Toscanini: Postavit sebe až na druhé místo

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Natočil stovky gramofonových snímků. V různých stadiích svého života a s různými orchestry. Na starých standardních i novějších mikrodeskách. Ani jeden z těchto snímků bychom nemohli prohlásit za zázrak techniky. Nejsou na nich žádná, typicky gramofonová kouzla. V jeho nahrávkách nejsou žádné dodatečné technické korektury a střihy. Mnohé z nich jsou přímými záběry veřejných nebo rozhlasových koncertů a představení. Ve slavných nahrávkách Bohémy nebo Traviaty Toscanini zpívá nesmírně muzikálně a přesvědčivě, i když dosti hrozivým stařeckým hlasem většinu árií spolu se slavnými pěvci. Na desce to zůstalo. Ne jako kuriozita, ale prostě proto, že to nikomu nevadí. Úroveň jeho desek, po hudební stránce, je přesně stejná jako úroveň jeho koncertů. Kolik umělců může toto o sobě poctivě říci? A to, že nám dnes, kteří si začínáme labužnicky zvykat na stereofonii, připadají některé novější snímky zvukově a barevně bohatší, to by mělo být jen důvodem k tomu, abychom se zamysleli, zda umíme stále ještě poslouchat hudbu a nezačínáme poslouchat spíš virtuosy techniky v nahrávacích kabinách gramofonových společností.

Posloucháme-li dnes, s určitým časovým odstupem, slavné Toscaniniho nahrávky a posloucháme-li je nikoliv jako archivní, ale živou muzikantskou záležitost, uvědomíme si nutně takřka všichni, kteří jsme jeho umění propadli již před lety, jak se mění i naše vlastní kritéria. V letech těsně poválečných nás u Toscaniniho okouzlovala především fantastická přesnost jeho orchestrů, ať už to byly snímky starší s londýnským orchestrem BBC nebo Newyorskou filharmonií nebo novější s jeho vlastním orchestrem NBC. Tato přesnost a virtuosita ve vnějším smyslu je ovšem dosažitelná i jinde a vývoj moderního orchestrálního hraní postoupil zejména v posledních letech tak rychle kupředu, že je vlastně takřka požadavkem. U gramofonových desek nesporně. Dnes slyšíme v jeho nahrávkách na prvním místě především jeho hudebnost, naprostou, okouzlující přirozenost, volnost a svobodu, která je ovšem – a to vždycky a všude – výsledkem kázně a řádu. A potom – Toscaniniho přesnost nemá nikdy nic společného s pouhým virtuosním leskem, za kterým může být skryta spousta nečistoty. U Toscaniniho šlo vždycky především o sjednocení celého velkého součtu individualit hráčů symfonického orchestru, o jednotu ve srozumění, vyrovnání frází atd. Mnoho z toho zní jako abeceda, ale kdo ji zná, kdo jí nepohrdá ve svém bohorovném sebevědomí – a kdo se k ní dovede vracet? Kolik dnešních tak zvaně slavných dirigentů má tolik pokory, aby věděli, že i nejslavnější a nejhranější díla je třeba nejen občas oprášit, ale stále znova a znova do nejmenšího detailu propracovávat? Každý zkušený orchestrální hráč, když mu na pult položíte Beethovenovu symfonii, vám řekne „to se nemusí zkoušet, to už umíme“. Když přišel Toscanini poprvé k slavným Vídeňským filharmonikům, vynutil si po dlouhém jednání přes 20 zkoušek na program s Beethovenovou Pastorální symfonií. Vídeňáci se smáli a byli uraženi. Pastorální hráli stokrát a umí ji zpaměti. Toscanini na ně při první zkoušce začal křičet, že jsou primadony, a za několik dnů jim dokázal, že vůbec nevědí, co v té symfonii vlastně je. Je to paličatost. Ale paličatost, která nesnáší švindlování. A toho bylo na světě vždycky příliš mnoho.

Potřebovali bychom ho. Teď, pořád. Aby se podíval do orchestru velkýma jiskřícíma očima a nikomu nic neodpustil. Aby nás naučil hrát Verdiho, Pucciniho, Debussyho, moderní muziku, Wagnera, Čajkovského, Mozarta a všechno. Vlastně hrál všechno, s výjimkou předklasických autorů. A všechno stejně dobře. Haydna jako Respighiho. Debussyho jako Mozarta. Těžko bychom se rozhodovali, jakým pořadem bychom jeho umění měli nejlépe charakterizovat.

Budiž tedy – byli vybráni vídeňští klasikové: Haydn, Mozart, Beethoven. To zní trochu jako nadpis kapitoly v dějinách hudby. Tři slavné symfonie tří nejslavnějších skladatelů. Prosím, ale zároveň jeden z nejtěžších úkolů pro každého dirigenta.

Toscanini hraje Haydna s velkým orchestrem v dosti ostrých tempech, zvukem, který nikde není filigránský a falešně rokokový, zdravě, spíš robustně. Všimněte si první věty. Tempo Presto vypadá zdánlivě jako přesný, metronomicky neměnný pohyb. Co je však tady napětí uvnitř, v pohybu a zejména ve stavbě a dramatickém klenutí frází. A slavná druhá hodinová věta, podle které má symfonie své jméno. Je vystavěna jako malé drama z kontrastů krajních dílů a vzrušeného středu, kde ovšem Toscanini ponechává základní pulsaci tikání v tempu nezměněnou. Jak je to těžké a jaká je zde koncentrace vůle, lze těžko slovy vyložit. Menuet není ani příliš pomalý ani neklidný. Budí v tomto provedení dojem spíš vesnického, energického tance. A v triu nezapře Toscanini divadelního dirigenta. Flétna a v replice fagot si počínají jako sólisté, smyčce jako sbor. Finale – virtuosita propracovaná do nejmenších podrobností a zejména promyšlená. Orchestr zní jako soubor komorních hráčů nebo sólistů. Ani stopa po drilu. Je to přesvědčující a přirozené muzikantství, ve kterém je hloubka intelektu stejně jako čistota bezprostřednosti.

Představujete-li si Mozarta jako jemného a slušně vychovaného mladého muže, se zasněným pohledem, jako ze špatného románu, kterému nejvíc rozumí ten, kdo hraje graciézně, přesvědčí vás Toscanini hned první větou Haffnerovy symfonie o omylu. Přežene se to kolem vás jako bouře. Už to tempo. Mozart psal jednou otci, že se jeho Allegra mají většinou hrát tak rychle, jak jen to je možné. Tohle by ovšem pro jiného dirigenta s jiným orchestrem sotva bylo možné. A když, tak by tam byla tak polovina not. A přitom tady nikde nenajdete stopu vnější okázalosti, snahy po ohromení brilancí. Všimněte si jen začátku provedení. Je to nejlepší důkaz. Druhá věta, to je grácie, ale grácie přesnosti. Ne mechanické, neživé přesnosti stroje – přesnosti ducha, pronikajícího hluboko do zázemí skladatelova vědomí. Menuet je pathetický, i když ne tak robustní jako u Haydna, přesto živý v tempu. Trio spíš vážné než lyrické. IV. věta – finále je z rodu takové šampaňské árie z Dona Giovanniho. Je to drama se spoustou vtipů. A Toscaniniho smysl pro humor? Poslouchejte jen, jak hraje pauzy. – U Mozarta i před tím u Haydna. To samo by skoro stačilo k tomu, aby byl právem nejslavnějším dirigentem tohoto století.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat