Tosca v ND – pohled druhý

Čtenáři Opery Plus blogují

Opera Tosca od italského hudebního skladatele Giacoma Pucciniho je jedním z nejúspěšnějších a nejvíce interpretovaných děl hudební tvorby. Pro jejího autora znamenala velký umělecký úspěch a po své premiéře, která se v roce 1900 konala v římském Teatro Costanzi, nastoupila vítěznou cestu po operních jevištích všech světových kontinentů. K prvnímu uvedení opery v Čechách došlo v roce 1903 v Národním divadle v Praze a v průběhu let byla také inscenována na všech operních scénách v Československu, respektive České republice. V paměti odborníků i laických příznivců operního umění zejména utkvěla dlouholetá, klasicky pojatá inscenace Pucciniho Tosky, premiérovaná v roce 1999, jež byla do nedávné doby dlouholetou součástí repertoáru Státní opery v Praze. Její vizuální podoba revitalizovala legendární scénografii Josefa Svobody, a došlo tak k nastavení přísného měřítka pro následující inscenace tohoto operního díla.

G. Puccini: Tosca – Anda-Louise Bogza (Tosca), Valter Borin (Mario Cavaradossi) – ND Praha 2017 (foto © Patrik Borecký)

Nové nastudování Pucciniho Tosky připravili pro Národní divadlo v Praze dirigent Andreas Sebastian Weiser a režisér Arnaud Bernard. Andreas Sebastian Weiser přistoupil k interpretaci Pucciniho hudby důkladně. Orchestr hrál pod jeho vedením ve svižném tempu a jeho hudební projev plně vyjádřil hudební plasticitu verismu. Záměr režiséra Arnauda Bernarda – děj opery posunout do Říma roku 1923, tedy do období počátku Mussoliniho vlády, a přitom být inspirován událostmi odehrávajícími se o mnoho let později v totalitních zemích takzvaného východního bloku a jejich protagonisty ve vrcholných funkcích – vyznívá poněkud rozpačitě. Úvodní dosti dlouhou sekvencí, předcházející vlastnímu ději opery, která vrcholí promítáním telegrafické zprávy o uprchlém vězni z Andělského hradu, určené všem policejním stanicím, přenese režisér do nelogické roviny pozdější střelbu z děla ohlašující Angelottiho útěk – tím vlastně dochází k popření změny času, ve kterém se děj Bernardovy inscenace Pucciniho opery odehrává. Uniformy policistů neodpovídají, na rozdíl od civilních oděvů (Arnaud Bernard a kostýmní výtvarnice Marianna Stránská), italským dobovým reáliím dvacátých let dvacátého století, ale zřejmě symbolizují totalitní bezčasí. Také třetí jednání vyznívá zvláštně – ke konfiskacím uměleckých děl docházelo i v časech, kdy se děj opery původně odehrává. Také v době Mussoliniho vlády docházelo k podezřelým majetkovým transakcím s uměleckými předměty. Scéna, ve které je bohatý sběratel (člověk židovského původu?) nucen vzdát se části své sbírky, aby mohl vycestovat z Itálie, přesto nepůsobí věrohodně (postava Pastýře dětského věku zde překvapivě ztvárňuje pisatele seznamu konfiskovaných obrazů), neboť režim Benita Mussoliniho se od poměrů, které později nastaly v hitlerovském Německu, v některých aspektech lišil. V závěru děje je pouze naznačena smrt Tosky – hlavní hrdinka odejde ze scény (skok z hradeb Andělského hradu se nekoná a teprve po několika okamžicích dojde k pádu figuríny, která symbolicky protne jeviště s vyobrazenou mapou Říma), což ubírá celkovému vyznění inscenace na emotivnosti.

Nosným pilířem inscenace jsou pěvecké výkony představitelů jednotlivých rolí. Sopranistka Anda-Louise Bogza (Floria Tosca) disponuje krásným hlasovým materiálem. Její hlas zněl velmi barevně ve všech polohách a s bravurou zazpívala slavnou árii Vissi darte. Herecky však její projev nebyl tolik výrazný. Tenorista Valter Borin (Mario Cavaradossi) zpíval výborně. V árii Recondita Armonia z prvního dějství vyjádřil otevřenost života a v árii E lucevan le stelle ze třetího dějství naopak přesvědčivě vyzpíval vřelost stesku po životě a loučení s ním. Herecky ztvárnil Cavaradossiho jako umělce a zároveň člověka ochotného pro ideál svobody obětovat život. Barytonista Francesco Landolfi (Scarpia) byl pěvecky velmi jistý, herecky však nedokázal věrohodněji vystihnout zákeřného a chlípného policejního úředníka, který se vyžívá v utrpení jiných a postupně se stává technologem moci. Režisérovu inspiraci osobou šéfa NKVD Lavrentije Beriji tak splňoval spíše pouze fyzicky než přesvědčivým vyjádřením svého psychologického rozpoložení. Basisté Roman Vocel (Cesare Angelotti) a Oleg Korotkov (Kostelník) dokázali na relativně malém prostoru předvést krásné výkony – hlasový projev obou pěvců byl velmi kultivovaný.

G. Puccini: Francesco Landolfi (Scarpia) – ND Praha 2017 (foto © Patrik Borecký)

Za novým nastudováním Pucciniho Tosky v pražském Národním divadle je vidět značné úsilí všech zúčastněných a po jejím zhlédnutí je zajímavé učinit srovnání s předchozí pražskou, klasicky pojatou inscenací. Nejen pod tímto zorným úhlem lze tvrdit, že výsledek je rozporuplný – celkovému vyznění inscenace neškodí reálie raných let fašistické Itálie, ale roubování příběhu do symbolů totality takříkajíc na druhou. Jednotlivé totalitní režimy se ve své brutalitě překonávaly – proti událostem, které se souběžně či později odehrávaly v zemích hákového kříže, rudé hvězdy či jejich politických satelitů, byla doba italského fašismu dosti odlišná. K čitelnějšímu pojetí nového nastudování klasického hudebního díla tak stačilo vybrat pouze jednu dobovou dějinnou linku.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: info@operaplus.cz

Napsat komentář