Ti nejlepší z (vídeňské) klasiky

Mistři a mistříčci
České země se již po desetiletí chlubí, že jsou kvartetní velmocí. Celá řada českých kvartetních souborů různých generací a umělecké úrovně ostatně na koncertních podiích defiluje i v současnosti. Silná interpretační tradice a početnost českých kvartetních souborů, z nichž některé jsou „doma“ spíše za hranicemi než v našich luzích a hájích, dávají často zapomenout na kvality smyčcových kvartet sousedních států, když mám na mysli přinejmenším Německo a Rakousko, země holedbající se neméně slavnou kvartetní tradicí. Ke smyčcovému kvartetu dobových nástrojů Quatuor Mosaïques, personálně spojenému s ansámblem starých nástrojů Concentus musicus Wien, který v interpretaci vídeňských klasiků nemá ve svém oboru konkurenci, jsem si pro sebe definitivně připojil i kvartetní soubor moderních nástrojů Artis Quartett (Peter Schuhmayer, Johannes Meissl, Herbert Kefer, Othmar Müller), který se v Brahmsově sále Vídeňského spolku hudby představil ve čtvrtek 12. března 2015 atraktivním programem kombinujícím Mozartův Disonantní kvartet C dur KV 465 s Haydnovými instrumentálními meditacemi Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži Hob. XX:Ib, tentokrát ovšem v novodobé úpravě pro smyčcové kvarteto se sólovým sopránem (Ildikó Raimondi).Mozartův Disonantní kvartet a Haydnovy instrumentální sinfonie v jedné z mnoha autorských či autorizovaných verzí (původní verzi orchestrální následovaly úpravy pro smyčcové kvarteto, klávesové nástroje a nakonec i oratorium) se ukázaly být komunikujícími partnery, a to nejen proto, že vznikaly v podstatě současně. Artis Quartett rozhodně patří k těm kvartetním souborům, které respektují základní principy takzvané poučené interpretace staré hudby, přinejmenším v oblasti artikulace, frázování a příkrých dynamických kontrastů. Dalším charakteristickým znakem kvartetního rukopisu je polarizace mezi prvními houslemi a violoncellem, které jsou zvukovými a interpretačními pilíři souboru – dlouho jsem neslyšel tak dravého a zvukově sebevědomě do popředí vystupujícího violoncellistu. Mozartův kvartet měl velkorysé rozměry, ať již v oné takzvané disonantní introdukci, nekonečně vyklenuté pomalé větě, nebo strhujícím finále.Publikum však bez toho čekalo na Haydnových Sedm posledních slov, zvláště když byla ohlášena ve vídeňské premiéře současné úpravy nestora španělských skladatelů José Perise. Přítomnému autorovi se omlouvám, ale jeho „adaptace“, spočívající ve vokalizaci chorální melodie přítomné v každé meditaci a svěřené sólovému sopránu, byla podle mě zbytečná. Odváděla pozornost od Haydnovy hudební materie a nadto měla na posluchačský výsledek fragmentarizující dopad, jelikož Haydn chorální melodie ukryl do přediva středních hlasů. S partem občas zápasila i paní Raimondi, která se snažila dynamickou hladinu zpěvního projevu přizpůsobit komorní kapacitě Brahmsova sálu. Pro časté návraty do nejvyšších poloh však přece jen potřebovala nabrat na dynamice. Vídeňské publikum ji však miluje a oko přivřela i početně převažující nejmladší generace posluchačů z řad vídeňských konzervatoristů a studentů místních vysokých hudebních škol, která nenásledovala jen své pedagogy mezi kvartetními hráči, ale především staletími ověřenou kvalitu nastudovaných kompozic.

Hodnocení autora recenze: 80 %
***

Pátek není svátek
Nenechal jsem si ujít ani páteční koncert Vídeňských filharmoniků s jejich dirigentským hostem z nejčastějších a jistě nejvítanějších, Zubinem Mehtou, jehož přirozená muzikálnost a čitelné vedení orchestru bývají sázkou na jistotu.Nejinak tomu bylo i na soirée 13. března 2015, jehož úvod obstarala kdysi senzační Ligetiho stručná kompozice Atmosphères pro velký orchestr (1961), skladba z těch, jejichž provedení může být instrumentalistům fyziologicky nepříjemným. Posluchači i filharmonikové si záhy oddechli, kompozice naštěstí nepatří k autorovým nejrozsáhlejším, prosvištěla (doslova) sálem, aniž by oslovila, natož proměnila posluchačovu psýché. Zřejmě kvůli předchozímu štýrskohradeckému hostování Vídeňských filharmoniků byly do koncertního programu zařazeny Starovídeňské serenády (1941) štýrskohradeckého rodáka Josepha Marxe, autora mnoha působivých písní s klavírním i orchestrálním doprovodem, ovšem i této arcikonzervativní a eklektické kompozice s názvuky na vídeňský klasicismus a mnohem inspirovanější tvorbu dynastie Straussů. Snad jen dobou vzniku (1941) se dalo pochopit konzervativní výrazivo čtyřvěté svity, která možná měla dát autorovi, snad i posluchačům (spíše poválečným než válečným) zapomenout na léta strávená pod kuratelou Velkoněmecké říše. Však to poválečná kritická hudební obec vídeňskému hudebnímu papeži Marxovi nezapomněla, když se přela o vědomou míru jeho angažmá v rakouském kulturním životě éry národního socialismu. Naštěstí jsem z Marxovy kompozice vše brzy zapomněl, až na ten nepříjemný zvuk moderního cembala, nemohu tak autorovi nic vyčítat.

Zatímco Ligeti neměl – zdůrazňuji, že dle mého názoru – publiku co říci, upovídaný Marx toho namluvil zbytečně až moc. Zvláště když byl očekáván vzácnější host Anton Bruckner a jeho Devátá symfonie d moll, kterou sice dirigent i filharmonikové mohou hrávat zpaměti, stěží jí však předeslat tak konvenční a neevoluční kompozice, jako byla zvolená díla Ligetiho a Marxe. Má-li vedle partitur Brucknerových někdo či něco obstát, pak snad jen poslední symfonie Haydnovy. Bohužel ve fádním a nepříliš oslovujícím tónu se nesla i druhá polovina koncertu, jehož zkoušky musely probíhat ve velmi uvolněném duchu, pokud se vůbec zkoušelo. Mehtova koncepce Brucknerovy Deváté vycházela z nekonfliktního přehrání partitury, a dirigent se dokonce nerozhodl zasahovat ani do dynamické struktury jejího provedení.Tak monotónně hlučného Brucknera jsem z jedenácté řady Velkého sálu Vídeňského spolku hudby ještě neslyšel, zapomenout bych měl rychle i na nesnesitelně těžkopádné scherzo. Inu, každý den není posvícení a ne vždy zažije dirigent osvícení, aby se kompozice hodná úrovně Brucknerovy Deváté proměnila ve zjevení. Publikum bylo spokojeno, pan dirigent nejspíše také, zato první hráči flétny (Karl-Heinz Schütz), klarinetu (Daniel Ottensamer) a hoboje (Herbert Maderthaner) se snažili, seč mohli, aby proti dirigentově ledabylému vedení a kolektivní letargii prosadili alespoň nějaký interpretační názor a angažovaný tón. Jim třem toho večera patřily vavříny a svatý Anton Bruckner, který hřešil jen při komponování svých symfonických meteoritů, jim jistě požehnal.

Hodnocení autora recenze: 60 %
***

Sobotní odpoledne stane se…
Víkendový cyklus matiné Vídeňského komorního orchestru si neklade za cíl oslovovat publikum s početně zastoupenými turisty těmi nejnáročnějšími kousky takzvaného vážnohudebního repertoáru. Naopak. Nejinak tomu bylo o víkendu 14. a 15. března 2015 (recenzuji první koncert v sobotu odpoledne), kdy byly v první polovině programu nastudovány kompozice francouzské trojice Fauré – Chausson – Saint-Saëns, po přestávce pak vídeňská klasika z nejklasičtějších, Haydnova Symfonie Es dur Hob. I:103 S vířením kotlů. Úvodem koncertu, dirigovaného uměleckým šéfem orchestru, klavíristou-dirigentem Stefanem Vladarem, zazněla melodicky tklivá Pavane, op. 50, Gabriela Faurého: v mnoha instrumentálních adaptacích dochovaná stručná kompozice publikum spíše pohladila, než dojala, nastolila však problém celého odpoledního koncertu, jímž byla přehnaná dynamika, neodpovídající komornímu prostoru Mozartova sálu Vídeňského koncertního domu, v němž se daří komorním ansámblům a souborům staré hudby, méně již standardním komorním orchestrům.Hostem matiné byl moskevský rodák a toho času šéfdirigent Litevského komorního orchestru Sergej Krylov, usměvavý sympaťák středního věku, nic nepředstírající, zbytečně nekomplikující, nechávající hudbu přirozeně znít.

Ani jedna z kompozic uvedených v programu, Chaussonova Poéma pro housle a orchestr, op. 25, podle Turgeněvovy předlohy a Saint-Saënsova Introdukce a Rondo capriccioso a moll, op. 28, nezazněla v Krylovově podání zatěžkaně, naopak s nadhledem vypravěče, který příběhy sděloval již snad stokrát a čeká jen na reakce publikace, zda jej popoženou k nějaké narativní inovaci. Virtuózní pasáže Krylov nezdůrazňoval, vychutnal si je spíše pro sebe, než že by se s nimi teatrálně dělil s publikem. Bylo v jeho vystoupení, uzavřeném – jak jinak a dramaturgicky vhodně – Sarasatem, cosi spolehlivého, neprovokujícího ambicemi rovnat se současné ruské houslové špičce.Možná Krylovovi sólistovi přes rameno příliš nahlížel Krylov dirigent, vzorně komunikující s orchestrálními hráči. Haydnova Symfonie S vířením kotlů již ve Vídni, jistě značnou zásluhou Nikolause Harnoncourta, nemůže v úvodu započít tremolem tympánů, ale tympánovou intrádou, kterou si interpret řádně vychutnal, spektakulárně, tak, jak si to Haydn s londýnským publikem před očima zřejmě přál. Více než dynamicky poněkud přehnaná, tempově koncizní první věta, mě zaujala skvěle vystavěná variační věta druhá, každou variací se tempově pohybující od andante k allegretto. Krásným tónem se prezentovala koncertní mistryně houslí. (Jmen orchestrálních hráčů se však posluchač nedobere ani v programu, ani na hodně chudých webových stránkách orchestru.) Bizarní menuet, při němž by se tančilo jen stěží, a vskutku haydnovsky oduševnělé finále s předznamenáním Allegro con spirito byly dostatečnými důvody, proč tento dramaturgicky nekonfliktní, vlastně veskrze zábavný koncert navštívit.

Hodnocení autora recenze: 80 %
***

Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?
Na měsíc přesně po třiceti letech se do Velkého sálu Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni vrátilo vpravdě revoluční Händelovo oratorium Saul HWV 53 (1739) v nastudování Nikolause Harnoncourta, Sboru Arnolda Schoenberga (sbormistr Erwin Ortner) a ansámblu starých nástrojů Concentus Musicus Wien.Vídeňské publikum sice chronologicky nejstarší ze série skladatelových anglických oratorií (sacred drama) z let 1739–1752 poznalo až v únoru 1873 v nastudování Johannese Brahmse, již Händelovi současníci však vytušili mimořádnost a netradičnost tohoto díla. Nezvyklé je jeho anglické libreto z literární dílny Charlese Jennense a jeho struktura, uvádějící posluchače in media res oslav Davidova vítězství nad Filištínskými. Nezvyklá je hloubka a pestrost emocí, defilujících Händelovým prostřednictvím před posluchačem vnitřním zrakem, který je konfrontován se Saulovou žárlivostí i závislostí nad Davidových schopnostech, Davidovým vědomím božského poslání, povýšeností Saulovy dcery Merab i čistými city jejích sourozenců Michal a Jonatána. Emocemi překypující námět podle první a druhé a knihy Samuelovy provokoval skladatele nejen k vytvoření prototypu nového anglického oratoria, vzdáleného tradici italské opery seria a římského oratoria včetně kompozic Händelových. Mimořádný je i instrumentář půldruhé hodiny trvající oratorní fresky, kombinující vedle smyčců, hobojů, fléten, fagotů a continua (varhany, cembalo, violoncello, kontrabas, theorba) zvuk (Davidovy) harfy, pozounů ve sborových scénách, F dur zvonkohry a claviorganum (pozorný posluchač nemohl nevzpomenout na Mozartovu Kouzelnou flétnu a při jedné ze Saulových árií i na Komturovu scénu z druhého aktu Dona Giovanniho). Nikolaus Harnoncourt sáhl i po scénické vizualizaci díla, aby podtrhl jeho mimořádnost, když se na začátku třetího dílu ve scéně s Čarodějnicí z Endoru Velký sál ponořil do tmy, pódium zahalil dým a střídavě modravé a rudé světlo zjevení Samuelova a pekelných sil endorské čarodějnice. Žádný koncert, ale Händelova „posvátná slavnostní scénická hra“…

Händelova barokně afektivní partitura sama o sobě má energetický potenciál neodstaveného Papinova hrnce, a když pod ním přitápí Nikolaus Harnoncourt, nemůže publikum z koncertu odejít nezasaženo silou Händelova génia v kulisách srdcervoucího starozákonního příběhu. Pod kotlem ovšem přitápělo i publikum ve zcela vyprodaném Velkém sále (recenzuji první provedení 14. března 2015), a to počínaje vstupním aplausem, patřícím dirigentovi o francouzské holi, a konče závěrečnými bouřlivými ovacemi. Harnoncourtova bohužel s věkem se nemilosrdně omezující mobilita má zatím jediný efekt: publikum se neodvažuje špitnout, vřelé potlesky se přímou úměrou prodlužují, a tak jsme tentokrát museli oželet jen dirigentův duchaplný vstupní komentář. Snad proto, že ve velkém postu a před oratoriem je zkrátka nevhodný, z čehož by se měli čeští pretendenti staré hudby poučit a nepřidávat po oratoriích a zhudebněních mešních ordinárií pro potěchu publika některé „zvláště oblíbené kousky“. Po vstupní sinfonii a sboru se ke zpěvu jako první dostala Martina Janková, vídeňskému publiku v programu prezentovaná jako švýcarská sopranistka s českými kořeny.Bez špetky českého nacionalismu lze říci, že její výkon byl obdivuhodný a jen stvrzoval sopranistčiny aktuální hlasové kvality, Harnoncourtem v posledních letech opakovaně vyhledávané častěji a častěji (referovali jsme mimo jiné zde). Stále dívčím témbrem hřejivý hlas s ušlechtilým a jemným vibratem mezinárodní publikum okouzlil v úloze Saulovy dcery a Davidovy milé Michal. Martina Janková hraje, i když „jen zpívá“, takže se snad bude k této dramatické oratorní roli v budoucnosti častěji vracet. Oslovila mě opět více než Roberta Invernizzi, dirigentem často zvaná k händelovským projektům.Osobně bych v jejím partu Saulovy dcery a Davidovi vnucované partnerky, politicky angažované Merab slyšel Christine Schäfer nebo Dorotheu Röschmann, když mám setrvat u jmen Harnoncourtových sopránových opor. Dirigent však dobře ví, proč v patetické úloze Merab preferuje hlas paní Invernizzi.

Harnoncourtovo hlasové vizionářství (a afinitu k mladým hlasům) ostatně na koncertě zpřítomnil zástup do jednoho z excelentních mladých mužských hlasů v čele se Saulem Floriana Boesche.V dirigentových koncertech se s ním setkávám již od pěvcových počátků na pódiu Velkého sálu Musikvereinu a doby, kdy jsem jeho angažmá nerozuměl, jsou dávno ty tam. Boesch se prozpíval k chlapskému, mužně vřelému barytonu a komplikované role, jako je ta Saulova, mu vysloveně svědčí. Nemá totiž problém hlasově vyjádřit vnitřní rozpolcenost, pochybnosti, pýchu, agresivitu i otcovskou náklonnost a autoritativní péči.Roste mu však velká konkurence, protože vedle něj v Harnoncourtově nastudování Händelova Saula debutovali v podstatně menších partech talentovaní mladí pěvci Thomas Bastian Kohl (Doeg, Saulův posel / zjevení Samuelovo) a Benjamin Hulett (Abner, Amalekiťan, Velekněz), o nichž ještě mnoho uslyšíme.Pro mě byli podobnými překvapeními jako hlasy Andrè Schuena a Mauro Petera v loňské mozartovsko-da ponteovské trilogii v Divadle na Vídeňce na jaře loňského roku (naši souhrnnou recenzi najdete zde).

Starými dobrými časy na mě dýchnul návrat slovinské mezzosopranistky Marjany Lipovšek v úloze Čarodějnice z Endoru: byl to až dojemný comeback, vždyť na pódiu Velkého sálu stanula prvně v roce 1980 a následující dvě desetiletí byla oporou mnoha Harnoncourtových projektů. Její hlas už je hlasem staré čarodějky (ne čarodějnice), poznamenaným léty na koncertních a operních prknech, v úloze se však blýskla leskem velké dámy evropské pěvecké scény.Nezbývá mi než smeknout a se sevřenými rty závidět krásný lyrický hlas britskému tenoristovi Andrew Staplesovi, kolikátému že ze zástupu skvělých britských tenoristů současnosti (psali jsme o něm například zde)?Jeho Jonatán zářil barvami, a nebýt kruté smrti v oratorním syžetu, prozpíval by se na pódiu ještě téhož večera k sebevědomému hrdinskému výkonu. Jeho a Saulův smuteční pochod dojímal a kolena nutil k pokleku… A že již někteří posluchači a posluchačky klečí před mužským altem Australana Davida Hansena v úloze jeho biblického jmenovce, nelze než nepochopit. Je to zkrátka fenomenální zpěvák s nádhernou horní a tenorově příjemnou střední polohou, neuvěřitelný talent.Zázrakem a zjevením však byl celý večer, v němž bylo v sále konečně slyšet češtinu častěji než obvykle.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Ildikó Raimondi (soprán)
Artis Quartett
– Peter Schuhmayer
– Johannes Meissl
– Herbert Kefer
– Othmar Müller
12. března 2015 Brahms-Saal, Wiener Musikverein Vídeň

program:
– Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet C dur KV 465 „Disonantní“
=přestávka=
– Joseph Haydn: Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži Hob. XX:1b (adaptace pro smyčcové kvarteto a soprán José Peris)

www.artis-quartett.at
***

Concert of the Society of Friends of Music in Vienna
Dirigent: Zubin Mehta
Wiener Philharmoniker
13. března 2015 Grosser Saal, Wiener Musikverein Vídeň

program:
György Ligeti: Atmosphères
Joseph Marx: Alt-Wiener Serenaden
=přestávka=
Anton Bruckner: Symphonie Nr. 9 d moll

www.wienerphilharmoniker.at
***

Matiné 4 2014/2015
Dirigent: Stefan Vladar
Sergej Krylov (housle)
Wiener Kammerorchester
14. března 2015, 15.30 hod., Mozart-Saal, Wiener Konzerthaus

program:
Gabriel Fauré: Pavane, op. 50
Ernest Chausson: Poème, op. 25
Camille Saint-Saëns: Introdukce a Rondo capriccioso a-moll, op. 28
=přestávka=
Joseph Haydn: Symfonie č. 103 Es-dur Hob I:103 S vířením kotlů

www.kammerorchester.com
***

Gesellschaft der Musikfreunde in Wien
Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Roberta Invernizzi (Merab – soprán)
Martina Janková (Michal – soprán)
Marjana Lipovšek (Čarodějnice z Endoru – mezzosoprán)
David Hansen (David – alt)
Andrew Staples (Jonatán – tenor)
Benjamin Hulett (Abner, Amelekita, Velekněz – tenor)
Florian Boesch (Saul – baryton)
Bastian Thomas Kohl (Saulův posel Doeg, hlas Samuelův – bas)
Concentus musicus Wien
Arnold Schoenberg Chor
Sbormistr: Erwin Ortner
14. března 2015, 19.30 hod., Grosser Saal, Wiener Musikverein

program:
Georg Friedrich Haendel: Saul, oratorium HWV 53

www.musikverein.at

Foto archiv, www.lukasbec.com, Pietro Cinotti, Gregor Titze, L. Neužil, Nordic Artists Management, archiv T. B. Kohla, Volksoper Wien