Tragédie velkého umělce – Adolphe Nourrit (1802–1839)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Všechna tato negativa si Adolphe velmi dobře uvědomoval a o to víc pracoval na svých přednostech. Byl neúnavný dříč a brzy je tak přivedl k dokonalosti. Dokázal skvěle prolínat hrudní a hlavový rejstřík, jeho frázování a výslovnost byly označovány za nádherné a elegantní. Řídil se heslem, které vštěpoval svým studentům: „Hudba musí jít k srdci, ale nejprve musí projít uchem“. Měl výjimečný cit pro výběr kostýmů, byl mistrem v líčení a navzdory své neforemné postavě se po jevišti vždy pohyboval se šarmem a grácií. Jeho hlavní devizou však byla schopnost vcítit se do role. Všichni se shodují na tom, že své postavy nehrál, ale že je žil. Jeho dobrý přítel a velký obdivovatel Hector Berlioz prohlašoval, že se při Adolphových výstupech cítí jako u vytržení. Etienne Boutet de Monvel, autor první Nourritovy biografie, píše: „Nourrit byl nejúplnějším typem dramatického zpěváka. Aniž by měl virtuozitu Rubiniho … věděl, jak využít svůj zpěv k tomu, aby vytvořil nejdojemnější, nejbarevnější a nejživější vyjádření dramatu“.Podle historiků docházelo při Adolphových vystoupeních k případům, kdy orchestr přestal ve vypjatých výstupech hrát, protože byl naprosto unesen dramatičností okamžiku. A jeho spoluhráči ve scénách plných hněvu a zloby svůj strach vůbec nepředstírali. Podle dobového recenzenta Le Temps Charlese Merruau byly „přednes a dramatický výraz vždy Nourritovou hlavní prioritou“.

Poté, co Rossini ukončí kariéru operního skladatele, začne Adolphe úzce spolupracovat s dalšími autory, především Meyerbeerem a Halévym, a objevuje v sobě nové talenty. Není už jen zpěvákem, hercem, pedagogem, ale nově i libretistou a autorem baletních představení. Již při spolupráci s Rossinim Adolphe občas vypomáhal s librety, ale nyní již píše texty sám. V roce 1831 zažívá společně s Meyerbeerem další z triumfů při premiéře opery Robert le diable, která je označována za třetí z řady velkolepých francouzských oper (po Guillaume Tell a La muette de Portici) a kde je mu role Roberta taktéž napsána přímo na míru.Námět opery použije Adolphe o rok později jako podklad pro scénář k baletu La Sylphide, jenž patří k nejstarším romantickým baletům, které se dosud hrají (v loňském roce byl k vidění například i v Royal Opera House v Londýně).

Dalším z mezníků jeho kariéry je opera Fromentala Halévyho La juive, kde Adolphe nejen zpívá hlavní roli Eleazara, ale opatří krásným a jímavým textem nejznámější árii díla Rachel, quand du Seigneur, kterou Halévy do díla dodá až na jeho žádost.

O rok později, v únoru 1836, exceluje v další roli psané přímo pro něj, tentokráte jako Raoul v Meyerbeerových Les Huguenots. Při zkouškách však mezi ním a Meyerbeerem dochází k častým hádkám. Skladatel v jedné ze svých poznámek z té doby píše: „Nourrit mě trápí takovým způsobem a nutí mě dělat tolik změn, že mě to přivádí téměř k šílenství.“ Změny se netýkají ani tak pěveckých partů, ale především dokonalého vypointování dramatických momentů. Největším kamenem sváru se stane závěrečný akt opery, konkrétně duet mezi Raoulem a Valentinou, kde Adolphe trvá na zásadních změnách. Oba umělci spolu načas dokonce přestanou mluvit, což má vliv i na průběh zkoušek. Meyerbeer pod tlakem okolností finále nakonec přepíše a po více než úspěšné premiéře uznává, že Adolphe, na něhož kritiky pějí ódy, měl pravdu.

