„Je třeba lidské řešení, ne vojenské…“ Daniel Barenboim slaví pětasedmdesátiny

Daniel Barenboim se narodil 15. listopadu 1942 v Buenos Aires. Jeho prarodiče z otcovy i matčiny strany byli ruští Židé, kteří utekli do Argentiny před pogromy roku 1904. Jak dalece souhlasí tradovaná historie, neměl možnost si ověřit, ale aspoň její část bude pravdivá. Budoucím rodičům dirigentovy matky bylo čtrnáct a šestnáct let, když přistáli v Buenos Aires a při vystupování z lodi se dozvěděli, že kontingent je naplněn a země přijme pouze rodiny. Chlapec prý popadl blízko stojící děvče za ruku a řekl: „Tak se vezmeme.“ Což se okamžitě stalo. Na pevnině se zase rozešli a asi tři roky se neviděli. Když se náhodou potkali znovu, opravdu se do sebe zamilovali. A žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti, jak se to říká v pohádkách.

Tato část rodiny vyznávala sionismus, prarodiče z otcovy strany patřili k asimilovaným, „zaslíbená země“ u nich nehrála roli. Když se však u Daniela projevil hudební talent, rodina náhle rozhodla, že by neměl vyrůstat v diaspoře, ale získat někde řádné hudební vzdělání. „Což byla voda na mlýn mé sionistické babičky, a tak se Barenboimovi rozhodli přesídlit do Izraele.“ První delší zastávkou na cestě byl Salcburk, přes Vídeň a Řím přijeli do nové vlasti. Tehdy hovořil desetiletý Daniel jen španělsky a trochu jidiš, po příjezdu do Izraele musel rychle zvládnout hebrejštinu a se studiem a cestováním přibyly další jazyky. Později vyprávěl, že samotný Ben Gurion (původně Grün) navrhoval, aby si rodina pohebrejštila jméno, a protože Barenboim je vlastně Birnbaum (hrušeň), navrhoval Gurion překlad Agassi, ale Barenboimovi na to nepřistoupili.

Úsek dějin státu Izrael, který Daniel Barenboim prožil jako chlapec, shrnuje: „Být Židem v Izraeli znamenalo, že už nebylo nutné jako v diaspoře vykonávat pouze povolání umělce, právníka, lékaře nebo bankéře, ale člověk se mohl stát také sedlákem, policistou nebo vojákem. Stát a vlast splývaly v jedno. Do roku 1977 se udržela u moci levice, dělnická strana, celkem dvacet devět let. Tradicionalisté už neměli po válce za nezávislost roku 1948 šanci, ortodoxní Židé čekali na Mesiáše – a tak zbývali socialisté. Teprve po šestidenní válce roku 1967 se rozložení sil posunulo, myšlenka ‚Pra-Izraele‘ vybledla. Najednou tu byly levnější pracovní síly z palestinského území a zanedlouho se objevili první izraelští milionáři. Socialistická rovnováha byla pryč.“

Ke konfliktům, které přišly posléze a dodnes nejsou vyřešeny, se Daniel Barenboim vyjadřuje po všechny roky stejně: „Tradicionalisté říkali, že už se obsazených oblastí nevzdají, ortodoxní je naopak považovali za biblická osvobozená území. Konflikt na Blízkém Východě se stal konfliktem světové politiky. Židé mají samozřejmě nárok na svůj stát. Ale militantní sionismus se nevyvíjel, dodnes je založen na lži. Vždyť ta země, kterou Židé zabydleli, nebyla prázdná, když do ní přišli! Přišli tam, vybudovali sídliště a Palestinci to pokládali za imperialistickou provokaci. Právem! Jejich odpor je pochopitelný a odůvodněný – nelze to ovšem řešit násilím. Trápí mě to a všecko, co dělám, je s tím spojeno.“

Život na cestách
Daniel Barenboim byl považován za zázračné dítě. Veřejně vystoupil poprvé roku 1950 v Buenos Aires, v Evropě debutoval jako klavírista o dva roky později. Zatím nerozhodnut mezi dirigováním, skladbou nebo klavírem, absolvoval dirigentský kurz u Igora Markewitche v Salcburku, kde se seznámil se svým vzorem Wilhelmem Furtwänglerem. Získal stipendium do Paříže a dva roky studoval skladbu u Nadii Boulanger. Na cestách ho vždy doprovázeli rodiče, aby nepřišel o zázemí rodinného života. Od poloviny padesátých let se datují jeho nahrávky.

Za dirigentským pultem se poprvé představil roku 1962 s Izraelským symfonickým orchestrem v Haifě. V Londýně, kde spolupracoval s English Chamber Orchestra (s nímž natočil všechny Mozartovy koncerty), se seznámil se svou budoucí manželkou, violoncellistkou Jacqueline du Pré. S ní a s houslistou Pinchasem Zukermanem vystupovali jako trio. Klip ze šatny, kde se Jacqueline du Pré, Itzhak Perlman, Bareboim, Zukerman a Zubin Mehta před provedením Schubertova Kvintetu „Pstruh“ předvádějí jako „hudební klauni“, dokládá, že se „vážná hudba“ nemusí vždycky brát vážně. Skvělá violoncellistka Jacqueline du Pré ale onemocněla roztroušenou sklerózou a zemřela roku 1987.

Jako operní dirigent debutoval Daniel Barenboim roku 1973 na festivalu v Edinburghu, na němž řídil Dona Giovanniho. Roku 1975 se stal šéfdirigentem Orchestre de Paris. Funkci zastával do roku 1989, kdy se měl stát uměleckým ředitelem nově postavené Opéra Bastille. Už tady se střetl s politikou. Jak záležitost „investigativně“ (v mnoha faktech nepřesně a s řadou překladatelských nedostatků českého vydání) líčí případ Norman Lebrecht v knize Mýtus jménem Maestro, nikdo se při volbě Barenboima do čela nové scény nepozastavil nad tím, že „chef nejvýznamnějšího francouzského orchestru nemá ani páru, co je opera. […] Oper řídil, jen co by se za nehet vešlo, a o jevištním řemesle neměl zdání.“ Podle Lebrechta Barenboim právě neuspěl v Bayreuthu jako dirigent Prstenu Nibelungova (v režii Harryho Kupfera), neboť se „nesnažil proniknout k jádru díla, jenom odpapouškoval Furtwänglerovu koncepci a tempo. Nejrůznější kritikové z několika různých zemí se shodli, že provedení bylo slabé a dirigent vládl taktovkou tak nemožně, že znervózňoval jak zpěváky, tak obecenstvo.“