Tragédie velkého umělce – Adolphe Nourrit (1802–1839)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

O čtrnáct dní později však navštíví operu znovu, tentokráte jako divák, aby si poslechl Dupreze ve Vilému Tellovi. A dočká se velkého překvapení, stejně jako publikum, které nového tenora viní z odchodu svého miláčka Nourrita a je proto bojovně naladěno. Duprez nejenže představí novou, efektní techniku zpěvu, kterou si osvojil v Itálii, ale především v árii ze třetího dějství Asile héréditaire poprvé na francouzské půdě zazpívá vysoké C plným hlasem. V celé Paříži tím způsobí naprostou senzaci a také odstartuje novou éru zpívání, kdy tenoři již vysoké tóny nezpívají falzetem. Adolphe a jeho pojetí opery jsou přes noc téměř zapomenuti.

  

Svou jedinou šanci na opětovné získání přízně publika, které se k němu zachovalo macešsky a které tolik miloval, vidí v následování příkladu Dupreze. Odjíždí do Neapole, Mekky tehdejšího operního světa, pln odhodlání změnit od základů svou pěveckou techniku. Pokud však v Paříži nesl špatně skutečnost, že musí o své místo s někým soupeřit, pak pobyt v Itálii pro něj musel být očistcem. Ocitl se v kulturně naprosto odlišném prostředí, k němuž kdysi z města nad Seinou pohlížel s despektem.

Zatímco ve Francii byla opera dotována z královské pokladny, intendanti divadel si své zpěváky hýčkali, zkoušky trvaly několik měsíců a zpěváci se za rok museli naučit maximálně dvě až tři nové role, v Itálii šlo o velký a nemilosrdný obchod, kde přežili jen ti nejsilnější nebo ti, kteří měli štěstí na impresária (což byl kromě jiného i případ Dupreze). V jednom ze svých dopisů rodině Nourrit píše: „Žasnu nad tím, co se tu po mě vyžaduje (a ve všech italských divadlech; divadlo San Carlo je v tomto směru ještě vstřícné): zkoušet každý den, každý měsíc se naučit novou roli, žít v nejistotě, co budu zpívat druhý den. Člověk si ani nemůže být jistý, že se ráno dozví, v čem bude večer vystupovat, nemluvě o tom, že jedinou omluvou z představení může být jen vysoká horečka!“

Psychické vypětí posledních měsíců korunované pobytem v nehostinném prostředí se těžce podepisují na Nourritově už tak bídné psychice. Stále častěji trpí depresemi, které se jen prohlubují v reakci na prachbídné výsledky studia. S nemocemi duše jdou ruku v ruce i neduhy fyzické. Adolpha sužují opakované záněty jater, které ho trápily již ve Francii. Přestože to nebylo spolehlivě prokázáno, většina historiků se přiklání k hypotéze, že za Nourritovými problémy s játry stálo přílišné holdování alkoholu.

Pod vedením Gaetana Donizettiho, který tehdy působil jako umělecký šéf Teatro San Carlo, přesto neúnavně pracuje na tom, aby si osvojil italskou techniku zpěvu. Donizetti mu také přislíbí, že pro jeho neapolský debut napíše novou operu. Il Poliuto je hotova v červenci, ale kvůli zásahu cenzorů nesmí být uvedena. Adolphe se italskému publiku poprvé představí až v listopadu 1838 v Mercadantově opeře Il giuramento, a přestože publikum jeho výkon ocení kladně, on sám spokojený není. Pomalu začíná litovat svého rozhodnutí odjet do Neapole. Duprezově technice se zdaleka nepřiblížil, jeho hlas ztratil svou zářivost a čistotu a téměř permanentně zní chraptivě. Kvůli přehnané snaze zbavit se nosovek navíc Adolphe zcela přišel o hlavový rejstřík. Jeho žena, která jej v té době v Neapoli navštívila, nad jeho celkovou proměnou těžko skrývala zděšení. Oboustranné rozčarování je dobře patrné v listu, který Adolphe své ženě po jejím odjezdu napsal: „Když jste mě ty a Adéla slyšely, byly jste překvapeny změnou, která se udála v mém způsobu zpívání. V tom překvapení se však skrývala i kapka lítosti. Obě jste pozorovaly, že získáním určitých vlastností jsem ztratil další, které byly stejně nezbytné. Navzdory uspokojení, které jsem projevoval, jsem plně sdílel tvou lítost a doufal, že časem budu moci znovu obnovit ty jemné nuance, které tvořily základ mého talentu, a rozmanité modulace hlasu, které jsem musel opustit, abych se přizpůsobil potřebám současného italského způsobu zpěvu.“ Z úryvku je patrné, že Nourrit uvažoval o návratu ke své původní pěvecké technice, a tuto skutečnost potvrzuje i jeho žena, která z dalšího pobytu v Neapoli píše svému bratrovi: „Adolphe se vzdal voix sombrée (Duprezova technika), který se pokoušel rozvinout, a nyní se snaží vrátit tam, kde byl, když přijel do Neapole.“

Ale ani cesta zpátky už možná nebyla. Několik měsíců se ještě Adolphe snažil obnovit to, co ho dříve proslavilo a charakterizovalo. Veškeré pokusy však byly zbytečné a jeho hlas se stále zhoršoval. Propadal zoufalství, beznaději a vlivem narušené psychiky se u něj rozvinula i paranoia. Zhroutil se mu celý svět a vlít mu novou energii do žil se nepodařilo ani jeho ženě, která za ním na jaře 1839 znovu přijela, aby mu mimo jiné oznámila šťastnou novinu, že se posedmé stane otcem. Adolphe Nourrit své duševní i fyzické trápení ukončil 8. března 1839 skokem z okna hotelového pokoje.

Adolphe byl pohřben v Neapoli, ale po jednom měsíci bylo jeho tělo exhumováno a přepraveno do Marseille, odkud putovalo přes Lyon do Paříže. V kostele Notre Dame du Mont v Marseille se za něj sloužila zádušní mše, na níž se role hráče na varhany zhostil další ze slavných Nourritových přátel Frédéric Chopin, který zahrál mimo jiné i Schubertovu skladbu Die Gestirne. Na každé zastávce se jeho ostatkům přišly poklonit tisíce příznivců. Pouze v Lyonu církevní představitelé nedovolili vzdát poslední poctu mrtvému, ale přesto se převoz těla přes město změnil v ohromný smuteční průvod.

Dne 11. května 1839 byl Adolphe Nourrit pohřben na pařížském hřbitově Montmartre. O několik měsíců později byla do hrobu uložena i jeho žena, která zemřela při porodu sedmého dítěte.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat