A třeba umřít! aneb Carsenova mistrná Káťa Kabanová v Brně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Janáčkovo zhudebnění ale nebylo ani prvním ani posledním hudebním ztvárněním Ostrovského divadelní hry. Sám Alexandr Nikolajevič Ostrovskij se vedle obsáhlé dramatické tvorby uplatnil jako libretista děl podle svých dramat, spolupracoval tak například s bratry Čajkovskými na opeře Vojevoda (1869), se Serovem na opeře Vražaja sila (Nečistá síla, 1871) nebo na opeře Rimského-Korsakova Sněguročka. Prvním skladatelem, který uvažoval o kompozici Bouře, byl Petr Iljič Čajkovskij, a to již na počátku šedesátých let devatenáctého století během studia u Antona Rubinštejna. Vzhledem k tomu, že Ostrovskij ale vytvořil v téže době libreto podle této své hry pro jiného skladatele, kterému také dal práva na zhudebnění, z Čajkovského inspirace zbyla pouze koncertní předehra Groza (1864). Prvním skladatelem, který na jeviště uvedl operní verzi hry (opera o čtyřech dějstvích na dramatikovo vlastní libreto) byl skladatel Vladimir Nikitich Kashperov (1827-1894). Opera byla uvedena v petěrburském Mariánském divadle 30. října 1867, téhož roku vyšlo i její libreto, záhy byla inscenována ve Velkém divadle v Moskvě a o její vzkříšení roku 1880 se ještě pokusil operní soubor v Charkově.

Po Janáčkově operním zhudebnění, které se dlouhá desetiletí (poněkud ostentativně) nikdy neuvedlo v Sovětském svazu, následovaly ještě dvě ruské operní verze. Během války v roce 1943 uvedl svoji verzi skladatel Viktor Nikolajevič Trambickij ve Sverdlovsku, jako operu v pěti dějstvích na libreto I. Kellera. Opera se zavedeným názvem zde byla znovu uvedena roku 1957 a rok poté ji viděla Moskva při hostování sverdlovského souboru. Dalším zhudebněním se stala čtyřaktová verze Ivana Dzeržinského (1909-1978), známého skladatele a hudebního organizátora hudební kultury „Nového Ruska“. Jeho Groza na vlastní libreto pak zazněla pouze koncertně roku 1956 v Moskvě. Ještě po Dzeržinském stejnojmennou operu zkomponoval Venedikt Puškov (1962). Literatura uvádí i italské zhudebnění této látky Ludovicem Roccem (1952).

Není bez zajímavosti, že Dmitrij Šostakovič použil několik motivů a textových výpůjček z Ostrovského hry do libreta opery Lady Macbeth Mcenského újezdu (vedle Ostrovského hry také z maloměstských příběhů Istoria Odnogo Goroda Michajla Saltykova-Ščedrina).

Patrick Kinmonth (scéna a kostýmy), Maria Lamont (asistent režie), Robert Carsen (režie), Ondrej Olos (dirigent) - Janáček Brno 2016 (foto © NdB opera/Marek Olbrzymek)
Patrick Kinmonth (scéna a kostýmy), Maria Lamont (asistent režie), Robert Carsen (režie), Ondrej Olos (dirigent) – Janáček Brno 2016 (foto © NdB opera/Marek Olbrzymek)

Brněnská inscenace soustřeďuje opravdu silný soubor zpěváků s hereckými charakterizačními schopnostmi. Titulní roli ztělesňuje Pavla Vykopalová s mimořádným nasazením a vnitřním prožitkem. Naplňuje velmi tvárně režisérovu představu postavy, za pozornost stojí například i práce s napětím těla, tenze a uvolnění, které provází emocionální pochody, jsou mimořádně přesvědčivé. V partu jí více vyhovují místa lyričtější a snílkovského charakteru, již pro lyričtější hlasový fundus. Premiérový tlak si vybral určitou daň v závěrečném monologu, kde se promítl do suššího a ploššího zvuku střední polohy, a také se projevil v několika hůře kontrolovaných tónech nejvyššího rejstříku v úvodu představení. Ale to jsou jen drobné, snadno odstranitelné nedostatky, nad kterými vyniká interpretační celistvost a působivost. Vykopalové hlas, ač nevyniká mimořádně krásným témbrem, je nástrojem veskrze prožitě lidským, a její Káťa byla ozdobou večera.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová - Janáček Brno 2016 (foto © NdB opera/Marek Olbrzymek)
Leoš Janáček: Káťa Kabanová – Janáček Brno 2016 (foto © NdB opera/Marek Olbrzymek)

Velkou pozornost na sebe poutala i Eva Urbanová jako Kabanicha a od prvních tónů bylo jasné, že stejně jako ve zcela odlišné (ale také velmi působivé) pražské inscenaci Roberta Wilsona (naši recenzi najdete zde) je Marfa Ignatěvna Kabanová vysloveně „jejím“ partem. Hlasová pregnantnost a objem, přesné soustředění tónů charakterizují její výkon. Výrazná zkratkovitá gestika a typický pohyb dodaly veskrze záporné postavě, u níž režisér především traktuje vlastnost pokrytectví, místy až groteskní rysy.

Třetí dámou večera byla představitelka Varvary Lenka Čermáková, snad spíše altistka než mezzosopranistka, s velmi působivým tmavým témbrem a dokonalým ztělesněním ruské dívkoženy, tolik milující život. Problémem trochu zůstala srozumitelnost textu, ale představitelsky šlo také o mimořádný výkon v ideální složce pěvecké, mimické a herecké.

Tři tenoristé nemají v opeře tolik prostoru jako dámské představitelky. Dánský tenorista Magnus Vigilius se dobře vyrovnal s českou výslovností, nebudeme hledět na občasné výpadky správných přízvuků a délek. Borise zpívá a hraje v přesvědčivé syntéze virility a romantična, která musí okouzlit většinu žen. Gianluca Zampieri jako Kátin slabošský manžel Tichon podává přesnou psychologickou studii milujícího muže, který se nedokáže vymanit z matčina diktátu, i jeho závěrečný protest zní slabě a rezignovaně (a tak opeře chybí jakákoliv katarze, kterou záměrně Janáček ani nezamýšlel). Vokálně přesvědčivý výkon dojímal především ve scénách, kdy se snaží vyjádřit svou lásku ke Kátě, ale matčina výchova mu v tom brání. Kudrjáš Petra Levíčka je pojat tradičně, trochu jako lehkomyslník a trochu jako mladý muž, který ještě zcela neví, co se životem, kterému alespoň v citové rovině dává směr Varvara. Jeho píseň v druhém dějství ho dobře charakterizovala, i když v závěru trochu polevilo pěvecké soustředění a ne všechny tóny byly pod dokonalou pěvcovou kontrolou.

Hrubého a opileckého Dikoje zpíval Jiří Sulženko jako esenci ruského maloměstského obhroublíka, který vodkou zakrývá životní rozčarování a neschopnost komunikace. Pěvec i na malém prostoru dokázal postavu skvěle charakterizovat, výborně se v alkoholicko-erotické scéně doplňoval s Kabanichou.

Mimořádný soubor odvedl mimořádný výkon. Inspirativní a zcela bez zvukových excesů a výpadků se jevilo hudební nastudování dirigenta Ondreje Olose, který přistupuje k janáčkovskému zvuku s požadavkem hladkosti a jemnosti, s pečlivým vypracováním jednotlivých nástrojových skupin. Jeho hudební pojetí pečlivě provází pěvecké výkony a citlivost pro rozdílné hlasové typy je příkladná.

Jako by fontánová instalace před budovou Janáčkova divadla předjímala Carsenovu operní inscenaci o ženské síle a mužské slabosti a mnozí diváci se také před představením zastavili, aby vnímali vodní obrazce, které obrovitá fontánová brána vytváří. (Poněkud slabší je pak barevná verze po setmění, která trochu směřuje ke kýčovitosti).

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Káťa Kabanová (Janáček Brno 2016)

[yasr_visitor_votes postid="227838" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments