Traviata v Deutsche Oper. Před 16 lety ji tam nastudoval Jiří Kout

  1. 1
  2. 2

Orchestr začne hrát úvodní tóny preludia k prvnímu aktu a opona se otevírá. Na scéně se objevuje gigantický sál, zabírající od vyleštěných dlaždic až po dřevem obložený strop celou plochu jeviště. Prostor však zatím tone v příšeří; je osvětlován jen domněle venkovním světlem z otevřených oken, umístěných vysoko nad mnoha zavřenými dveřmi, jimiž se dá ze tří stran do místnosti vstoupit. To, co se odehrává venku, je patrně soumrak a něco podobného obrazně řečeno nastává (či trvá) i uvnitř. Uprostřed jinak prázdného interiéru totiž stojí postel – snad nemocniční –, na níž nehybně leží a odpočívá zjevně nemocná žena. O kus dál ji v pozoru sleduje muž v bílém. Že by lékař? Nikoliv, je to sluha, který po doznění předehry spolu s ostatním služebnictvem pomůže dámě na lůžku s oblékáním, rozžehne lampy, otevře všechny vchody – a večírek u pařížské kurtizány Violetty Valéry může začít.

Giuseppe Verdi: La Traviata - Deutsche Oper Berlin (foto © Marcus Lieberenz)
Giuseppe Verdi: La traviata – Deutsche Oper Berlin (foto © Marcus Lieberenz)

Právě tak začíná inscenace Verdiho opery La traviata v berlínské Deutsche Oper. Počínaje premiérou dne 20. listopadu 1999 se to v okamžiku mé přítomnosti v hledišti přihodilo už po sto dvacáté šesté… Od dob úvodní série, v níž se tehdy v hlavních rolích představili Cristina Gallardo-Domas, Marcelo Álvarez a Lado Ataneli, se v téže produkci vystřídala dlouhá řada hvězd operního nebe. Jen na fotografiích v programové brožuře lze identifikovat Annu Netrebko, Piotra Beczału, Vittoria Grigola nebo Lea Nucciho. Zatímco o hudební nastudování se na sklonku minulého století postaral Jiří Kout, sama režijní koncepce byla labutí písní dlouholetého uměleckého ředitele divadla Götze Friedricha. (Mnozí si jistě vzpomenou, že zemřel v prosinci roku 2000. O necelý půlrok později ho pak šokujícím způsobem následoval na věčnost i jeho někdejší umělecký partner, dirigent Giuseppe Sinopoli, který podlehl infarktu během berlínského představení Aidy, věnovaného právě Friedrichově památce.)

O důvodech, proč se uvedená inscenace drží na repertoáru divadla i po dlouhých sedmnácti letech, je jistě možné spekulovat. Své kvality, či lépe řečeno půvaby, které ji činí životaschopnou, však každopádně dodnes má. Na první místo osobně stavím její atraktivní vizualitu, zmíněnou už v úvodu tohoto článku. Scéna Franka Philippa Schlössmanna zůstává po celou dobu v podstatě totožná, ale působivé kouzlení se světly Ulricha Niepela, stejně jako změny ve vnímání prostoru, způsobené prostým otevíráním a zavíráním oken a dveří nebo jeho rozdělením závěsem, dokážou spolehlivě upoutat divákovu pozornost. Zatímco salon Violettina domu evokuje sál už sám o sobě celkem věrohodně, v interiér venkovské usedlosti se transformuje jednoduchou proměnou: Všechny dveře jsou otevřeny a za nimi jsou vidět kmeny stromů. Palác Flory Bervoix se díky osvětlení a zintimnění jeviště pomocí závěsu jeví spíše jako jakýsi nevěstinec v počátečním stadiu rozkladu hmotného i morálního. Závěrečné dějství pak zastihuje umírající Violettu v přízračném prostředí, v němž je devastace všeho kolem téměř dokonána a vytlučená okna slouží jen jako jeviště pro obří, snad čtyřmetrové kostlivce, kteří se hrdince zjevují jako snová vize právě probíhajícího karnevalu.

Těžko říci, co dnes zbylo ze samotné režijní koncepce Götze Friedricha a Knuta Sommera, uvedeného coby spolurežiséra. Dění na scéně je spíše než co jiného standardně aranžováno a jednotliví protagonisté (v kostýmech meziválečného střihu z dílny Klause Brunse) působí dojmem, že své hrdiny modelují především podle vlastního naturelu. Za „režijní nápad“ je tak možné považovat snad jen práci se zmíněným Violettiným lůžkem. To je podle potřeby a aktuálního přehozu chvíli elegantním sofa, jindy gaučem na venkovském statku a poté sedacím nábytkem ve Flořině vykřičeném domě. Postavy si zde vsedě i vleže užívají života nebo se tu v zoufalství choulí pod dekou. Nejpůsobivějším okamžikem je závěr druhého dějství, kdy Violetta strhává ze sedačky ozdobný přehoz a odhaluje ji jen jako strohé nemocniční lůžko, tedy jako své osudné poslední útočiště.

Giuseppe Verdi: La Traviata - Deutsche Oper Berlin (foto © Marcus Lieberenz)
Giuseppe Verdi: La traviata – Deutsche Oper Berlin (foto © Marcus Lieberenz)

Ozdobou berlínské inscenace Traviaty je však setrvale její pěvecké obsazení. Jen do konce této sezony se v téže produkci představí Irina Lungu a Diana Damrau v hlavní roli, Leonardo Caimi a Saimir Pirgu v úloze Afreda a Leo Nucci a Thomas Hampson coby Giorgio Germont. Umělecká laťka je tedy v tomto případě nastavena neobyčejně vysoko.

 

A jak vypadalo obsazení z počátku letošního ledna? O jednoznačně nejvýraznější kreaci se postarala představitelka Violetty, renomovaná rumunská sopranistka Elena Moșuc. Osobně jsem ji v minulosti viděl jen jednou, a to ve veronské Areně v roli Gildy v Rigolettovi v roce 2003. Vzpomínám si, že si tenkrát dokázala akusticky ne zcela vděčný openairový prostor svými virtuózními koloraturami doslova podmanit – zcela fascinované publikum si dokonce vynutilo opakování části árie Caro nome. Tím víc mě potěšilo, že i navzdory jistým nepatrným stopám stárnutí je zpěvaččin hlas v roce 2016 v Traviatě stále svěží a její obdivuhodná technika i specifická barva hlasu zůstávají v podstatě beze změn. Velkou scénu z konce prvního dějství Sempre libera má Moșuc skvěle zažitou a dokáže v ní věrohodně ztvárnit duševní pochod hlavní hrdinky, stejně jako si spolehlivě pohrát se všemi jejími pěveckými finesami. Podobné superlativy si pěvkyně nepochybně zaslouží za vokální pojetí celého svého partu. Jedinou výhradu mohu tedy adresovat pouze jejímu celkově matnému a spíše intuitivnímu hereckému přístupu k roli, způsobenému ovšem možná jen nejistotou z absentujícího režijního vedení.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: La traviata (Deutsche Oper Berlin)

[Celkem: 7    Průměr: 4.4/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama