„Je třeba lidské řešení, ne vojenské…“ Daniel Barenboim slaví pětasedmdesátiny
Daniel Barenboim se narodil 15. listopadu 1942 v Buenos Aires. Jeho prarodiče z otcovy i matčiny strany byli ruští Židé, kteří utekli do Argentiny před pogromy roku 1904. Jak dalece souhlasí tradovaná historie, neměl možnost si ověřit, ale aspoň její část bude pravdivá. Budoucím rodičům dirigentovy matky bylo čtrnáct a šestnáct let, když přistáli v Buenos Aires a při vystupování z lodi se dozvěděli, že kontingent je naplněn a země přijme pouze rodiny. Chlapec prý popadl blízko stojící děvče za ruku a řekl: „Tak se vezmeme.“ Což se okamžitě stalo. Na pevnině se zase rozešli a asi tři roky se neviděli. Když se náhodou potkali znovu, opravdu se do sebe zamilovali. A žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti, jak se to říká v pohádkách.
Tato část rodiny vyznávala sionismus, prarodiče z otcovy strany patřili k asimilovaným, „zaslíbená země“ u nich nehrála roli. Když se však u Daniela projevil hudební talent, rodina náhle rozhodla, že by neměl vyrůstat v diaspoře, ale získat někde řádné hudební vzdělání. „Což byla voda na mlýn mé sionistické babičky, a tak se Barenboimovi rozhodli přesídlit do Izraele.“ První delší zastávkou na cestě byl Salcburk, přes Vídeň a Řím přijeli do nové vlasti. Tehdy hovořil desetiletý Daniel jen španělsky a trochu jidiš, po příjezdu do Izraele musel rychle zvládnout hebrejštinu a se studiem a cestováním přibyly další jazyky. Později vyprávěl, že samotný Ben Gurion (původně Grün) navrhoval, aby si rodina pohebrejštila jméno, a protože Barenboim je vlastně Birnbaum (hrušeň), navrhoval Gurion překlad Agassi, ale Barenboimovi na to nepřistoupili.
Úsek dějin státu Izrael, který Daniel Barenboim prožil jako chlapec, shrnuje: „Být Židem v Izraeli znamenalo, že už nebylo nutné jako v diaspoře vykonávat pouze povolání umělce, právníka, lékaře nebo bankéře, ale člověk se mohl stát také sedlákem, policistou nebo vojákem. Stát a vlast splývaly v jedno. Do roku 1977 se udržela u moci levice, dělnická strana, celkem dvacet devět let. Tradicionalisté už neměli po válce za nezávislost roku 1948 šanci, ortodoxní Židé čekali na Mesiáše – a tak zbývali socialisté. Teprve po šestidenní válce roku 1967 se rozložení sil posunulo, myšlenka ‚Pra-Izraele‘ vybledla. Najednou tu byly levnější pracovní síly z palestinského území a zanedlouho se objevili první izraelští milionáři. Socialistická rovnováha byla pryč.“
Ke konfliktům, které přišly posléze a dodnes nejsou vyřešeny, se Daniel Barenboim vyjadřuje po všechny roky stejně: „Tradicionalisté říkali, že už se obsazených oblastí nevzdají, ortodoxní je naopak považovali za biblická osvobozená území. Konflikt na Blízkém Východě se stal konfliktem světové politiky. Židé mají samozřejmě nárok na svůj stát. Ale militantní sionismus se nevyvíjel, dodnes je založen na lži. Vždyť ta země, kterou Židé zabydleli, nebyla prázdná, když do ní přišli! Přišli tam, vybudovali sídliště a Palestinci to pokládali za imperialistickou provokaci. Právem! Jejich odpor je pochopitelný a odůvodněný – nelze to ovšem řešit násilím. Trápí mě to a všecko, co dělám, je s tím spojeno.“
Život na cestách
Daniel Barenboim byl považován za zázračné dítě. Veřejně vystoupil poprvé roku 1950 v Buenos Aires, v Evropě debutoval jako klavírista o dva roky později. Zatím nerozhodnut mezi dirigováním, skladbou nebo klavírem, absolvoval dirigentský kurz u Igora Markewitche v Salcburku, kde se seznámil se svým vzorem Wilhelmem Furtwänglerem. Získal stipendium do Paříže a dva roky studoval skladbu u Nadii Boulanger. Na cestách ho vždy doprovázeli rodiče, aby nepřišel o zázemí rodinného života. Od poloviny padesátých let se datují jeho nahrávky.
Za dirigentským pultem se poprvé představil roku 1962 s Izraelským symfonickým orchestrem v Haifě. V Londýně, kde spolupracoval s English Chamber Orchestra (s nímž natočil všechny Mozartovy koncerty), se seznámil se svou budoucí manželkou, violoncellistkou Jacqueline du Pré. S ní a s houslistou Pinchasem Zukermanem vystupovali jako trio. Klip ze šatny, kde se Jacqueline du Pré, Itzhak Perlman, Bareboim, Zukerman a Zubin Mehta před provedením Schubertova Kvintetu „Pstruh“ předvádějí jako „hudební klauni“, dokládá, že se „vážná hudba“ nemusí vždycky brát vážně. Skvělá violoncellistka Jacqueline du Pré ale onemocněla roztroušenou sklerózou a zemřela roku 1987.
Jako operní dirigent debutoval Daniel Barenboim roku 1973 na festivalu v Edinburghu, na němž řídil Dona Giovanniho. Roku 1975 se stal šéfdirigentem Orchestre de Paris. Funkci zastával do roku 1989, kdy se měl stát uměleckým ředitelem nově postavené Opéra Bastille. Už tady se střetl s politikou. Jak záležitost „investigativně“ (v mnoha faktech nepřesně a s řadou překladatelských nedostatků českého vydání) líčí případ Norman Lebrecht v knize Mýtus jménem Maestro, nikdo se při volbě Barenboima do čela nové scény nepozastavil nad tím, že „chef nejvýznamnějšího francouzského orchestru nemá ani páru, co je opera. […] Oper řídil, jen co by se za nehet vešlo, a o jevištním řemesle neměl zdání.“ Podle Lebrechta Barenboim právě neuspěl v Bayreuthu jako dirigent Prstenu Nibelungova (v režii Harryho Kupfera), neboť se „nesnažil proniknout k jádru díla, jenom odpapouškoval Furtwänglerovu koncepci a tempo. Nejrůznější kritikové z několika různých zemí se shodli, že provedení bylo slabé a dirigent vládl taktovkou tak nemožně, že znervózňoval jak zpěváky, tak obecenstvo.“
Podle Lebrechta bayreuthské vystoupení pošramotilo Barenboimovi pověst, ale oponovat lze míněním Wolfganga Wagnera: „Duchovní uchopení Ringu a schopnost vcítění Daniela Barenboima, jemuž se podařilo vytvořit mezi hudbou a jevištěm shodu a orchestr a zpěváky dovést k souladu, který čistě hudební součást Wagnerova díla neomezil ani nepotlačil, bylo pro mě obdivuhodné. Jeho způsob práce se zpěváky a zvláště forma jednání s nimi i ve všedním bayreuthském dni vyvolávaly důvěru a vytvořilo to atmosféru umělecké vůle.“ Inscenace se hrála čtyři sezony a existují z ní záznamy; je možné si udělat zpětně vlastní názor.
Barenboim, který podle Lebrechta „neměl o opeře páru“, debutoval v Bayreuthu už roku 1981 Tristanem a Isoldou, roku 1987 řídil Parsifala, dalšího roku přišel zmíněný Prsten, v roce 1993 mu byl znovu svěřen Tristan a roku 1996 Mistři pěvci norimberští. Celkem v Bayreuthu oddirigoval v letech 1981–1999 třicet šest představení.
Rekapitulace kauzy Opéra Bastille, v níž se Daniel Barenboim dostal do soukolí politických a peněžních zájmů, vypadá zhruba takto. Roli v ní sehráli prezident François Mitterand, Jacques Chirac (tehdy ministerský předseda) a mecenáš Pierre Bergé, generální ředitel pařížské opery a zároveň módního impéria Yvese Saint Laurenta. Bergé byl tím, kdo dokázal o potřebě druhé pařížské opery prezidenta přesvědčit. Opéra Bastille měla být otevřena v rámci oslav dvoustého výročí Francouzské revoluce. Uměleckým ředitelem byl s dvouletým předstihem Barenboim jmenován 1. srpna 1987 a 5. května následujícího roku bylo jmenování stvrzeno.
Půl roku nato upadl Barenboim v nemilost. Norman Lebrecht věnuje Barenboimovi nejrozsáhlejší část své knihy v kapitole Zákulisní hrátky a nepodává si v ní pouze jeho. A není jediný, kdo za dirigentovými aktivitami (i politickými) vidí peníze, také například německý novinář Klaus Umbusch věnoval případu pozornost ve své knize nazvané Sonáta z bankovek. Barenboimovo odvolání s penězi souviselo a psalo se o tom tehdy velmi otevřeně. Dirigent si vyjednal velmi velkorysé podmínky, vysoký plat, luxusní vilu, k dispozici vůz se šoférem, telefon na státní náklady, řízení čtyřiceti koncertů a oper ročně, přitom v Paříži měl povinnost pobývat ročně čtyři měsíce – ostatní čas byl k dispozici pro další angažmá.
Barenboim ale také vyjednal vysoké platy svým spolupracovníkům, mezi něž patřili například režiséři Eva Wagner-Pasquier a Patrice Chéreau. Kromě finančních nároků, které Pierre Bergé zpočátku velkoryse schvaloval, než se mu začaly zajídat, vadil najednou také chystaný dramaturgický plán, který se zdál někomu konzervativní, jinému bez profilující ideje a tak dále. 13. ledna 1989 Bergé oznámil, že Barenboima funkce zbavuje. Dirigent se obrátil na prezidenta Mitteranda: „Prezident republiky se musí umět rozhodnout mezi mnou a mými kontakty k mezinárodní umělecké scéně, a programem, který sestavuje ředitel módního domu.“ Nepochodil, a slavnostní otevření 13. července 1989 dirigoval Georges Prêtre (podle Lebrechta „nejlepší z průměrných dirigentů“ [!]).
Vlastní provoz Opéra Bastille pak zahájila 17. března 1990 inscenace Berliozových Trojanů, které řídil nově jmenovaný šéfdirigent Myung-whun Chung.
Daniel Barenboim nastoupil roku 1991 na místo šéfdirigenta Chicago Symphony Orchestra a vedl ho do roku 2006. Od roku 1992 je uměleckým šéfem Státní opery Pod Lipami v Berlíně, jejíž budova byla nedávno nově otevřena po rozsáhlé rekonstrukci. Staatskapelle Berlin ho zvolila roku 2000 za šéfdirigenta na doživotí, a ani to se neobešlo bez jedovatých komentářů. Psalo se, že se Staatskapelle Berlin jako orchestr bývalé východní části Berlína, tedy Německé demokratické republiky, stále cítí podceňován a Barenboim se nemůže smířit s tím, že se nestal šéfem Berlínských filharmoniků. Přitom Státní opeře nevtiskl žádný profil, neprojevil odvahu k inovačním trendům a řídí divadlo jako vedlejší záležitost, přední jsou pro něj Bayreuth nebo Chicago. Daniel Barenboim však svou pozici obhájil, hráčům orchestru vymohl zvýšení platů. V letech 2006–2011 nadto působil jako hlavní hostující dirigent milánské La Scaly, respektive jako její hudební ředitel. Do rekonstrukce Státní opery Pod Lipami vložil velkou energii, především aby dosáhl zvukového ideálu. Ohlasy na „zasvěcení domu“ 3. října letošního roku si lze přečíst zde.
„Provokace“ v Izraeli
Roku 2001 hostoval Daniel Barenboim s berlínskou Staatskapelle v Izraeli. Dost bylo už na tom, že Izrael vůbec akceptoval hostování německého orchestru. Na programu koncertu byly Schumannova Čtvrtá symfonie a Stravinského Svěcení jara. Publika, dožadujícího se přídavku, se dirigent zeptal, zda chtějí slyšet Wagnera. Pak zahrál orchestrální směs z Tristana a Isoldy a sklidil nadšený aplaus i nadávky; Wagner byl v Izraeli tabu.
Už deset let předtím rozvinul Barenboim polemiku s Wagnerovým pravnukem Gottfriedem, synem Wolfganga Wagnera z prvního manželství. Gottfried Wagner, který se s „bayreuthským klanem“ už před lety rozešel, vyčetl v izraelském deníku Yedioth Achronoth roku 1992 Barenboimovi jeho poměr k Bayreuthu. Připomněl starší dirigentův výrok, kdy měl prohlásit, že Německo opustí, pokud nebude reagovat na projevy neonacismu. Gottfried Wagner se vyjádřil, že takovému prohlášení nevěří a považuje je za pózu: „vždyť mu Bayreuth a Berlín leží u nohou“. V časopise Opera Monthly také reagoval na Barenboimův názor, že Wagnerův antisemitismus devatenáctého století nelze srovnávat s holocaustem a činit Wagnera zodpovědným za hrůzy, které se staly o půl století později. Dirigentovo mínění, že „Wagner byl antisemita, ale jeho hudba není“, nemohl Gottfried Wagner akceptovat.
Později Barenboim svůj postoj přece jen poněkud upravil: „Respektuju lidi, kteří přežili holocaust a s Wagnerem se nemohou vyrovnat, protože to v nich vzbuzuje hrůzné asociace. Ale jsou také lidé, kteří takové asociace neznají.“
I Daniel Barenboim se ale nakonec s Bayreuthem rozešel. Když došlo ke sporu ve vedení festivalu mezi nevlastními sestrami Evou Wagner-Pasquier a Katharinou Wagner, stál Barenboim na straně paní Evy, které bylo zapovězeno zúčastnit se jednání o smlouvách, castingu a zkoušek. Barenboim takové jednání nazval nedůstojným a festivalové dveře se zavřely i jemu.
Západovýchodní díván
Barenboimovo umělecko-politické působení je soustředěno především na orchestr, nazvaný podle sbírky Johanna Wolfganga Goetha Západovýchodní díván – West-Eastern Divan Orchestra. Založil ho roku 1999 spolu s palestinským literárním vědcem Edwardem Saidem (1935–2003) a jeho členy jsou mladí hudebníci ze vzájemně znepřátelených zemí – z Palestiny, Izraele, Egypta, Sýrie a dalších. Daniel Barenboim činností jeho členů a koncerty orchestru prakticky stvrzuje slogan o hudbě, která sbližuje národy. Jméno Edwarda Saida a Daniela Barenboima nese roku 2015 založená hudební škola Barenboim-Said-Akademie v Berlíně, která má za cíl vychovávat hudebníky ze Středního Východu. Všechny tyto činnosti pochopitelně rovněž přitahují pozornost, sklízejí obdiv a chválu – a také, zcela v duchu úvodních řádek našeho článku – závist, zlobu, až nenávist. Úspěchy jsou dílčí, ale Daniel Barenboim už není ve svých snahách sám.
Roku 2005 uskutečnil West-Eastern Divan Orchestra koncert v Ramalláhu, palestinské autonomní oblasti v Západním Jordánsku. Koncert se konal se souhlasem politických frakcí, včetně organizace Hamás, se kterou izraelská vláda odmítá jednat. „Ale když chcete uzavřít mír, musíte mluvit se všemi frakcemi nepřítele,“ říká Barenboim. „Jak často Izraelci odmítali, nechtěli třeba mluvit s Arafatem. Přitom – vždyť Hamás si vlastně vytvořil Izrael, aby Arafata oslabil.“ A vypráví příhodu z Ramalláhu, na kterou nemůže nikdy zapomenout: „Hrál jsem tam pro dvě stě palestinských dětí. Přišlo za mnou jedno děvčátko a já se ho zeptal: ‚Jsi ráda, že jsem tady?‘ ‚Ano, moc.‘ ‚A proč?‘ ‚Protože jsi první věc z Izraele, která není voják nebo tank.‘ Chápete? První věc!“
Také vlastní rodinou dává dirigent najevo přesvědčení, že je možná shoda, za předpokladu vzájemného respektování a tolerance. Jeho druhou ženou je Ruska, klavíristka Jelena Baschkirowa (bývalá manželka Gidona Kremera). Jejich syn Michael Barenboim je „klasický“ houslista, mladší David Barenboim (umělecké jméno KD-Supier) producent a autor v oblasti zcela kontrastního žánru.
Poselství
V dubnu 2009 hostoval Daniel Barenboim poprvé v Egyptě, na pozvání španělské a rakouské ambasády a se souhlasem egyptského ministra kultury. S Káhirským symfonickým orchestrem provedl mimo jiné Beethovenovu Pátou symfonii. Po koncertě promluvil k publiku: „Já vím, že moje návštěva tady leckomu vadí. Někteří mají strach, že by moje vystoupení mohlo být krokem k normalizaci vztahů mezi arabským světem a Izraelem. Egypt žije třicet let s Izraelem v míru, ale egyptská inteligence a umělci izraelský stát bojkotují. V pozadí je palestinský konflikt. Žádný egyptský umělec nevystoupí v Tel Avivu nebo v Jeruzalémě, a žádní izraelští umělci nejsou zváni do Káhiry.“
Promluvil o svém West-Easter Divan Orchestra, s nímž usiluje o prolomení tabu. Za desetileté existence orchestru byl často napadán z izraelské i z palestinské strany, ale mohl vystupovat a k izraelskému, argentinskému a španělskému občanství dostal i pas palestinské autonomní správy. „Prý jsem naivní, když si myslím, že by se touto cestou dal v oné oblasti nastolit mír. Ale nejsou spíš naivní oni? Šedesát let se pokoušejí konflikt řešit zbraněmi a pořád ještě si myslí, že se jim to podaří. Děsí mě, co provádí Izrael na palestinském území. A to neříkám proto, abyste mi zatleskali, zrovna tak to říkám v Tel Avivu.“
Roku 2011 vystupoval s mezinárodně obsazeným tělesem sestaveným z hudebníků z Berlína, Vídně, Paříže a Milána v pásmu Gaza. K tamnímu letitému sporu říká: „Konflikt mezi Izraelem a Palestinou je konflikt mezi dvěma národy, a oba jsou přesvědčeny, že smějí žít na tomtéž kousíčku země. To se politicky vyřešit nedá, to se musí řešit jedině lidsky. A to je myšlenka mého orchestru, ukázat mladým hudebníkům alternativu myšlení. A na tom trvám dodnes, to není žádná falešná skromnost. V Gaze jsem sklidil největší poklonu svého života. Přišel za mnou jeden Palestinec a řekl mi: ‚My tu máme pocit, že na nás svět zapomněl. Když si na nás vzpomene, tak nám pošle potraviny a léky, ale to by se udělalo i pro zvířata. Vy jste nám se svou hudbou ukázal, že se na nás také myslí jako na lidi.‘“
Roku 2015 odřekla íránská vláda koncert Staatsapelle Berlin s Barenboimem v Teheránu, protože jako izraelský občan je v Íránu nežádoucí. Proti uskutečnění koncertu protestoval také Izrael, neboť Írán neuznává sionistický režim. Teprve letos se podařilo v Íránu vystoupit Riccardu Mutimu, s Íránským symfonickým orchestrem, italskými zpěváky a italským sborem.
