Toscanini: Postavit sebe až na druhé místo

Texty Ivana Medka (17)

Medkův text o Arturu Toscaninim vznikl pro Divadlo hudby v Ostravě v lednu 1965, tedy právě před půl stoletím. Nezestárnul ovšem ani trochu. Nad Toscaniniho uměním klade Medek otázky velmi současné. Kolik slavných (nebo takzvaně) umělců má tolik pokory, aby nejslavnější díla nejen oprášili, ale vždy znovu a detailně uchopovali? Jak moc jsou dnešní nahrávky výsledkem spíše kouzel v režiích nahrávacích studií, kde se dá spravit a doladit leccos, než poctivého vkladu při výkonu samotném? A posloucháme ještě opravdu hudbu samotnou, nebo se kocháme plejádami slavných jmen, které přináší doba?

A mimochodem: posloucháme ještě nahrávky Artura Toscaniniho? Tohoto muže, který na první místo vždy stavěl skladatele, které interpretoval a kterým sloužil. Muže, který si u Vídeňských filharmoniků vyžádal dvě desítky zkoušek na Pastorální symfonii. Muže, který okamžitě přerušil spolupráci s Bayreuthem a Salcburkem, když se v Německu a Rakousku dostal k moci Hitler… Muže, o kterém bylo možné napsat: „Toscanini je pokorný před velikostí genia a nemilosrdný k slabosti nebo ještě hůře k nepoctivosti současníků. A proto mu nasloucháme my dnes se stejným vzrušením a pocitem vděčnosti, jako budou naslouchat generace po nás.“

Arturo Toscanini

Arturo Toscanini. Pojem. Legenda. Nejslavnější dirigent všech dob. Fanatik přesnosti a dokonalosti. Absolutní pán orchestrů, které se před ním třásly hrůzou. Obdivovaný a docela určitě někdy těžko snesitelný. Stovky a stovky historek, pravdivých, polopravdivých i zcela vymyšlených. Víc jak šedesát let kraloval mezi světovými dirigenty. Viděli ho dirigovat lidé, kterým je dnes kolem třiceti let, a jeho koncerty v Americe, Anglii a Itálii patřily třeba k jejich prvním velkým muzikantským zážitkům. Ale také dnešní sedmdesátníci vzpomínají na koncerty slavného a již před čtyřiceti lety vlastně starého muže s malým, šedivým a tak trochu frajerským knírkem. A jeho začátky, kdy jako mladý, ale ovšem už slavný dirigent řídil ještě za Verdiho života poslední díla svého tak milovaného mistra? Ty nepamatuje už nikdo. Arturo Toscanini stál nesporně od svých osmnácti let, kdy jej jeho kolegové v orchestru při jihoamerickém zájezdu malé italské operní společnosti násilím donutili, aby zaskočil jako dirigent v Aidě, ve středu pozornosti světové hudební veřejnosti. Mimochodem, když se tehdy přece dal dotáhnout k dirigentskému pultu, první věc, kterou udělal, bylo, že zavřel partituru. Uměl celou operu nazpaměť. Měl také tak slabé oči, že bylo pro něho jaksi výhodnější mít partituru jakoby otištěnou v hlavě. Vypadalo to pak v celém tom víc než půlstoletí jako samozřejmost a nikoho možná ani nenapadlo, co je za tím skryto dřiny a tvrdého studia.

Lidé, kteří jej znali osobně, byli svědky jeho zuřivého a krajního sebevyčerpávání, jeho záchvatů zuřivosti, jeho tvrdohlavosti, jeho neschopnosti odpočinout si, nemohli pochopit, jak je možné, že tento člověk je ve svých osmdesáti pěti letech tak svěží, že může konat dlouhé cesty, veřejně vystupovat a nahrávat zcela pravidelně pro rozhlas i na desky. Kde se vzala v maličkém, na první pohled nesmírně subtilním a vlastně fyzicky slabém těle ta přemíra vitality a energie? Odpověď není snad tak složitá. Toscanini patřil k těm nemnoha lidem, jejichž zdraví určuje duch a nikoliv tělo. V přetlaku žáru a napětí jako by se spálila všechna přirozená indispozice a ochablost organismu.

Byl absolutně nekompromisní a jeho umělecký postoj byl zároveň postojem mravním. Před první světovou válkou šéf milánské Scaly. Nebál se hrát v tehdy silně antiněmecky smýšlející Itálii Wagnerovy opery, protože věděl, že Wagner byl genius. Když při jednom představení nacionalističtí šovinisté začali pískat, dal Toscanini orchestru pokyn (byl na to zřejmě připraven), orchestr vstal a začal hrát italskou hymnu. Muselo pochopitelně vstát i obecenstvo, po hymně bylo hrobové ticho a po představení nepopsatelný, bouřlivý úspěch. Tleskali všichni, i ti předtím pískající. Toscaniniho statečnost je nejen porazila, ale i získala.

Byl hlavní osobností bayreuthských a salcburských festivalů. Přestal tam však jezdit okamžitě, jakmile se v Německu a pak v Rakousku objevil Hitler. Vypravuje se, že se po válce sešel při nějaké příležitosti s Richardem Straussem, kterému nemohl odpustit jeho oficiální spolupráci s nacisty. Toscanini šel kolem Strausse ostentativně s kloboukem na hlavě. Pak se otočil, vrátil, postavil se před Strausse, smekl a hluboce se uklonil a zase si energicky nasadil klobouk. Stále stál a díval se přímo na zrudlého a do trapných rozpaků přivedeného Strausse. Konečně řekl: „Před skladatelem Straussem hluboce smekám a hluboce se klaním, před člověkem Straussem nikdy.“ Měřil necelých 160 centimetrů, ale byl to jeden z největších lidí.

Toscanini byl jedním z prvních světových dirigentů, kteří soustavně začali pracovat s rozhlasem a nahrávat na gramofonové desky. To, co mnohé dirigenty, jejichž sláva byla založena na romantické rozevlátosti, ničilo a z čeho měli hrůzu, totiž chladný a absolutně objektivní mikrofon, z toho si Toscanini jako vlastně první uměl udělat pomocníka. Beztak mu nikdy nešlo a konečně ani nemohlo jít o to, aby okouzloval zjevem, dirigentskou elegancí a krásou pohybů, které často jen ilustrují hudbu. Jeho vnější projev byl nesmírně ekonomický, až dojemně a pro nás dnes třeba naivně a primitivně soustřeďující se jen a jen na skutečný výkon. Ale to všechno byla grandiózní kázeň a hlavně největší umění, jakého může reprodukční hudebník dosáhnout, totiž umění, postavit sebe až na druhé místo za skladatele, při dokonalém pochopení toho, co skladatel chtěl. Pro Toscaniniho je styl přesné pochopení a přesná interpretace záznamu.

Natočil stovky gramofonových snímků. V různých stadiích svého života a s různými orchestry. Na starých standardních i novějších mikrodeskách. Ani jeden z těchto snímků bychom nemohli prohlásit za zázrak techniky. Nejsou na nich žádná, typicky gramofonová kouzla. V jeho nahrávkách nejsou žádné dodatečné technické korektury a střihy. Mnohé z nich jsou přímými záběry veřejných nebo rozhlasových koncertů a představení. Ve slavných nahrávkách Bohémy nebo Traviaty Toscanini zpívá nesmírně muzikálně a přesvědčivě, i když dosti hrozivým stařeckým hlasem většinu árií spolu se slavnými pěvci. Na desce to zůstalo. Ne jako kuriozita, ale prostě proto, že to nikomu nevadí. Úroveň jeho desek, po hudební stránce, je přesně stejná jako úroveň jeho koncertů. Kolik umělců může toto o sobě poctivě říci? A to, že nám dnes, kteří si začínáme labužnicky zvykat na stereofonii, připadají některé novější snímky zvukově a barevně bohatší, to by mělo být jen důvodem k tomu, abychom se zamysleli, zda umíme stále ještě poslouchat hudbu a nezačínáme poslouchat spíš virtuosy techniky v nahrávacích kabinách gramofonových společností.

