdy s premiérami bývá). Titulní role byla psána pro Isabellu Colbran, která se tři roky po premiéře stala Rossiniho manželkou, Malcolma zpívala Benedetta Rosamunda Pisaroni. Obě byly proslulé rossiniovské zpěvačky své doby, a podobně tomu bylo i s dalšími pěvci, kterým psal Rossini role na tělo: k „jeho hlasům“ patřili i Giovanni David jako Giacomo, Michele Benedetti jako Douglas a Andrea Nozzari jako Rodrigo. Po první repríze se stala La donna del lago dalším z Rossiniho hitů – ale jen do té doby, než opanovali jeviště Verdi a Wagner. Ne úplně pravděpodobný příběh s mužskou rolí pro mezzosoprán, s přídechem tajemna a krvavého vyřizování účtů, a přece s happyendem, jakási pozdní opera seria s přemírou koloraturních kudrlinek odporující nové estetice pěveckého umění se přežily. Ovšem v posledním půlstoletí minulého století se také tato Rossiniho opera na jeviště začala vracet, i přes svou pěveckou náročnost – či právě pro ni, vždyť soutěživost mezi operními zpěváky nikdy nevymřela. „Jezerní panna“ není žádná nadpřirozená bytost, nýbrž Elena, dcera lorda Douglase, která se svým otcem strávila dětství na dvoře skotského krále Jakuba (zde Giacomo) v době královy neplnoletosti. Jenže když král dospěl, Douglase i s dcerou vyhnal a ti od té doby žili v ústraní u jezera. Příběh má politické pozadí, Douglas se chystá krále svrhnout, k tomu mu má posloužit spojenectví s Rodrigem a odměnou za tuto pomoc se má stát Elena Rodrigovou nevěstou. Jenže Elena sní o tajemném cizinci, se kterým se setkala a opět se jí ztratil, a pak je zde ještě Malcolm, Elenin druh (u Waltera Scotta její milý a pozdější ženich), který pro ni má nejvíce pochopení. Příběh končí happyendem – z tajemného cizince se vyklube sám král Jakub-Giacomo, s Douglasem se usmíří a může se chystat svatba. Jak už naznačeno, u Waltera Scotta je tomu jinak – tam se stane Elena nevěstou svého dávného milého a král jim požehná. Centrem Scottovy poemy jsou boje skotských klanů za vlády Jakuba V. a milostný příběh je jeho dokreslením, v operním libretu je tomu naopak.
Ve výkladu režiséra Christopha Loye (inscenace vznikla v koprodukci s Théâtre de Genève) je Elena zasněná dívka, která hledá samu sebe. Jeviště představuje malé vesnické divadélko (výprava Herbert Murauer), opera začíná zkouškou místního pěveckého sboru, do nějž Elena jaksi nezapadá, zmateně těká a nemůže najít své místo. Když osamí, přichází tajemný cizinec a oslovuje Elenu jako krásnou vílu – už to ji musí zmást, protože Elena v obyčejných nebarevných šatech, nenápadném šedém kabátě, kotníčkových šněrovacích botách a s neforemným baretem, z pod něhož vykukuje ohnivě zrzavý cop, vypadá jako ošklivé kačátko, rozhodně ne jako přitažlivá dívka. Tady nastupuje Elenin sen, v němž ji podporuje Malcolm, kterého režisér pojal jako jakési Elenino alter ego. Vyřešil tak i to, že se libretistovi, který Elenu na konci přiřkl králi, Malcom jaksi ke konci z děje vytratil. Malcolm se tedy nejprve objevuje ve stejném kostýmu jako Elena (druhé ošklivé kačátko), ovšem když otec Douglas povolá z highlandu hrdinu Rodriga, hromotluka ve skotském kroji, objeví se i Malcolm ve stejném oděvu – jako ztělesnění Eleniny touhy být Rodrigovi rovnocenným soupeřem. S podobnými prostředky, různými asociacemi a zcizováním, pracuje režisér důsledně v celém díle, včetně zapojení kapely na jevišťátku onoho vesnického divadélka, či například narážkou na balet Giselle, z jejíhož rodu je Elenina postava, na začátku druhého dějství. Na jevišťátku se objeví dekorace druhého dějství Giselle a jedenáct tanečnic v slavném kostýmu s křidélky Carlotty Grisi, která tento balet proslavila, tvoří dekoraci milostné scéně Eleny a neznámého, tedy Giacoma (choreografie Thomas Wilhelm).
Není mi známo, zda Christoph Loy věděl, že se Carlotta Grisi shodou okolností narodila právě v roce premiéry Jezerní panny, každopádně je jeho poukaz na další divadelní dívku, žijící tak trochu mimo reálný svět, velmi dobře čitelný. Režisér se také neostýchá uvést do rozpaků samotné publikum a zatáhnout je do (své) hry; to když je na konci prvního dějství na jevišti tma (v bouři zhasla světla a každý účinkující má svíčku), muži postupně jako v symfonii „na odchodnou“ odcházejí do války, ženy se svíčkami zůstanou sedět – a diváci nevědí, zda už mají tleskat, nebo jestli ještě něco přijde. Mírná ironie, s jakou byl romantický příběh podán, byla vkusná a dílo nezesměšňovala, naopak podtrhovala ony momenty děje, v nichž se lidé zesměšňují sami – hrdopyšným chováním, přehnanými afekty a podobně.
Nejvyrovnanější a nejpřesvědčivější pěvecký výkon podala jednoznačně arménská altistka Varduhi Abrahamyan jako Malcolm, poslouchat její sytý alt a naprosto jistou koloraturu byl pravý zážitek. Výkon švédské mezzosopranistky Maleny Ernman jako Eleny v premiérovém představení byl posuzován místními kritiky velice rozporuplně – pro některé na roli naprosto nestačila, pro jiné odvedla precizní výkon. Podle svého dojmu z první reprízy 12. srpna (z níž je tato zpráva) bych se rozhodně přiklonila k druhému soudu; rozpačitou dívku, která jako by nepatřila do světa, jenž ji obklopuje, zahrála přesvědčivě herecky a i pěvecky své postavě dodala nuance, které tuto postavu modelovaly, včetně přesvědčivého přerodu ke konci opery v mladou ženu, dokonce se smyslem pro sebeironii (v repertoáru má také Rossiniho Cenerentolu i Rosinu). Brazilský tenor Luciano Botelho jako Giacomo obstál se ctí, otázka je, zda je na takovou roli, která má výrazně jiné technické nároky než například Tamino, Don Ottavio nebo Nemorino, které má v repertoáru, už dostatečně zralý. Douglas v podání Maurizia Murara byl spolehlivý výkon, který ničím zvláštním nepřekvapil. Gregory Kunde v roli Rodriga „napálil“ svůj part naplno, při pojetí role jako poněkud přitroublého siláka, pro nějž se hodil i typově, nemusel dbát na krásu hlasu a vnesl tak do inscenace rozměr, s nímž Rossiniho melodramma balancovalo přesně tam, kde je režisér chtěl mít. Otázka je, jak dlouho vydrží přebíhat mezi Wagnerem, Verdim a Belinim (a Rossinim), jak dosud činí. Žádná role není malá, praví divadelní slogan, epizodní role jsou však nevděčné tím, že interpret musí na malém prostoru ukázat, že také něco umí. Těmi jsou v této opeře Albina (Bénedicte Tauran) a Serano (Erik Årman). Oba mají jen krátký zpívaný výstup a oba zpěváci ho odvedli spolehlivě, a jako nadstavbu vytvořili němé studie horlivé organizátorky ženské složky (Albina) a mužské složky (Serano), dohližitelů na etiketu a podobně. Již tradičně výtečný byl – zpívající i hrající – Schönbergův sbor. Spolehlivou oporu pěvcům tvořil dirigent Leo Hussain, který řídil Rozhlasový symfonický orchestr (RSO Wien).
Gioachino Rossini:
La donna del lago
Dirigent: Leo Hussain
Režie: Christof Loy
Nastudování: Axel Weidauer
Scéna a kostýmy: Herbert Murauer
Světla: Reinhard Traub
Sbormistr: Erwin Ortner
Choreografie: Thomas Wilhelm
Dramaturgie: Yvonne Gebauer
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
(koprodukce Grand Théâtre de Genève – Theater an der Wien)
Premiéra 10. srpna 2012 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 12.8.2012) )
Elena – Malena Ernman
Giacomo – Luciano Botelho
Rodrigo di Dhu – Gregory Kunde
Malcom Groeme – Varduhi Abrahamyan
Douglas d’Angus – Maurizio Muraro
Albina – Bénédicte Tauran
Serano – Erik Årman
Foto Monika Rittershaus
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]