Daniel Barenboim se v přesvědčení o působení hudby zviklat nenechá: „Hudba nás učí neprojevovat se na úkor druhého. Hudebníci West-Eastern Divan Orchestra jsou takový alternativní společenský model, něco jako ‚aplikovaná utopie‘.“
Globalizace
Pozoruhodně odpovídá Daniel Barenboim na otázku, zda současná globalizace, možnosti studia hudby kdekoli na světě, příliv mladých hudebníků z asijských zemí do Evropy a do Spojených států a další jevy nehrozí nebezpečím uniformity a setřením individuality interpretace: „Globalizace nám naopak poskytuje možnost a ukládá úlohu diferencovat. To, že dnes mohou mladí lidé studovat, hrát a dirigovat téměř všude, nesmí znamenat, že má všecko znít stejně, naopak. V tom jsem kulturní nacionalista. Existuje německý zvuk pro Beethovena a Wagnera, český zvuk pro Dvořáka a Smetanu. A to není ani hloupé ani špatné, to se dá analyzovat a popsat. V italském a španělském repertoáru – tak mi to jednou vysvětloval Rafael Kubelík – značí trubky symbol smrti, v české hudbě vyzývají k tanci. Tyto rozdíly se dají naučit. Problematické to je teprve tehdy, když se řekne, že na českou trubku smí hrát jen český muzikant a Beethovenova Devátá zní správně ‚německy‘ jedině s německým dirigentem.“
Snahu, o které mluví, ukázal letošního roku při zahajovacím koncertu Pražského jara, kdy řídil Smetanovu Mou vlast. Na tomto festivalu hostoval poprvé ve svých čtyřiadvaceti letech, roku 1966, s English Chamber Orchestra, s nímž provedl Mozartův Klavírní koncert Es dur, současně jako sólista i dirigent, jako tomu bývalo v Mozartových dobách a jak interpretuje Mozarta dodnes. Představil se sympaticky, „jako by na vás mile dýchla autentická nálada komorního muzicírování mozartovské doby“, ale názor na dvojvýkon byl rozporný. Mladý umělec projevil osobnost, talent, ale „služba dvěma pánům“ nebyla v lecčem v souladu a kritika jeho „show“ nepřijala jednoznačně. Roku 1986 přijel Daniel Barenboim do Prahy se svým Orchestre de Paris, po dlouhé přestávce roku 2012 s Vídeňskými filharmoniky, čtyři roky nato se Staatskapelle Berlin. Mínění o jeho provedení Mé vlasti letošního roku nebyla jednoznačná (jak se ostatně děje každému cizinci, který se odváží přistoupit k národnímu pokladu), ale současně vznikl dokumentární film a s odstupem doby bude znovu zajímavé se podívat, jak při zkouškách s Vídeňskými filharmoniky hledal Barenboim onen český zvuk, o kterém mluvil v citátu nahoře. (O premiéře dokumentu Barenboim: Smetana – Má vlast v Praze 5. září 2017 za Barenboimovy účasti jsme informovali zde.)
Jubilant
Řada vyznamenání a dalších ocenění, která byla Danielu Barenboimovi udělena, by byla nekonečná a s nadcházejícími narozeninami jistě nějaké přibyde. Dirigent nachází také čas pro svěření svých myšlenek papíru, z poslední doby je to kniha vzpomínek a názorů Hudba je všechno a všechno je hudba, vydaná v Berlíně roku 2014.
V den pětasedmdesátých narozenin bude hrát v Berlíně se Staatskapelle Beethovenův Klavírní koncert Es dur, řídit bude celoživotní přítel Zubin Mehta. Týden nato provede Daniel Barenboim sérii koncertů s Vídeňskými filharmoniky, v nichž bude sólistkou Martha Argerich v Lisztově Klavírním koncertu č. 1. V prosinci přijdou opět koncerty se Staatskapelle, na nichž zazní mimo jiné Boulezovy Notations, Život hrdinův Richarda Strausse, Debussyho Utrpení svatého Šebestiána, Brahmsovo Německé requiem a Beethovenova Devátá symfonie. Několik recitálů se chystá s Marthou Argerich, s níž Barenboim tvoří klavírní duo. A v opeře, po definitivním otevření budovy Pod Lipami, přijde pod jeho taktovkou do konce sezony šestkrát Tristan a Isolda, následovat budou Falstaff, Parsifal, Pelléas a Mélisanda a Macbeth.
„Co mi dává naději? Hudba. Protože před Beethovenovou symfonií, Mozartovým Donem Giovannim nebo Wagnerovým Tristanem jsou všichni lidé stejní,“ říká Daniel Barenboim.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
