Tragikomická melange aneb Povídky z Vídeňského lesa v Divadle na Vídeňce – jak vídeňské…

(Poznámka autora: vídeňská melange, německy Wiener Melange, je typická vídeňská úprava kávy. Skládá se z černé kávy s horkým mlékem a vrstvou mléčné pěny nahoře. Je servírována ve velkém šálku.) 

Po úspěchu světové premiéry na loňském operním festivalu v Bregenzi je nová opera Heinze Karla Grubera vřele přijata i v Theater an der Wien ve Vídni v sérii pěti představení.

Podkladem opery je i v Českých zemích známá hra rakouského spisovatele Ödöna von Horvátha Povídky z Vídeňského lesa. Tragicky a předčasně zemřelý dramatik, novinář a prozaik (1901–1938) napsal od roku 1926 více než deset úspěšných divadelních textů, které již od premiéry jsou součástí repertoáru divadel německy mluvících zemí. Samozřejmě s přestávkou v době druhé světové války, kdy tento antifašistický autor byl považován za nežádoucího jak pro svůj původ, tak pro sociální akcentaci a kritičnost svého díla, často obraceného proti „průměrnému“ (rozuměj maloměšťáckému) občánkovi. Určitý útlum v uvádění jeho dramat ještě setrvával během padesátých let, aby byl pak Horváth „znovuobjeven“ začátkem šedesátých let dvacátého století, a to nejen jako dramatik, ale také prozaik a novinář. V té době také začaly vycházet vědecky komentované sebrané spisy. Zásadním tématem her je rozpor mezi společenskými požadavky na morálku a individuálním osudem hrdiny. Dramatik ve svých hrách neušetřil takřka nikoho – opakovaně kritizuje rakouské maloměšťáctví, pokrytectví středních kruhů, především ale falešnou morálku, kterou více než vydatně podporuje církev. Na mušku si bere i armádu a amatérské pseudovojáčky. V jeho hrách často nenalézáme takřka žádné kladné hrdiny, a pokud ano, jsou to charaktery záměrně dráždící svou naivitou. V rámci dramatické typologie jeho postav jsou zřetelné odkazy na typy rakouského lidového divadla, především na Nestroyovy frašky. Většina jeho dramatických děl v sobě harmonicky slučuje prvky a postupy tragédie, komedie, lidové hry a frašky, někdy s vloženými hudebními čísly.

Povídky z Vídeňského lesa jsou patrně Horváthovým nejznámějším dílem, které nejen reaguje na sociální i morální poměry v době po světové hospodářské krizi v dopadu na „malého“ člověka, ale také zároveň ironizuje takzvanou „vídeňskou srdečnost a pohostinnost“. Hra byla s úspěchem uvedena v roce 1931 a rychle se rozběhla i v překladech po Evropě. Již roku 1934 byl natočen hudební film podle Horváthovy hry, byť se značně zidealizovaným textem (režie Georg Jakoby). Hlavní role hráli rodiče pozdější hvězdy evropské kinematografie Romy Schneider – rakouští filmoví miláčci své doby – Magda Schneider a Wolf Albach-Retty. V této „učesané“ verzi Horváthovy hořké tragikomedie také hrál významný operní tenorista herec Leo Slezak, který byl částečně českého (respektive moravského) původu. Věrnou adaptací Horváthova dramatu je film z produkce Západního Berlína a Rakouska z roku 1979, jehož režisérem byl známý herec Maximilan Schell, který si za scénáristu vybral proslulého anglického dramatika Christophera Hamptona. Černobílý film byl také promítán v českých kinech a vlastně zapříčinil novou vlnu zájmu o Horváthova dramata v českých divadlech. Právě Povídky z Vídeňského lesa byly například dlouholetým úspěšným titulem (1981–1988) v pražském Činoherním klubu v režii Ladislava Smočka v celkovém počtu sto jednačtyřiceti repríz. Hra vyšla (Edice Divadlo. Odeon 1968) a je nejčastěji uváděna v překladu Jiřího Stacha.

Stručný obsah opery: Bývalý kouzelník, nyní majitel krámku s kouzelnickými potřebami, oznamuje na pikniku na dunajském břehu zasnoubení své dcery Marianny s řezníkem Oskarem. Majitelka vedlejšího obchodu, trafikantka Valerie se rozchází se svým výrazně mladším milencem Alfredem. Marianna, která není sňatkem s Oskarem nadšená, se sbližuje s hochštaplerským Alfredem. Otec je přistihne a dceru vykáže z domu. Valerie rychle najde náhradu v mladém studentu práv Erichovi, přijíždějícím do Vídně.Marianna žije s Alfredem, pár má ale značné existenční potíže, protože oba dva jsou bez práce. Dítě, které vzešlo z jejich nemanželského vztahu, je v péči Alfredovy matky a babičky ve Wachau. Pokrytecká a uzurpátorská babička dítě pro nemanželský původ i nesouhlas se vztahem s Mariannou tajně nenávidí. Marianna nenachází pomoc ani při zpovědi.

Marianna musí vystupovat v nahém programu v kabaretu. Mezi diváky je její otec, Valerie a další hosté. Přiopilá Valerie svými výkřiky přeruší její vystoupení. Zoufalá Marianna si neobratně vezme peníze od Vídeňáka, který zbohatl ve Spojených státech. Ve skutečnosti ji považoval za prostitutku. Když dívka odmítne jeho nabídku, vyvolá skandál a Marianna je zatčena. Valerii se podaří usmířit Mariannu s otcem i Oskarem po jejím návratu z vězení. Trafikantka se také trapně rozchází s Erichem a znovu k sobě připoutává Alfreda, který je jako obvykle bez peněz. Když se celá „usmířená“ společnost vydá do Wachau navštívit Mariannina chlapečka, zjišťují na místě, že dítě právě zemřelo (babička nechala záměrně dítě prochladnout). Oskar odnáší zhroucenou Mariannu jako kořist ze scény.Horváthův divadelní styl poněkud odsouvá dramatičnost do pozadí, aby vynikla drobnokresba každodenních „hrdinů“ pomocí běžných dialogů, často ale ironizovaných časováním nebo zasazením do jiného nebo změněného kontextu. Dramatické vrcholy děje se zpravidla odehrávají jen ve vyprávění jeho hrdinů. Horváthova dramata tak soustředěná na jazyk vlastně nejsou příliš lákavým námětem pro operní skladatele. Přesto dvě jeho další dramata byla uvedena v operním zpracování německého skladatele Giselhera Klebeho (1925), představitele (vedle Gottfrieda von Einema) směru takzvané „literární opery“. Podstatou tohoto pojmu je zhudebnění kvalitních, často úspěšných a divadelně nosných látek, ve kterých hudební složka opery jen podporuje vlastní text, pomocí dlouhých parlandových pasáží a při zachování původního textu často takřka v úplnosti. Klebe využil takto nejen divadelní předlohy Ödöna von Horvátha, ale také divadelní hry Kleista, Werfela, Syngeho, Schillera nebo Zuckmayera. Klebe nejprve zhudebnil Horváthovu hru Figaro lässt sich scheiden  (činohra zpravidla pod českým názvem Figarův rozvod) jako zakázkové dílo pro hamburgskou Státní operu v roce 1963. Hra využívá postav z prvých dvou děl figarovské trilogie Pierre-Augustina Carona de Beaumarchaise. O sedmnáct led později využil Horváthovu další hru Der jüngste Tag (Poslední soud), o dopadu tragického selhání přednosty stanice, které zapříčiní velké železniční neštěstí (poprvé uvedeno v Mannheimu 1980).

Heinz Karl Gruber se po několika projektech mísících různé divadelní a koncertní žánry, ve kterých nezřídka zužitkoval i svoji šansoniérskou minulost, v tomto díle zcela obrátil na pole tradiční opery. Původně reagoval na návrh Michaela Sturmingera  komponovat operu na text Horváthovy hry rozpačitě. Názor ale změnil, když při prohlídce původního Horváthova rukopisu nalezl v podnázvu hry spisovatelovu poznámku, že by mělo jít o hru se zpěvy a hudbou, jakou komponuje Kurt Weill. Heinz Karl Gruber je totiž jedním z největších znalců a interpretů Weillovy hudby v rámci německy mluvících zemí. To ostatně rozhodlo i o hudebním stylu opery, ve kterém právě weillovské vlivy silně zaznívají. Gruberovo zhudebnění je plynulé a provázané, obsahuje jen minimum samostatných čísel. Postavy jsou vybaveny kontrastním hudebním materiálem. Významnou stylotvornou roli hrají hudební citace, například hlučné a ironické pasáže z valčíků Johanna Strausse nebo árie Rudolfa z Pucciniho Bohémy, kterou už ale ve hře předepsal i Horváth. Vokální party jsou komponovány s maximálním důrazem na srozumitelnost textu. To je ostatně nutnost, protože jde v základu o konverzační operu. Sturmingerova libretistická úprava textu je dovedná, několikrát sloučil scény do nového tvaru, ale původní scénosled převzal takřka beze změn, stejně jako minimálně zasahoval do textu. Operu ponechal rozdělenou do tří aktů, což se ale ukázalo jako problematické při zařazení jediné přestávky. Protože spojení prvého a druhého aktu do délky sto pěti minut se ukázalo jako až únavně dlouhé. Dílo vzniklo na objednávku pro operní festival v Bregenzi v roce 2014 a již při prvém uvedení sklidilo značný ohlas. Theater an der Wien dílo koprodukovala a převzala i takřka kompletní původní obsazení.

Ač původní divadelní hra má vlastně kolektivního hlavního hrdinu, kdy se sice příběh převážně váže na rozhodnutí a osudy kouzelníkovy dcery Marianny, do popředí operního zpracování se dostávají hned dvě ženské postavy. Suverénně ovládla charakter stárnoucí, ale ještě přitažlivé sexy dračice, trafikantky Valerie s náklonností k alkoholickým míchaným nápojům a mladým mužům (ostatně nejen k nim) mezzosopranistka Angelika Kirchschlager. Pěvkyně získala v posledních letech značné zkušenosti s weillovským repertoárem a její realistické pojetí je bezchybné. Kontrastně k ní působí představitelka Marianny, půvabná belgická sopranistka Ilsee Eerens, která dala roli nejen dívčí krásu, ale hlavně krásný sladký soprán. Pěvkyně se zatím rozhoduje mezi oborem lyrického sopránu a koloraturou, a oboje zvládá skvěle. Part Marianny je velmi vypjatý, s obdobně nepohodlnou tessiturou, jako je Marie v Zimmermannových Vojácích nebo Lulu ze stejnojmenné Bergovy opery. Stejně jako u Lulu tento part vyzní lépe, pokud je zpěvačka koloraturní pěvkyně nebo má předchozí zkušenost s koloraturním oborem. Herecky je naprosto přesvědčivá, a to i při striptýzové scéně v nočním podniku. Silná jevištní prezentace a charisma zakryly několik intonačních a artikulačních nepřesností legendární Anji Siljy, pětasedmdesátiletá pěvkyně s dostatkem sil, která vytvořila portrét pokrytecké Prababičky, ve kterém navazuje na kreace Kostelničky a především Kabanichy. V malé roli Matky zaujala krásným témbrem mezzosopranistka Anke Vondung, mnoho let svázaná s drážďanskou operou. Pěvkyně by si zasloužila větší roli. Mužské role jsou rovněž velmi dobře obsazeny, ale jejich rozsah je menší. Hochštaplerského Alfreda zpíval svým lyrickým barytonem Daniel Schmutzhard, herecky na výši, ale v druhé části večera s několika pěveckými nepřesnosti a místy nehezkými tóny. Druhého nápadníka, řezníka Oskara vytvořil tenorista Jörg Schneider, kterého pro jevištní kariéru znevýhodňuje momentálně velmi korpulentní postava, ale v roli majitele řeznictví a uzenářství, dokázal režisér perfektně využít jeho typ. Pěvec disponuje velmi kultivovaným tenorem stvořeným pro mozartovské a straussovské party.Přes výborné herecké zvládnutí všech představitelů je třeba ještě vyzdvihnout hereckou charakterizaci dalšího tenoristy Michaela Laurenze, který ve výborné karikaturní zkratce vykreslil studenta práv Ericha, posedlého armádou a árijskou rasou. Obsazení ani v menších rolích nevykazuje slabiny.

Na celém projektu je okamžitě cítit, jakou péči mu věnoval libretista a režisér Michael Sturminger. Všestranná osobnost, činoherní, operní i filmový režisér, skvělý autor i libretista, dokázal naplno využít genia loci Vídně. Ač přenesl příběh původně se odehrávající v době velké hospodářské krize do současnosti (s lehkými náznaky retra osmdesátých let dvacátého století), příběh jen málo ztratil ze své působivosti. Samozřejmě to, co působilo zcela aktuálně na diváka v meziválečném období jako šokující, dnes přijímáme jako běžné. Ale základní hodnoty příběhu zůstávají stejné. Režisér posiluje typickou Horváthovu polohu kritiky falešné morálky, za kterou se skrývá nejen katolická církev, ale také starší generace. Horváth i Sturminger navazují také na zobrazení sexuální promiskuity jako sociálního jevu (někdy z existenční nutnosti hrdinek i hrdinů), která prochází napříč dílem autorů vídeňského přelomu století – Wedekinda a Schnitzlera. Autenticitu režisérského pojetí posilují výborné projekce z břehů Dunaje nebo z turisticky neatraktivních míst Vídně. Dojem vídeňské „gemütlichkeit“ a zároveň domácího nevkusu se plně obráží nejen ve funkční scéně, ale především v kostýmech zavedeného scénografického týmu Renate Martin a Andrease Donhausera. Zvláště v kostýmech, pořízených v divadelním fundusu a ve vídeňských second handech si vzali na mušku (slabě řečeno) konzervativní vkus Vídeňaček.

Skladatel Heinz Karl Gruber se stejně jako na festivalu v Bregenzu ujal taktovky a zcela s přehledem (za pomoci asistentky, která udávala nástupy sólistům) ovládl mohutný orchestr, jehož základem byli Wiener Symphoniker, posílení o Jazzorchestr Voralberg (ve scéně kabaretu na jevišti).Komorní pěvecký soubor Vokalensemble NOVA, specializující se na tvorbu soudobých autorů, bez problému zvládl několik sborových míst v partituře, kde sbor posiluje ansámblová čísla. Orchestrace opery vyžaduje posílený hráčský aparát, takže část dechů byla umístěna v proscéniových lóžích.

Dramaturgickým rozšířením večera byl pak scénický monolog autorky a herečky Petry Morzé Epilog zum Wiener Wald: Fahrt ins Glück. Úspěšná herečka, vídeňská představitelka Marianne z poloviny devadesátých let dvacátého století v něm vypráví (částečně ve wienerisch = vídeňské němčině), co se stalo s Marianne po skončení Horváthovy činohry. Její další osudy vypráví na lavičce ve Vídeňském parku krátce před zabráním Rakouska Adolfem Hitlerem.

Jaká bude budoucnost této opery? Kvalitou (libreta i hudby), ale i nepodbízivou přístupností zhudebnění, se řadí zcela určitě k tomu nejkvalitnějšímu, co na poli moderní opery v poslední době vzniklo. Námět je ale tak specificky středoevropský, že zřejmě těžko snese přenos do jiných regionů, což je ostatně trochu handicapem většiny Horváthových her. Pro operu je nesmírně důležité kvalitní herecko-pěvecké obsazení schopné civilního herectví a dokonalá srozumitelnost zpívaného textu. Toto se podařilo v bregenzské i vídeňské inscenaci zvládnout na vysoké úrovni, ovšem za pomoci několika špičkových představitelů a obou autorů v dvojitých funkcích (libretista-režisér, skladatel-dirigent). Zda se podaří shromáždit obdobně kvalitní obsazení i při dalších nastudováních, je těžko odhadnutelné.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Heinz Karl Gruber:
Geschichten aus dem Wiener Wald
Hudební nastudování a dirigent: HK Gruber
Režie: Michael Sturminger
Scéna: Renate Martin & Andreas Donhauser
Světla: Olaf Winter
Choreografie: Christine Hefel
Wiener Symphoniker
Jazzorchester Vorarlberg
Vokalensemble NOVA
Sbormistr: Colin Mason
(koprodukce Bregenzer Festspielen / Theater an der Wien)
Premiéra 14. března Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 21. 3. 2015)

Marianne – Ilse Eerens
Alfred – Daniel Schmutzhard
Oskar – Jörg Schneider
Valerie – Angelika Kirchschlager
Zauberkönig – Albert Pesendorfer
Mutter – Anke Vondung
Grossmutter – Anja Silja
Erich – Michael Laurenz
Rittmeister / Beichtvater – Markus Butter
Mister – David Pittman-Jennings
Der Hierlinger Ferdinand / Grammophon Sänger / Conférencier – Alexander Kaimbacher
Havlitschek – Robert Maszl
Erste Tante – Ursula Langmayr (Vokalensemble Nova)
Zweite Tante – Johanna von der Deken (Vokalensemble Nova)
Tänzerinnen – Natalie Fend, Varmen Maria Pratzner, Silvia Salzmann, Fabiola Varga

www.theater-wien.at

Foto Jon Super, Werner Kmetitsch

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gruber: Geschichten aus dem Wiener Wald (Theater an der Wien)

[yasr_visitor_votes postid="157281" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments