Tomáš Studený: Vyprávět co nejsugestivněji!

Janáčkova Její pastorkyňa je dílem bezesporu přelomovým. Do jaké míry podle vás skladatel boří operní úzus a tradice vznikající v průběhu několika staletí?

S bořením bych byl opatrný. Přesto je novost Janáčkova výraziva ve své době opravdu nečekaná. Podařilo se mu vyhmátnout hudební dramatismus v nebývalém spádu a vnitřní opravdovosti. Jeho postavy jsou i na relativně malé ploše velmi plastické, pracuje s prakticky surovým textem dramatické předlohy bez přebásnění. Jeho hudební řeč je naprosto originální a těžko zařaditelná do jakéhokoli hudebního proudu. Dá se obecně říct, že Janáček hledá velké city, podobně jako například veristé nebo expresionisté, ale zároveň se vyhýbá patosu a jeho expresivita je překvapující, upřímná a vlastně nesmírně introvertní. Vyhýbá se moralizování a černobílému koncipování příběhu i postav. Je stručný. Bohužel však právě ta novost Její pastorkyně utrpěla asi nejvíce. Tím, že byla po léta opomíjena, že se jí nedostalo uvedení, jaké by zasluhovala, a to je taky zároveň pořád trochu pachuť, která je tu dle mě dodnes nenápadně přítomná. Třeba v podobě široce rozšířené obavy z nepřístupnosti Janáčkovy hudby. Je to stále evergreen a pořád je právem považováno za odvahu nasazovat Janáčka na repertoár, jakkoli to zní dnes už absurdně. Česká společnost je v zažitých stereotypech nebývale setrvačná.

Sbory v této opeře jsou výrazně folklorně založené a režiséři tu většinou sázejí na rozpohybovanou efektní podívanou často s taneční stylizací. Jak vnímáte úlohu sboru v této opeře vy?

My jsme inscenaci postavili trochu navzdory trendu dost realisticky, i když pořád je tu nepochybně velká stylizace, nicméně co se týče sboru, beru ho jako jednotlivce, kteří se účastní situací v příběhu. A samozřejmě, scéna rekrutů, podnapilých a trochu utržených ze řetězu, ta je rozpohybovaná. Nepovažuju to za kolorit, spíš za spontánní projev emocí, které se derou na povrch. Ta situace totiž vůbec není radostná, je to zapíjení žalu, nucených rozchodů, velkých životních zvratů a podobně. Pokud je tato situace vylíčena jako vycizelovaný folklorní obrázek, pak je to přirozeně kýč, přesto ji od lidové zemitosti nechci oprostit, protože v tom je i její síla.

Měl jste možnost si Její pastorkyni zazpívat v době svého působení ve sboru opery Jihočeského divadla?

Kdepak, neměl, a ani jsem ji v předešlém nastudování režiséra Milana Fridricha neměl možnost nikdy vidět. Tedy možnost jsem asi popravdě měl, jenže tenkrát mě to ještě míjelo, to jsem ještě studoval zdravotnickou školu. Svoji cestu k Janáčkovi jsem si začal hledat až později.

Vedle ústřední skupiny čtyř protagonistů najdeme v této opeře velké množství menších až epizodních postav. Jak jste přemýšlel o jejich zapojení a funkci v dramatu a které z nich tu podle vás skutečně dramaticky fungují a které mají spíše kolorující charakter?

Čistě kolorující charakter tady nemá myslím vůbec nic. Epizodní postavy jsou potřebné. Preissová napsala realistickou hru a Janáček ji zhudebnil téměř tak, jak byla, až na několik zestručnění. A epizodní postavy mají v daných situacích svou důležitou roli, polidšťují tu vesnici, naznačují sociální pozadí, v němž hlavní postavy žijí. Nemohly by fungovat ve vzduchoprázdnu. Je samozřejmě obtížné na malé ploše vystihnout charakter, nesmí se jednat o karikatury.

V Její pastorkyni se rychle střídají chvíle, kdy aktéři marně zatajují prudké vášně a mrazivé momenty, kdy by se člověk příslovečně krve nedořezal. Jak určující jsou pro inscenátory tyto protikladné vrcholy?

Já nevím, prudké vášně… Já mám pocit, že v těch životních situacích, které prožívají ty postavy, jsou všechno naprosto pochopitelné emoce. Například být Lacou, taky by mě neskutečně štvalo, že mladšího bráchu odjakživa upřednostňovali, že mi přebral holku, kterou jsem miloval, zatímco jsem musel na vojnu, ze které on se vyplatil. Pro mě jako režiséra je tady nejdůležitější u každé postavy si najít naprosto osobní pohnutky a dokázat takzvaně vidět jejíma očima a vcítit se do jejího světa. Je to podobné jako u herce, jen tu představu pak jinak zhmotňujeme. Být Kostelničkou, tak mě pohlcuje hlavně starost rodiče o Jenůfku, která si zničila život, a mám pochopitelně potřebu ji z toho maléru vysekat i za tu strašlivou cenu, pořád mi to v tu chvíli přijde jako nejmenší zlo, i když to znamená sebezničení… Nebo jinak, abych odpověděl na otázku, jak jsou určující protikladné vrcholy Její pastorkyně – právě protiklady, rozpory nebo ambivalence jsou tu asi nejpříznačnějšími motivy a určují všechno. Jak se to pak ve výsledku povede zahrát a jak je to čitelné, to už je druhá věc.

Představuji si, že zvlášť v této opeře je klíčová ona pravdivost, kdy „jde po zádech mráz“ – v jaké chvíli poznáte vy jako režisér, že daná situace, okamžik na scéně touto pravdivostí oplývá?

Nevím, jestli stoprocentně poznám, doufám, že snad jo, to bych byl jinak špatný režisér. Dávám pozor, abych se nenechal obelhat. Abych neviděl to, co chci vidět, ale viděl skutečnost. Zároveň musím hledat účinné způsoby, jak to udělat, aby to fungovalo, abychom dosáhli cíle.  Dosáhnout v opeře iluze zpřítomnění není jednoduchý úkol, stačí třeba jeden zoufalý pohled na dirigenta a takzvaná čtvrtá stěna je v tahu…

Jen málokterý inscenátor bere stoprocentní zřetel k pokynům, které Janáček do partitury osobně zapsal. Jaké vodítko a diktát představovaly pro vás – byť je to asi především otázka hudební interpretace jako tempové předpisy, důrazy, dynamická práce a podobně?