 

V létě téhož roku přichází za Nourritem intendant Pařížské opery Henri Duponchel s návrhem na přijetí dalšího tenora, který by za něj v případě indispozice mohl zaskočit. Adolphovi se nápad zamlouvá, okamžitě souhlasí, a dokonce svému novému kolegovi hned přenechá několik svých rolí. Ale Duponchel s ním nehraje fair. Nový tenor Gilbert Duprez má do Pařížské opery přinést nový vítr, nový repertoár a především jinou pěveckou techniku. Tím má Adolphovi konkurovat a od vzájemného soupeření dvou hvězd si Duponchel slibuje větší návštěvnost. Adolphe pojme podezření až v okamžiku, kdy mu intendant oznámí, že Duprezovi na jeho žádost (což však není pravda) musí dát stejný plat, jaký pobírá dosavadní jediná mužská megastar operního domu.

Duponchelovo neupřímné jednání se Adolpha velmi dotkne. Horší však je, že nikdy nebyl na soupeření zvyklý, a na novou situaci tak nebyl vůbec připravený. Za svou kariéru nezažil jediný pád. Celých šestnáct let se mu mimořádně dařilo a jedinou konkurencí mu byl v počátcích jeho otec. Na muže byl Adolphe až příliš citlivý a od mládí měl velmi křehkou psychiku, což se však v okamžicích, kdy se mu dařilo, příliš neprojevovalo. Zato nyní udržel nervy na uzdě jen těžko. Je však chyba domnívat se, že Dupreze nenáviděl nebo že by ho vinil z nastalé situace. Od momentu, kdy ho poprvé slyšel na zkoušce, vyjadřoval se o něm s velkým obdivem a vážil si ho pro jeho umění. Začal však pochybovat sám o sobě a to se brzy projevilo na jeho výkonech. Nejhorší byla vystoupení, při nichž Duprez v rámci přípravy na role, v nichž měl Adolpha zastupovat, seděl v hledišti mezi diváky. Úplně první, Guillaume Tell, ještě Adolphe zvládl. O týden později, začátkem října 1836, mu však při La muette de Portici hlas vypověděl službu a najednou zněl drsně a chraplavě. Nebýt Berlioze a dalších přátel, pravděpodobně by si Adolphe ještě té říjnové noci ublížil.Díky jejich pomoci Adolphe první těžkou krizi překonal, ale navzdory naléhání přátel i rodiny se rozhodl pro ukončení své kariéry v Pařížské opeře. Vždy snil o tom, že představí operu širokým vrstvám obyvatel především mimo Paříž, a nyní měl možnost svůj sen zrealizovat. Byl silně věřící člověk a společně jako řada jeho přátel a současníků (Berlioz, Liszt, Halévy) inklinoval k filozofickým myšlenkám hraběte de Saint-Simon, které kladly mimo jiné velký důraz na sociální rovnost a víru. Adolphe se domníval, že hudba a umění obecně mohou v lidech znovu probudit základní myšlenky křesťanství, které se začaly ze společnosti pomalu vytrácet: „Umění pro lidi, ale prospěšné umění, takové, které přiměje lidi milovat jeden druhého, zbožné umění. Aby se lidé vrátili zpět k církvi, musí dnes projít nejprve divadlem.“

V průběhu následujících měsíců jezdí Adolphe s velkým úspěchem s operním recitálem po francouzských departmánech a vystupuje v pařížských salonech. Účastníky těchto hudebních soirées seznamuje mimo jiné s písněmi Schuberta, které ve Francii v té době byly prakticky neznámé. Podle některých hudebních historiků dokonce texty řady z nich sám převedl do francouzštiny (například Die Sterne). Berlioz k tomu v Journal des débats poznamenává: „Ke cti Nourritovi slouží pochopení toho, že Schubertovy písně obsahují city a skutečnou inspiraci; mnoho jiných zpěváků by v nich vidělo jen řadu not bez smyslu nebo melodie.“ S jevištěm Pařížské opery se Adolphe naposledy rozloučil počátkem dubna 1837. Svou derniéru zvládl skvěle, i když se nenacházel v nejlepším duševním rozpoložení, a navíc byl ještě otřesen z nevídaného hlasového kolapsu své žačky a chráněnky Cornélie Falconové, k němuž došlo o pár dní dříve, když společně vystupovali v Niedermeyerově Stradelle.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat