Tosca s José Curou v drážďanské Semperově opeře

Drážďany mají k Tosce bytostný vztah mimo jiné proto, že po jejím prvním uvedení roku 1900 v římském Teatro Costanzi, měla svoji premiéru v jazyce německém právě v Semperově opeře dva roky poté. Nynější drážďanská inscenace Pucciniho Tosky tady běží už osmým rokem a dosáhla devětačtyřiceti repríz. Je to samozřejmě díky velké popularitě tohoto díla, protože současné drážďanské ztvárnění opery až tak mimořádné není. Zajímavé a přínosné je ale také to, že se zde od premiéry poslední inscenace dnes třiaosmdesátiletého německého divadelního a filmového režiséra Johannese Schaafa vystřídala celá plejáda pěvců a dirigentů. Osobně jsem na zdejším jevišti viděl Tosku až nyní, a tak byl pro mne zajímavý divadelní program, bohatě vybavený fotografiemi z premiérového obsazení. Chiara Taigi, Emily Magee, Lucio Gallo, Marco Vratogna, domácí Markus Marquardt – to je jen část prominentních i dalších méně známých pěvců, kteří se na zdejším jevišti objevili. Premiéra současné inscenace byla provázena velikými problémy, když významného italského dirigenta Marca Guidariniho musel nakonec zastoupit Ivan Anguelov z Bulharska a kdy skoro až za pět minut dvanáct za onemocnělou Američanku Emily Magee s velikým úspěchem zaskočila známá Chiara Taigi.

A teď k současnému představení. V čele drážďanské Staatskapelle nynější provedení Tosky řídil německý dirigent Patrick Lange, současný šéfdirigent Komické opery v Berlíně. Tento mladý muž má s operou velké zkušenosti, dirigoval již na řadě významných operních scén, třeba jen ve Vídeňské státní opeře řídil kromě Pucciniho Tosky osm dalších titulů.

Když se po úvodních tónech otevřela opona, objevila se šedivá, velmi strohá scéna výtvarníka Christofa Cremera. Stěny napodobující holý surový beton, kromě skulptury Panny Marie na pravé straně, nikterak nepřipomínaly římskou basiliku Sant’Andrea della Valle. Alespoň se na levé straně tyčilo lešení, ze kterého maloval Mario Cavaradossi fresku sv. Máří Magdaleny (trochu mne překvapilo, že ona svatá na obraze byla namalována s odhalenými ňadry). Vše působilo dosti studeně, zato kostýmy Petry Reinhardt, které v určitých prvcích připomínaly dobu, kdy se děj opery odehrává, byly vkusné.

Nebudu dopodrobna popisovat skrývání z vězení uprchlého Cesare Angelottiho (Evan Hughes) ani rozhovor malíře Cavaradossiho s rozverným kostelníkem (pěvecky i herecky výborný Matthias Henneberg, ztvárňující tuto roli již od premiéry), ale přejdu hned k následnému výstupu Cavaradossiho a jeho krásné árii Dammi i colori… Recondita armonia. José Cura podal svůj úvodní zpěv s plným nasazením a po svém způsobu, odlišném od určitého stereotypu italských tenorů. Samozřejmě následoval bouřlivý potlesk. Další protagonistkou večera byla Amanda Echalaz z Jihoafrické republiky jako Tosca. Osobně jsem se s jejím uměním nesetkal (v Drážďanech ale zpívala Tosku již letos na jaře). Bez ohledu na svoje mládí má za sebou mimo jiná jeviště třeba účinkování v Metropolitní opeře jako Madame Butterfly. Tato mladá štíhlá majitelka nosného, dramatického, možná někdy ne ve všech polohách vyrovnaného hlasu překvapila i svým přirozeným hereckým a velmi silným prožitkem, třeba ve scéně, kdy Tosca spatří nedokončený obraz Máří Magdaleny a tvář vyobrazené svaté jí v přirozené žárlivosti připomíná markýzu Attavanti. I na následných citových výlevech obou milenců bylo vidět, že jsou oba sólisté dobře sehraní i sezpívaní.

Na scéně se objevuje v doprovodu svých pochopů obávaný policejní prezident baron Scarpia, hledající uprchlého Angelottiho. Vysoký Polák Andrzej Dobber je již skoro veteránem všech velkých scén včetně Metropolitní opery. V Drážďanech je častým hostem a Scarpiu zde již několikrát zpíval. Má tuto roli režijně dokonale zažitou a také pěvecky se se svým partem vyrovnával velmi dobře. V závěrečném efektním Te Deum se jeho hlas dobře nesl spolu s velikým a krásně sezpívaným sborem (sbormistr Jörn Hinnerk Andresen). Je to vlastně mimo skotačení ministrantů s kostelníkem jediná sborová scéna opery.

Další dějství v sídle policejního prezidenta Scarpii, paláci Farnese, se odehrává opět ve scéně mezi stejnými šedými stěnami, doplněnými pouze dlouhým jídelním stolem se dvěma moderními židlemi. Za scénou doznívají závěrečné tóny slavnostní kantáty právě se slavnou operní pěvkyní Toskou. Ta po skončení přichází a oroduje za svého milého. Prohnaný Scarpia, který po ní smyslně touží, pootevírá dveře, aby byly slyšet bolestivé výkřiky mučeného vězně. Tosca nakonec podléhá a prozrazuje, kde se ukrývá uprchlý Cesare Angelotti. V tomto obraze si režisér právem pohrál se sugestivním hereckým projevem jednotlivých protagonistů naprosto klasickým a srozumitelným způsobem.

Dramatičnost situací sólisté ještě povýšili svým vokálním projevem na vysoké úrovni, José Cura se blýskl svým sebejistým vysokým Vittoria! Vittoria!. Bylo to po jeho přerušeném mučení, když se zkrvavený za přítomnosti Tosky, Scarpii a jeho pochopů v čele se Spolletou (Timothy Oliver) dozvídá o Napoleonově vítězství nad Rakušany v bitvě u Marenga (1800). Tím si podepsal rozsudek smrti a je Scarpiovými pochopy odvlečen. Nakonec Tosca získává na Scarpiovi osvobození Cavaradossiho a vyžaduje ještě glejt na volný odchod z Říma. Poté Scarpiu, který se na ní žádostivě vrhá, nožem zabíjí. Průvodní list pak vytrhne mrtvému z ruky.