Thomasova opera Hamlet po Ostravě také v Plzni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pěvec obsáhlé titulní role – rakouský barytonista Thomas Weinhappel – školený ve Vídni, vládne kultivovaným, libozvučným lyrickým barytonem s tenorálně zabarvenou vysokou polohou, s jistým hlasovým rozsahem a zřetelně racionálně promyšleným frázováním a dynamikou. Měkký charakter hlasu příjemného témbru je schopný pozoruhodných modulací. Pravda, pěkná a dobře cílená decrescenda z forte až do jemného falzetového pianissima, která oceňuji, se občas přece jen trochu utajují za orchestrem. V těchto delikátních detailech jde o to, kde je pěvec na jevišti režií situován. Podobně je třeba racionálně zvažovat mezza voce a piana umístit jen tam, kde nezaniknou prostorově za orchestrem, byť citlivě dynamicky hrajícím. Pěvec je zejména svým zjevem, snahou o dynamismus hereckého pojetí i pohybovou pružností pro tuto velkou roli „rozervance“ romantické opery takřka předurčen. Jeho hlas je strukturálně typicky lyrický, bylo by pro mne patrně větším zážitkem, slyšet s ním třeba Schubertův písňový cyklus Zimní cesta s klavírem.

Ambroise Thomas: Hamlet – Thomas Weinhappel (Hamlet), Doubravka Součková (Ofélie) – DJKT Plzeň 2018 (zdroj DJKT Plzeň / foto Martina Root)

Každá premiéra skrývá nějaké překvapení. Letošním milým překvapením byla pro mne a pro plzeňské publikum ve vizáži mladistvě působící sopranistka Doubravka Součková, imponující lyricko-koloraturním sopránem technicky zjevně velmi dobře vedeným. Mladá umělkyně je typologicky až personifikací role Ofélie svým éterickým vzezřením. Její příjmení jako by symbolizovalo vynikající českou sopranistku minulosti Stanislavu Součkovou, pěvkyni – legendu obdobného oborového charakteru. Pohyblivý, technicky suverénní, nosný a zvukově příjemný soprán se během večera uvolňoval, zdobila ho též zřetelná snaha o dobrou dikci francouzštiny. Závěrečná scéna sklidila u publika zcela zaslouženě jediný delší, opravdu spontánní potlesk večera na otevřené scéně. Podobně jako u barytonisty premiéry bych jen poněkud zvážil vhodnost půvabných pian, ve vyšší poloze zajisté velmi působivých, ale v nižších polohách trochu zanikajících (nižší polohy jsou u lehkých, hlavových hlasů vždy de facto pianové již ve volně spuštěném tónu, netřeba za orchestrem ještě dynamiku ubírat).

Katarína Jorda jistě nezklamala atraktivním zjevem, výrazem a herecky sázku režiséra na postavu královny Gertrudy jistě naplnila. Pěvecky jí zřejmě poloha této role, jistě znatelně menšího prostoru v porovnání s tituly nedávné minulosti v Plzni (Macbeth – recenze zde, Médea – recenze zde a zde), ne tak zcela vyhovovala svým rozvržením, častými hlubokými polohami, to se ovšem stává. Nikdo není plně univerzální. František Zahradníček, v Plzni oblíbený, zaujal pěvecky i výrazově ve středních a vyšších polohách, herecky imponoval pěkným držením postavy dánského krále Claudia. Zajímavě, až impozantně v zajímavé amplifikaci vyznívá prostorově Duch Hamletova zemřelého otce v podání Pavla Vančury. Pěknou hereckou kreací zaujal Jiří Kubík jako Polonius, nemá toho sice pěvecky mnoho, ale postava je v Otavově volbě koncepce důležitá pro závěrečné resumé díla.

Paolo Lardizzone má v roli Laerta, škoda, jen menší typ role, hlas pro prvooborové tenoristy až netypický. Upoutal nevšední barvou svého znělého spinto tenoru a zářivými výškami. Podobných výkonů bych si přál mít více, opravdu není malých rolí, jak nás učil vzletně Stanislavskij, ač jsme se tomu usmívali a dodávali, že jsou jen malé gáže… V řadě takzvaně malých rolí odvedli profesionální práci všichni zúčastnění pěvci. Pro mne vynikl zejména Tomáš Kořínek hezkou kresbou postavy Marcelluse, zaujala vtipná scénka hrobníků hlasově velmi disponovaného Josefa Jordána a zkušeného Dalibora Tolaše, který mimo tuto postavu stačil vypomáhat i ve sboru. Jak vidět, ekonomika je dnes všudypřítomná.

Tím se dostávám ke Sboru opery Divadla J. K. Tyla, který připravil na pozoruhodné úrovni sbormistr Zdeněk Vimr. Zvukovou homogenitou a intonační pevností mi sbor připadal ještě výraznější než v loňských premiérách, v závěru patřil jeho výkon k nejsilnějším okamžikům večera, vedl si dobře i jevištně.

Hudební nastudování šéfdirigenta Norberta Baxy jsem nechal na závěr. Ne snad probůh proto, že bych ho takto kladl v hodnotové hierarchii. Vůbec ne! Hudební nastudování, osobnost dirigenta je vždy v opeře naopak zcela zásadní, ba nejzásadnější, nechť se páni režiséři nezlobí, dirigent je vždy nejvýše kvalifikovaná osoba v operním divadle. Orchestr opery Divadla J. K. Tyla pod citlivým dynamickým vedením Norberta Baxy podal velmi dobrý výkon, intonační nejistota v žestích v první části se v průběhu večera vyrovnávala a orchestr dosahoval vcelku homogenního, dynamicky vyváženého zvuku, vynikala skupina violoncell a hráčů na dřevěné dechové nástroje. Na výše zmiňovaných zvukově zanikajících místech sólistů zde nenese dirigent žádnou vinu. Tady by pěvci ve svém vlastním zájmu měli mít na zkouškách „své“ pěvecké rádce, jimž plně věří, aby jim korigovali píli, co se pian týče. V prostoru divadla – bez mikrofonů – prostě ne vždy přes clonu orchestru, byť tentokrát citlivě doprovázejícího, přesvědčivě vyznívají. A dirigent u pultu neslyší dynamiku tak, jako se jeví v auditoriu. Ostatně proto komise u pěveckých konkurzů sedí spíše vpovzdáli jeviště. Je to ryze operní specifika, Karel Gott se o ni zajímat při vší úctě věru nemusí…

Snad připomenutí k Nové scéně, kde vnímání hlasů z jeviště je dost rozdílné podle toho, kde divák sedí. Nevím, kde sedí v Novém divadle konkurzní komise, snad ne moc vzadu, to by asi málokdo v Plzni u pěveckého konkurzu uspěl… Návštěvnost premiéry byla nebývale nízká. Nemohu nalézt omluvu v menší atraktivnosti tohoto titulu, byť na tom podíl zřejmě má. Tuším, že více se podepisuje neatraktivnost Nové scény pro žánr opery, ani číše vína zdarma ke vstupence nefungovala…

Martin Otava zdědil po svém předchůdci tíživé břemeno. V Linci vyrostl v téže době atraktivní, krásný, moderní Musiktheater, který naopak publikum až magneticky přitahuje, návštěvnost má 97 procent. Holt platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Linec je město se stejným počtem obyvatel jako Plzeň. Ale jak mi řekl v rozhovoru jeden významný dirigent nedávné operní Plzně, nemohu prý porovnávat Bruckner Orchester Linz s operním orchestrem v Plzni, pro údajně výrazně jiné podmínky (nebyl včera přítomen, aby nevzniklo podezření). Ano, uznávám, že nemohu. Budovy nových divadel snad ano. Ještě, že má Plzeň skvělou historickou alternativu z roku 1902, díky našim šikovným předkům. Vždyť i toto souvisí se začínajícími oslavami Českého roku 2018.

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Ambroise Thomas:
Hamlet
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigenti: Norbert Baxa (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Martin Otava
Scéna: Pavel Kodeda
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Světelný design: Antonín Pfleger
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT Plzeň
Premiéra 20. ledna 2018 Nová scéna Plzeň

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Thomas: Hamlet (DJKT Plzeň 2018)

[Celkem: 44    Průměr: 4.1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na