Traviata hodná zapamatování. Julia Novikova a Dmytro Popov v Národním divadle

Ruskou sopranistku Julii Novikovu a ukrajinského tenoristu Dmytro Popova bylo možné nedávno slyšet na naší první scéně už ve dvojprogramu Stravinského Slavíka a Čajkovského Jolanty, v nichž vystoupila pěvkyně v titulní roli první z oper a pěvec jako Vaudémont ve druhé. Spolu se ale jako protagonisté téhož příběhu sešli v Praze až 5. dubna 2017, kdy ztvárnili Violettu a Alfreda ve Verdiho La traviatě. A zatímco Eyvazov a Beczała měli co do činění s nedávno nasazenou jevištní podobou Andrey Chéniera, respektive s osm let starou, ale stále působivou inscenací Rusalky, stanuli tentokrát Novikova a Popov jako nešťastní verdiovští milenci v kulisách vskutku archivních. La traviata v režii Jany Kališové byla poprvé uvedena na jaře roku 1998 a patří tak s přehledem k nejstarším produkcím, jakými v současné době Národní divadlo disponuje (s tím, že skutečným rekordmanem je ještě o deset let starší inscenace Rigoletta, převzatá ze Státní opery). Osobně jsem viděl uvedené ztvárnění až dosud jen v jeho tehdejší premiéře, takže jsem na něj po téměř dvaceti letech hleděl jako na jakousi nostalgickou vzpomínku z časů už opravdu hodně vzdálených.

Takto pojatá La traviata asi dodnes dokáže potěšit mnoho konzervativně naladěných diváků nejen přehledným aranžmá, ale i vizuální atraktivitou půlkruhového patrového interiéru, představujícího stabilní pozadí pro celý příběh. Mám nicméně za to, že o mnoho více než ona vnějšková dekorativnost už toho z někdejší režijní koncepce nezbylo – o charakterech a motivacích ústředních postav se toho v ní příliš nedozvíme, takže už je většinou jen na představitelích samých, jak si s nimi poradí.

Narazí-li ovšem divák na sté šedesáté sedmé (!) repríze inscenace právě na takové obsazení, jaké bylo v Národním divadle k vidění a slyšení včerejšího večera, nemusí být taková premisa úplně ke škodě věci…

Mladou sopranistku Julii Novikovu si budou milovníci opery patrně pamatovat zejména z televizní adaptace Verdiho Rigoletta, vysílané v roce 2010 z autentických míst děje z italské Mantovy. Vedle Plácida Dominga v hlavní roli se tehdy ještě neznámá pěvkyně neocitla v roli Gildy náhodou: o rok dřív získala první cenu i cenu publika na jím vedené prestižní pěvecké soutěži Operalia. Soutěžní úspěch i publicita, jíž se dostalo rigolettovskému projektu, pak otevřel pěvkyni brzy dveře nejprestižnějších světových scén včetně Vídeňské státní opery, operních domů v Berlíně či Paříži nebo Salcburského letního festivalu. A je určitě dobře, že jsme ji ve vrcholné formě mohli poznat i v Praze, protože pověsti o jejích kvalitách rozhodně nebyly přehnané. Jako Violetta totiž oslnila lyrickým sopránem s atraktivním zabarvením, jemuž umožňuje výborná pěvecká technika bezpečně proplout všemi nesnadnými, ba i zákeřnými okamžiky partu ústřední hrdinky. Je to možná výkon spíše vokálně spolehlivý a přesvědčivý než v pravém slova smyslu výjimečný (konkurence mezi Violettami je momentálně ve světě přece jen značná), ale ani to myslím rozhodně není málo.

Z árie Sempre libera vytvořila Novikova parádní sólové číslo, které dokonce publikum přerušilo nadšeným potleskem už po vstupní části, skvěle vyzněl její velký a pro celý děj důležitý duet s Giorgio Germontem, s přehledem se zmocnila i celého třetího dějství, v němž hlasově obdivuhodně vyjádřila oblouk od zlomené a nemocné hrdinky přes euforii, vyvolanou návratem milované osoby, až po tragické finále.

To vše má přímou spojitost i s představitelským pojetím Violetty: zpěvaččin sympatický zjev a štíhlá postava činí ze zpěvačky uvěřitelnou Violettu už vizuálně, ale Julia Novikova umí Verdiho hrdinku i stejně přesvědčivě zahrát. Nehledejme nic víc, než je psáno v libretu: totiž smrtelně nemocnou ženu s poněkud frivolní minulostí, která věnuje poslední chvíle svého beznadějně se krátícího života skutečné lásce, aby kvůli předsudkům a nedorozuměním bolestně přišla i o ni. Zpěvačka však evidentně rozumí každému slovu libreta a na patřičných místech to dokáže dát najevo; v roli působí každopádně nesmírně přirozeně a samozřejmě.

V podstatě tatáž superlativa by bylo možné adresovat i jejímu jevištnímu partnerovi v roli Alfreda, tenoristovi Dmytro Popovovi. Také on byl v roce 2007 vítězem Domingovy Operalie a také on už má za sebou řadu angažmá v prestižních divadlech, přičemž po hostování ve Vídni, Drážďanech, Mnichově, Paříži či Londýně je v letošní sezoně očekáván i jako Rodolfo v Bohémě v newyorské Metropolitní opeře. Usměvavý pěvec dokazuje, že mu není cizí lyrický ani dramatický repertoár, a spíše než charakteristická barva hlasu je to u něj opět bezpečná pěvecká technika a obdivuhodná schopnost pracovat s dynamikou svého vokálního projevu, co z něj patrně činí tak žádaného umělce.

Všechny uvedené přednosti předvedl Dmytro Popov i v Praze jako Alfredo; díky inteligentnímu rozvržení sil bylo například finále druhé scény druhého dějství (tedy maškarní ples u Flory) v podstatě jeho velkým sólovým výstupem. Živý a intuitivní herecký projev zajistil pěvci nesmírně mladistvého vzezření u publika spontánní úspěch, takže jeho pojetí Alfreda jako zbrklého a překotně jednajícího mládence, který až příliš pozdě pochopí dosah svého jednání, lze hodnotit jako komplexně nesmírně působivé.