Posloucháme-li dnes, s určitým časovým odstupem, slavné Toscaniniho nahrávky a posloucháme-li je nikoliv jako archivní, ale živou muzikantskou záležitost, uvědomíme si nutně takřka všichni, kteří jsme jeho umění propadli již před lety, jak se mění i naše vlastní kritéria. V letech těsně poválečných nás u Toscaniniho okouzlovala především fantastická přesnost jeho orchestrů, ať už to byly snímky starší s londýnským orchestrem BBC nebo Newyorskou filharmonií nebo novější s jeho vlastním orchestrem NBC. Tato přesnost a virtuosita ve vnějším smyslu je ovšem dosažitelná i jinde a vývoj moderního orchestrálního hraní postoupil zejména v posledních letech tak rychle kupředu, že je vlastně takřka požadavkem. U gramofonových desek nesporně. Dnes slyšíme v jeho nahrávkách na prvním místě především jeho hudebnost, naprostou, okouzlující přirozenost, volnost a svobodu, která je ovšem – a to vždycky a všude – výsledkem kázně a řádu. A potom – Toscaniniho přesnost nemá nikdy nic společného s pouhým virtuosním leskem, za kterým může být skryta spousta nečistoty. U Toscaniniho šlo vždycky především o sjednocení celého velkého součtu individualit hráčů symfonického orchestru, o jednotu ve srozumění, vyrovnání frází atd. Mnoho z toho zní jako abeceda, ale kdo ji zná, kdo jí nepohrdá ve svém bohorovném sebevědomí – a kdo se k ní dovede vracet? Kolik dnešních tak zvaně slavných dirigentů má tolik pokory, aby věděli, že i nejslavnější a nejhranější díla je třeba nejen občas oprášit, ale stále znova a znova do nejmenšího detailu propracovávat? Každý zkušený orchestrální hráč, když mu na pult položíte Beethovenovu symfonii, vám řekne „to se nemusí zkoušet, to už umíme“. Když přišel Toscanini poprvé k slavným Vídeňským filharmonikům, vynutil si po dlouhém jednání přes 20 zkoušek na program s Beethovenovou Pastorální symfonií. Vídeňáci se smáli a byli uraženi. Pastorální hráli stokrát a umí ji zpaměti. Toscanini na ně při první zkoušce začal křičet, že jsou primadony, a za několik dnů jim dokázal, že vůbec nevědí, co v té symfonii vlastně je. Je to paličatost. Ale paličatost, která nesnáší švindlování. A toho bylo na světě vždycky příliš mnoho.

Potřebovali bychom ho. Teď, pořád. Aby se podíval do orchestru velkýma jiskřícíma očima a nikomu nic neodpustil. Aby nás naučil hrát Verdiho, Pucciniho, Debussyho, moderní muziku, Wagnera, Čajkovského, Mozarta a všechno. Vlastně hrál všechno, s výjimkou předklasických autorů. A všechno stejně dobře. Haydna jako Respighiho. Debussyho jako Mozarta. Těžko bychom se rozhodovali, jakým pořadem bychom jeho umění měli nejlépe charakterizovat.

Budiž tedy – byli vybráni vídeňští klasikové: Haydn, Mozart, Beethoven. To zní trochu jako nadpis kapitoly v dějinách hudby. Tři slavné symfonie tří nejslavnějších skladatelů. Prosím, ale zároveň jeden z nejtěžších úkolů pro každého dirigenta.

Toscanini hraje Haydna s velkým orchestrem v dosti ostrých tempech, zvukem, který nikde není filigránský a falešně rokokový, zdravě, spíš robustně. Všimněte si první věty. Tempo Presto vypadá zdánlivě jako přesný, metronomicky neměnný pohyb. Co je však tady napětí uvnitř, v pohybu a zejména ve stavbě a dramatickém klenutí frází. A slavná druhá hodinová věta, podle které má symfonie své jméno. Je vystavěna jako malé drama z kontrastů krajních dílů a vzrušeného středu, kde ovšem Toscanini ponechává základní pulsaci tikání v tempu nezměněnou. Jak je to těžké a jaká je zde koncentrace vůle, lze těžko slovy vyložit. Menuet není ani příliš pomalý ani neklidný. Budí v tomto provedení dojem spíš vesnického, energického tance. A v triu nezapře Toscanini divadelního dirigenta. Flétna a v replice fagot si počínají jako sólisté, smyčce jako sbor. Finale – virtuosita propracovaná do nejmenších podrobností a zejména promyšlená. Orchestr zní jako soubor komorních hráčů nebo sólistů. Ani stopa po drilu. Je to přesvědčující a přirozené muzikantství, ve kterém je hloubka intelektu stejně jako čistota bezprostřednosti.

Představujete-li si Mozarta jako jemného a slušně vychovaného mladého muže, se zasněným pohledem, jako ze špatného románu, kterému nejvíc rozumí ten, kdo hraje graciézně, přesvědčí vás Toscanini hned první větou Haffnerovy symfonie o omylu. Přežene se to kolem vás jako bouře. Už to tempo. Mozart psal jednou otci, že se jeho Allegra mají většinou hrát tak rychle, jak jen to je možné. Tohle by ovšem pro jiného dirigenta s jiným orchestrem sotva bylo možné. A když, tak by tam byla tak polovina not. A přitom tady nikde nenajdete stopu vnější okázalosti, snahy po ohromení brilancí. Všimněte si jen začátku provedení. Je to nejlepší důkaz. Druhá věta, to je grácie, ale grácie přesnosti. Ne mechanické, neživé přesnosti stroje – přesnosti ducha, pronikajícího hluboko do zázemí skladatelova vědomí. Menuet je pathetický, i když ne tak robustní jako u Haydna, přesto živý v tempu. Trio spíš vážné než lyrické. IV. věta – finále je z rodu takové šampaňské árie z Dona Giovanniho. Je to drama se spoustou vtipů. A Toscaniniho smysl pro humor? Poslouchejte jen, jak hraje pauzy. – U Mozarta i před tím u Haydna. To samo by skoro stačilo k tomu, aby byl právem nejslavnějším dirigentem tohoto století.

Beethovenova Sedmá je opravdu jedna z těch vpravdě legendárních nahrávek. Když se poprvé objevilo několik jejích exemplářů v Praze, patřily brzo k nejzničenějším deskám. Muzikanti je hráli až do úplného ochraptění. A to je pro desku asi to nejkrásnější vyznamenání. Nejcennější první cena ve světové soutěži. A tady právě, je to jedna z těch desek, u kterých jsme před lety seděli fascinováni přesností a brilancí, se dnes trochu stydíme, že jsme museli nejdřív trochu (prosím jen maličko) zestárnout, abychom pochopili, že Toscaniniho skutečná dirigentská velikost je někde jinde. V tom, že Toscanini nehraje sebe, ale Beethovena. Velkolepý obraz, mohutné, z jednoho kusu vystavěné drama druhé věty, vášnivá, zpitá tanečnost scherza, stavebnost, vtip, rozjásanost a rozezpívanost první věty a mohutný příval živelnosti finále, celá ta obrovitá přemíra fantasie a volnosti, to všechno Toscanini nechápe jako příležitost k virtuosní produkci. VII. symfonie je pro něho dokumentem vrcholné svobody genia, který zvítězil sám nad sebou. Tak ji chápe a diriguje.

Toscanini je pokorný před velikostí genia a nemilosrdný k slabosti nebo ještě hůře k nepoctivosti současníků. A proto mu nasloucháme my dnes se stejným vzrušením a pocitem vděčnosti, jako budou naslouchat generace po nás.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy